Tiene zabudnutých predkov

Zvláštní lyrikou prodchnutá novela největšího ukrajinského spisovatele Mychajla Kocjubynského a zřejmě nejlepší ukrajinský snímek všech dob. Expresivní uchopení snímku je dovedeno k dokonalosti, nezastavitelná ruční kamera snímající autentickou folklórní směs, experimenty s barevností, lidová i umělá hudba, společně s věrným zobrazením světa Podkarpatské Rusi na přelomu 19. a 20. století asociující magické huculské prostředí - jsou bezesporu tím hlavním v celém snímku. Příběh je podáván epizodicky, náznakově, ovšem ani zde se nezapře majestátní osudovost a nesmlouvavost baladického vyprávění východoslovanského světa. (15.11.2006)

Pravda, některé psychedelické výjevy mi přišly poněkud za hranou uměleckého hraného dokumentu s baladickým hraným příběhem (hned se mi připomněl Nikola Šuhaj a čarodějnice, a říkal jsem si, proč jen ti lidé jsou tam v těch horách pořád takoví tragičtí, že jsou to samé balady, a žádné romance? Četl jsem Haličské povídky od Stasiuka, ale pořád je to jen popis, nikoliv vhled do těch tragických duší.) Ale celkově se mi líbily všechny ty národní i místní zvyky (ačkoliv - i v českých zemích se rozhazovala mouka proti meluzíně), podané daleko živěji než od Plicky, dokonce i ten jemný, satirický tón vůči všem, kteří si myslí, jak si koupí Boha a že stačí na Vánoce zajít do kostela a rozhodit pár zlaťáků. Je to v jistých částech hodně poetické, to se mi líbilo rovněž, a také jisté zkrácené podání života pastevců v horách. A že je to zpěvné? Původní liturgie sv. Jana Zlatoústého, jak ji převzala a chrání pravoslavná církev, je zpívaná, bodejť by to ty lidi za těch x set let neměli v krvi. Ty folklorní věci jsou ale podané poněkud k divákovi nevstřícně - s tou magií se tam nepracuje od začátku, nebo ne alespoň v takové míře, aby to v určité chvíli nevyznělo jako pěst na oko. A ten konec měl znamenat, že se Ivanovi mohlo narodit šest dětí (nebo kolik jich tam za tím oknem koukalo), že jde o nenarozené děti? Každopádně jsem rád, že jsem to viděl a někdy se na to podívám docela rád znovu, jen si dostuduju magická lidová zaříkávadla huculského lidu, abych přesněji pochopil ten konec plný magie a zaříkávání. Jinak hluchoněmý blázen, který není blázen, mi přijde jako Ivanův anděl strážný, a jak tu ostatně někdo píše, ano, Ivan se vrátil k Bohu a je znovu vzkříšen a účastní se u Boha svatby (viz Nový zákon). Což se mi mimochodem také dost líbilo, to na víře postavené směrování filmu i života. A ještě jsem zapomněl na symboliku - některé obrazy sice jsou klišé (otázka zní, zda byly klišé v roce 1964), ale jiné jsou zase veskrze originální, třeba větvě stromu coby žíly lidského těla. (16.08.2022)

Jeden z těch nezapomenutelných filmů. Už na úplném začátku, když na dřevorubce padá strom a kamera je umístěna jaksi namísto toho stromu, takže padá z výšky na nebohého herce, je jasné, že půjde o avantgardní, zábavné a působivé dílo. Paradžanov za pomoci lidových zpěvů a výjevů z různých oslav a rituálů dává dohromady film s úžasnou lyrickou atmosférou ,,z koutu světa, zapomenutého Bohem i lidmi". Hlavní příběh je zcela jednoduchý, ale to nevadí, protože doslova v každé minutě je nějaká úchvatná scéna, výjev, obraz... A mě tak napadá, že nepustit si tento film jen proto, že je ukrajinský a k tomu z roku 1964, by byla fakt pitomost. Krásný film je prostě krásný film; a nezáleží na místě a době vzniku. (19.01.2014)

Baladický príbeh o láske a smrti. Silnou zložkou filmu sú národné zvyklosti huculského národa, ich piesne a hudba počas ročných období. Práve táto polodokumentárnosť, a samotný príbeh lásky dvoch mladých ľudí znepriatelených rodín, dáva filmu zvláštny punc. Určite to nie je snímok pre každého, vyžaduje si trpezlivosť a vzťah k folklóru. (23.09.2010)

Viděl jsem, pozornost vesměs udržel jsem, ocenil jsem...třemi hvězdičkami. Stíny zapomenutých předků disponují úžasnou výtvarnou stránkou, pokud jde o práci s kamerou, barvami a filtry ve scénách, které často upoutají už samotným pohledem na přírodu, kroje či stavby zobrazovaného huculského lidu. To vše, podtrženo spoustou hudby, folklóru a poezie, je určitě obohacující a cenné rovněž v dokumentární rovině. Že bych byl ale po celou dobu stejně nadšený jako u vybraných scén a že by ke mě film hlouběji dorazil či přinesl nezapomenutelný zážitek, říct nemůžu. Sledovat ho je sice ze zmíněných důvodů často zajímavé, ale můj dojem ze sledování se nejednou hodně blížil k tomu, když jsem v minulosti u pár němých a experimentálních filmů napsal, že jsem se u nich cítil jako v historickém muzeu či na výstavě umění... Ústřední příběh je až příliš rozmělněn v epizodické formě a kulturní přehlídce tradic a umění, abych z něj cosi více měl. Tento styl artového filmu ve jménu čistě poetického výtvarna, se silnou minimalizací děje, není tak úplně pro mě. [60%] (17.08.2023)