Assa

Podobně jako garmon***** mě velmi brzy zaujal vytříbený postmoderní přístup, především k ději. Jako by na to měl Solovjej patent. Ale zase, na druhé straně, film neztratil onu pověstnou ruskou románovou přehlednost. Označil bych jej "film soudobý", podobně jako se označuje soudobá hudba.  A podobně: nechci do něj ani nijak zasahovat, vždyť se odehrává mimo mě: nijak mě nezasahuje, a ani já do něj nechci šťourat. Postmoderní díla usilující o objektivitu se tříští do množství subjektivit, která už nejsou schopna ji  reprodukovat. Postmoderní dílo je libé v tom, že vás nikdo nemůže rušit jeho převypravováním. (24.06.2023)

veľmi pestrofarebný film, po stránke formálnej dosť komplikovaný, s mnohými motivickými rovinami ako je napríklad rovina milostná, končiaca sa shakespearovsky tragicky a mierne pripomínajúc posledné tango v paríži, rovina akéhosi osobnostného úpadku a dekadencie a zároveň revolčná rovina a idea zmeny, ktorá v tom čase v rusku ožívala. po stránke hereckej hlavne trojuholník Krymov, Bananan a mladá a krásna T. Drubič naozaj impozantné a rozhodne svojské a dynamické po stránke hudobnej, o ktorú sa okrem iného postarali najmä skupina Akvárium alebo Viktor Coj a iní . . . (29.03.2006)

Chápem, že film mal apelovať na zmenu nielen spoločenských ale i iných pomerov vo vtedajšej krajine "obmedzených možností" a kvitujem režisérovu odvahu, no mne prišlo takéto prevedenie strašne nudné a fádne. Divné a nezaujímavé postavy, ktoré si ma ničím nezískali, a kostrbato vystavaný a strašne uťahaný príbeh. Na rozdiel od nepriameho pokračovania - Ihla, ma neoslovila ani hudba. (07.03.2020)

Osmdesátková popová postmoderna po sovětsku – doprovázená až po muzikálovost hudbou nové vlny à la dejme tomu Stromboli anebo i nějaký ten Čok – ale už to mám – hlavní inspirací pro tuhle formu byla prostě a sprostě Bessonova Podzemka (proč v tom hledat Caraxe? – i když Zlá krev…) - a k tomu si teda neodpustili Bachovo Ich ruf zu Dir BWV 639, náležitě vymknuté synťákovou nápodobou marimby, ano, to Ich ruf ze Solaris, které od těch dob molestuje každý Trier, když chce naznačit, že bacha, duc-hovno. Vymknuté je v ASSA vlastně vše – podobně jako třeba v Kopytem sem… Pořád jakože vysoká hra (ve skutečnosti plavovlasý Jesenin versus mužný daddy mafián – stáří a mládí – a pak vlastně už jen děvucha a ťerpajzlíci), ale nejde o nic transcendentálního, zdá se mi. Barvičky jak v Kieślowskim, ale vysoké to ne a není, oproti tomu byl Krzysztof filosof; kamera manýristická, poučená ovšem Tarkovským – dlouhé jízdy, ručka, protisvětlo, možná i nějaké to rybí oko, nakloněné roviny, akcenty barev – obrazovost je na ASSA to nejpěknější a dodnes nevybledla – Krym! A do toho tedy ten polystylový mischung všech žánrů – od špionážky přes zmíněný muzikál, kostýmní drama až k romanci – tohle vše načal Beineix, Wenders, Żuławski, osmdesákový Godard... Nové to už nebylo, ale byl to takřka dernier cri a v SSSR to muselo rezonovat jak blázen. Trochu opakuju, co tu už je řečené - jde o velkoruskou epiku, tempo je pomalinké a druhá část je výrazně lepší. Hladký popík, který toto zastřešuje (protože po těch letech všechny pózy, charismata a legendy vyčpěly - řekněme si to otevřeně: kapely Aquarium a Kino JSOU byť novovlnný popík), ten popík to odlišuje od „vyššího stylu“ typu Sokurova té doby. Inu mládí – mládí nevykouřené roku 1987 – škoda, že ty naděje padly. Po pár dnech zvyšuju na 5 právě kvůli té naději, kterou to dává. Díky za to! (12.01.2023)

Assa je poetická a popartová programově zjevná a surrealisticky rozvířená alegorie s rozhodným výkřikem. Dokonce také popart se může stát undergroundem, a to v autoritářské struktuře bytí, potom se však stává změna ideologickou sebepožírající nezbytností. Doba odhalila nové obzory a Pavel Timofejevič Lebešev ve svých pavučinách barevných koláží zachytil Solovjovu poetiku, dychtivější očekávání doby, osmdesátkový popart s odvážnějšími texty, surrealistické zatřesení zemí, dokonce i neplánovanou předzvěst věcí příštích, těch pozměnových. Předzvěst je zároveň alegorií, troufalejší formou i účelem, poeticky karikující, poeticky nadšenější a ve snách se procházející a s myšlenkami si pohrávající. Dvě roviny či odvrácené strany člověka, hmota a duch ve svých osmělenějších postojích a popart se stal vířivým hlasem revoltující nonkonformní konformity a tváří naděje. Dvě odlišné polohy člověka zde představují mladý svébytnější zpěvák Bananan (Sergej Bugajev) a v pragmatickém využití žití protřelý Andrej Valentinovič Krymov (přesvědčivý Stanislav Govoruchin), neboli Svan, dva sokové života a lásky, oba sebevědomí a dychtiví, jeden mladicky neústupně provokující, druhý zkušeně a nekompromisně trestající. Hlavní postavou je Alika (Taťjana Drubič), zdravotní sestřička celého světa a milenka veškerého života, bytostná touha femme fatale zbavující se vlastní naivní cudnosti. K výraznějším postavám též patří vlastní temnější minulostí konfrontovaný trpaslík a herec Albert Petrovič (Viktor Bešljaga), jeho manželka Zoja (Anita Žukovskaja) či svéráznější kumpáni Krymova jako falešný major letectva Šurik Babakin (Alexandr Baširov) či poslušní nohsledi Arkadij Petrovič neboli Šar (Ilja Ivanov) a Čir (German Shorr). Z dalších rolí: Bananův "černý" kamarád Viťja (Dmitrij Šumilov), Bananova mamá Marja Antonovna (Světlana Tormachova), či díky aktuální potřebě střídající se caři Pavel I. (Dmitrij Dolinin) a Alexandr I. (Alexandr Domogarov). Assa: kritika politicko-společenská nepostrádá ani smělost ani styl, ani poetické vzepjetí obrazových koláží ani ruská popkulturní cukrátka doby. Slova anarchismus nebo punk jsou zde nadbytečná, spíše se sluší hovořit o rebelii, o její popartové podobě, o dvou strukturách žití, z nichž jakousi zvrácenou souhrou okolností obvykle získává navrch ta přízemnější. Všemu tomu lze rovněž říkat láska. Podněcující to estetický požitek! (24.12.2023)