Já, Kuba

Jeden mýtus je třeba zbořit, aby mohl být postaven jiný. Třeba i s pomocí pěti tisíc Castrových vojáků. Čtyři příběhy z dob kubánské revoluce, jak ji vnímali sovětští filmaři. Soy Cuba. Jestliže se mi z některých záběrů Kalatozovových Jeřábů rozbušilo srdce (ano, i to se divákům bez kritického odstupu stává), u jeho výletu na Kubu jsem měl tachykardii nepřetržitě. Neuvěřitelně dlouhé a komplikované záběry, emocionální kamera, která bezprostředně reaguje na citový/fyzický stav postavy, případně si jen tak poletuje prostorem (závěr třetí části pro mne byl tím nejvíc WTF záběrem předdigitální éry). Soy Cuba. Jasně čitelná propaganda obsažená v každé větě poetického komentáře, v chování každé z jednoduše typologizovaných postav, v každém okázalém hrdinském gestu, prozrazujícím svou melodramatičností, že se Kalatozov nenamáhal přizpůsobit principy socialistického realismu kubánské mentalitě, dnes nepohoršuje. Stejně jako nepohoršovala v době vzniku, kdy si filmu, realizovaného s prakticky neomezenými prostředky, téměř dva roky skoro nikdo nevšímal. Byli to ironicky ve filmu karikovaní Američané, kdo toto mamutí dílo navrátili do přítmí kinosálů (mj. Scorsese a Coppola). Soy Cuba. Prostinká symbolika (bílá holubice), těžkopádnost, prázdnota a patos doprovodného komentáře (za nimž stojí také Rus, básník Jevgenij Jevťušenko), vítězství formy nad obsahem a ve filmu agresivně manipulujícím s fakty, v některých okamžicích přímo „přepisujícím“ reálné zpravodajské záběry, poněkud směšné poukazování na manipulaci jiných (zapálení plátna, falešná zpráva o Fidelově smrti) – to jsou nedostatky, které technicky famózní podívané upírají nejvyšší hodnocení. I kdyby jich bylo víc, i kdyby jich bylo stokrát víc, kvůli kameře si film, nejlépe ve verzi bez rušivého ruského dabingu, sežeňte… a žasněte. Soy Cuba. Apendix: O natáčení a následném odmítnutí vám toho více prozradí dokument Soy Cuba, O Mamute Siberiano. Jen budete muset skousnout jeho silně nostalgický tón. 85% (11.05.2011)

Soy Cubu prostě musíte vidět. Ne nadarmo ji v 90. letech rehabilitoval Martin Scorsese u veřejnosti. Proč? Protože floskule o „zapomenutých klenotech“ a „must see“ filmech nebyla nikdy pravdivější. A protože kamera ještě nikdy nebyla tak živelná a zpřítomněná jako tady. Jak příkladné, když se film o revoluci vymyká svým revoluční stylem. (04.07.2008)

"Som Kuba" je vytvorený sovietskymi tvorcami s kubánskymi hercami ko podpora kubánskemu ľudu v jeho revolučnom úsilí. Dá sa to zjednodušiť aj tak, že filmové umenie malo vždy dostatočnú silu manipulovať verejnú mienku a každá kinematografia socialistického sektora to vedela bez výnimky využiť/zneužiť. Ja však odpustím tomuto snímku ideologický nános a pozriem sa naň z iného uhla pohľadu. Hoci sú všetky štyri poviedky, ktoré sú oddelené básnickými vstupmi na oslavu Kuby a jej obyvateľov, na vysokej kvalitatívnej úrovni, predsa len tá prvá je najlepšia a ostatné majú klesajúcu tendenciu. Významným prvkom je spracovanie celého filmu. Kamera podmanivým spôsobom napĺňa všetky zákonitosti estetiky a ponúka neuveriteľný zážitok. Nie je to len dlhými zábermi bez strihu, kde kamera "lieta" a zobrazuje udalosti z rôznych uhlov, ale aj atraktívnymi podhľadmi či nadhľadmi. Je to skutočný filmový zážitok. Soy Cuba je rozhodne film, ktorý treba vidieť a precítiť. Hoci je v princípe revolucionárskou propagandou, má v sebe neopakovateľnú poetiku a kúzlo. (07.12.2013)

Kubánska propaganda, optikou sovietskych súdruhov, kúzelníkov, ktorí vytvárajú mimoriadny pôžitok, kde Michael Bay, či Terrence Malick, len tíško závidia, alebo im rozum stojí nad opulentnými zábermi dvoch vizionárov, t. j - režisér Kalatozov a kameraman Urusevskij, ktorí doslova experimentujú, kde ich nápady, sú také bravúrne, že som neveriacky krútil očami, čo mám na mysli, že to vidieť na jeden krát nestačí, vynikajúca škola pre cinefilov, ktorí sa môžu posunúť o krok dopredu. Tuším, že som ešte nevidel kubánsku kinematografiu, len dokument o Castrovi, a tak mi úplne stačí, sa vrátiť k tomuto snímku, ktorý si ešte pozriem, lebo sú tu zábery, ktoré mám rád. (28.05.2014)

Hneď v prvej poviedke zlí americkí obchodníci ukradnú (výmenou za peniaze) nevinnej domorodkyni krucifix. Nepomôžem si, jak je to dielo filmársky neuveriteľne vyspelé, tak je obsahovo miestami značne primitívne. V tom je sila propagandy, vyrážať dych úžasnou technickou stránkou, fenomenálnou kamerou, davovými scénami, všetkými tými pre nás exotickými exteriérmi, kultúrou a hudbou. A popritom vkladať do viet ďalší zmysel, do príbehov posolstvo, do úst hrdinov revolucionárske heslá o ukradnutom majetku, pre ktorý treba povstať a chudobní si ho musia vziať späť. Je fakt, že pred Castrom to na Kube nebolo ľahké, je tiež fakt, že vymenili jednu diktatúru za druhú. A ja neviem nájsť dôvod, prečo by som sa na politické dielo mal pozerať apoliticky... Internacionála Tour 2015 (07.04.2015)