Baltazarova hostina aneb Noc se Stalinem

D9ky skvělé práci autorů s jednou hostinou a několika málo flashbacky by se dalo psát mnohé: o paradoxu, díky němuž první země socialismu (nejpokrokovější to epochy) dokázala za 20 let existence jen oživit dávné byzantinské patrimoniální praktiky, v nichž je panovník sluncem - všechny svou velikostí ozařující a k němuž se všechny pohledy a naděje národa zase vracejí. Nebo o tom, jak se gruzínský terorista stal ruským vládcem atd... Jako filmařský a umělecký paradox (ale díky za něj) mi však osobně připadá, že kvůli mistrovství autorů filmu i knižní předlohy se postava Stalina vymaňuje z jednoduchého manichejského dělení na absolutní dobro a zlo, den a noc. Krutost zůstává, ale nejednoznačnost jeho gest, stejně jako téměř dojemná (samozřejmě vyfabulovaná) Stalinova zpověď a výpověď o moci, dělají tuto krutost uvěřitelnou, protože lidskou. Protože člověk je vždy spíše hádanka, než ztělesnění principu (ať zla nebo něčeho jiného). Autorům se podařil divácky velmi vděčný paradox - věrně ukázali Stalinovy nejhorší stránky, ale udělali z něj člověka. Pravý opak se dařil filmům typu "Pád Berlína" atp. (13.07.2014)

Strhující pitva fatality moci, film, který balancuje na hraně spekulativnosti, avšak svým obrazem hostiny mocných (tak populárním už od dob antických) rozkrývá jednu z možných interpretací Stalinovy osobnosti. Osobnosti, která se mohla ocitnout ve schizofrenním zajetí rozporných půlí – Džugašviliho, zemědělce a Stalina, světovládce. A když už Koba kývl tomu druhému, ocitl se v kleštích absolutní moci, jež sám svírá v rukou, ale jež nesmí ani na okamžik pustit. Režisér Juri Kara vylíčil Stalina jako zvláštní směsici křehkosti, tichého šílenství a brutality (kterou on sám pojímá jako nutnost existence), jako manipulátora, který jediným slovem mění muže v trosky a trosky v muže. A hostina na jeho počest, hostina uprostřed vůdcovy dovolené v Abcházii, poskytuje ideální prostor pro rozehrání zvláštní satiricko-tragické hry, ve které se na oko nic neděje, ale ve které jde v každé vteřině o životy všech (krom Stalinova, samozřejmě). Baltazarova hostina je typickým příkladem podpovrchového dramatu, kde se veškeré napětí odehrává pod maskami jednotlivých postav, které mají spíše karikaturní ráz. Jeho emocionální vrcholy jsou skvostné a scéna se sestřelováním vejce z kuchařovy hlavy je vůbec jeden z nejlepších obrazů moci a ponížení, jaké jsem ve filmu viděl. Je úžasné, jak málo prostředků Karovi stačí, aby ozřejmil svůj pohled na osobu proklínaného i zbožňovaného vůdce, aby před divákem rozestřel své vidění komunistického aparátu, jehož nejzápornějším bodem není překvapivě charismatický Stalin, nýbrž podlézavá a bezpáteřní svině Berija. Poněkud mě zarazil narativní aspekt filmu, který se tváří jako "vzpomínka" jednoho z účinkujících hostiny, ale v průběhu se roztříští do typické ruské polyfonie pohledů. A za vůbec nejsilnější motivaci pro pátou hvězdičku považuji neuvěřitelně přesvědčivý výkon Alakseje Petrenka v titulní roli... (11.01.2005)

U nás se o životě v době totality točí komedie plné tzv. laskavého humoru o tom jak to češi všechno pěkně švejkovali a nakonec to všechno dobře dopadlo. V Rusku, kde je historická zkušenost o poznání horší by takovýto humor asi nebyl na místě. Tahle dobová komedie je nasáklá humorem, který bych nazval děsivý. Z filmového setkání s generalissimem, i přes všechny ty směšné nesmysly které kydá, opravdu chvílemi mrazí. Alexej Petrenko ztvárnil Stalina naprosto skvěle a i přes komické prvky věřím, že reálně. I jeho výraz tváře značí cosi neurčitého mezi nevědomím a zákeřností, takže ani filmový divák (naštěstí jen to), nikdy neví na čem je. Podobný je i celý film - neustále mistrně balancující mezi komedií a politickým hororem. I pro něj je příznačná nevyzpytatelnost a neočekávatelnost toho co přijde v příšítím okamžiku. I přes uvěřitelné vtipy, jejichž humor vychází z neustálého soupeření v podlézání nejvyššímu, na vás padne tísnivá atmosféra zlé doby, kterou korunuje závěr. (12.10.2012)

"Asi si ma s niekým splietol. Uff, nechcel by som byť na mieste toho chlapa..." Netušil som do čoho idem, pred zhliadnutím som dej nečítal. Ten nakoniec nie je nijako komplikovaný. Skupina tanečníkov predvádza radu abcházkych a kaukazkých tancov na oslave najvyšších predstaviteľov strany na čele so Stalinom. Takmer celý dej sa odohráva v jednej veľkej sále, napriek tomu film nenudí ani na chvíľu. Tieto kavkazké tance a hudbu som vždy obdivoval a mám ich rád, preto som si užíval aj tieto pre niekoho menej zaujímavé scény. Najsilnejšie sú momenty, v ktorých Stalin len podozrivo a ticho sleduje mŕtvymi očami svojich straníckych kolegov alebo sa snaží vtipkovať. Tí sa idú od smiechu rozpučiť, veď to Stalin vtipkuje!...Celkovo veľmi silný film, pre mňa donedávna absolútna neznáma, ale určite ide o jeden z najlepších filmov na tému Stalin. 90%. (24.01.2015)

Úvod a záver sú obohacujúce, lebo toto sa v sovietskom filme nesmelo... Samotný príbeh rozpráva o jednej bezvýznamnej návšteve Stalina v Abcházsku. Vystrojená hostina je len priestorom na všemocný strach, ktorý sa vinie ako červená niť celým filmom. Kto pozná dejiny a postavy, ktoré sú zobrazené, ten si film užije priehrštím. (30.08.2020)