Riccardo Freda

Italský režisér Riccardo Freda natočil přes čtyřicet filmů, jeho parketou byly historické příběhy (nutno dodat, že různých kvalit), později se věnoval i hororům. Pocházel z neapolské rodiny, narodil se ale v egyptské Alexandrii. Po dokončení univerzitních studií v Miláně odešel v roce 1933, kde si vzdělání doplnil na filmovém ústavu Centro Sperimentale di Cinematografia. Své zájmy dělil mezi výtvarná umění a literaturu a původně začal pracovat jako filmový kritik, později se dostal i k práci scénáristy a psal pro již zavedené režiséry jako byli Gennaro Righelli, Goffredo Alessandrini nebo Giacomo Gentilomo.

Režijním debutem Riccarda Fredy byl dobrodružný historický film DON CESARE DI BAZAN (1942) adaptovaný z divadelní hry. Fredova tvůrčí koncepce byla jasná a jednoduchá – vyrábět filmy zábavné, s nádechem dobrodružství a zasazené do historických kulis. K většině svých filmů byl spoluautorem scénáře, někdy i střihačem. Často vycházel z osvědčených literárních předloh (DUBROVSKIJ – Aquila nera, 1946; TAJEMNÝ RYTÍŘ – Il cavaliere misterioso, 1948). Z jeho těsně poválečné tvorby se sluší připomenout filmový přepis slavného románu Victora Huga BÍDNÍCI (I miserabili, 1947), který tehdy v kinech vidělo bezmála sedm miliónů diváků a v prvních pěti letech po válce šlo o komerčně nejúspěšnější snímek.

Při práci na několika filmech konce čtyřicátých let se Riccardo Freda seznámil s nadějnou herečkou Giannou Mariou Canale (1927-2009), která se pak v roce 1952 stala jeho manželkou, pochopitelně hrála i v jeho dalších filmech, titulní roli například v historickém velkofilmu THEODORA, CÍSAŘOVNA BYZANTSKÁ (Teodora, imperatrice di Bisanzio, 1954). U tohoto filmu dal Riccardo Freda průchod i svým výtvarným zájmům a byl autorem dekorací, zůstalo ale u tohoto ojedinělého případu. Tímto a dalším historickým velkofilmem SPARTAKUS (Spartaco, 1953) předznamenal Freda pozdější éru žánru sandálu a meče, který na přelomu 50. a 60. let zaplavoval italská kina.

Na rozdíl od jiných režisérů výpravných filmů měl Riccardo Freda vždy k dispozici vyšší finanční prostředky než ostatní a to mu umožnilo být více úspěšný. Producenti mu svěřili i hororové příběhy, sám Freda ale tento žánr neměl příliš rád a dva filmy dokonce nedokončil, režii za něj pak převzal Mario Bava (UPÍŘI – I vampiri, 1956; CALTIKI – NESMRTELNÉ MONSTRUM – Caltiki – il mostro immortale, 1959). Nakonec ale i jako tvůrce hororů dosáhl úspěchu dvěma filmy s Barbarou Steele (STRAŠNÉ TAJEMSTVÍ DOKTORA HICHCOCKA - L′orribile segreto del dr. Hichcock, 1962; DUCH – Lo spettro, 1963).

Kromě vlastních filmů z žánru sandálu a meče (GIGANTI Z THESÁLIE – I giganti della Thessaglia, 1960) se Riccardo Freda uplatnil i jako druhý režisér na titulech jiných tvůrců, kteří mu svěřovali bitevní a akční scény. Jako jiní komerčně zaměření režiséři té doby se Riccardo Freda nevyhnul ani špionážnímu žánru a natočil dva příběhy s elitním agentem Coplanem, později to byly i westerny. Zmínku si ale zaslouží další adaptace osvědčených předloh jako byl přepis slavné Shakespearovy hry ROMEO A JULIE (Giulietta e Romeo, 1964) nebo nově pořízené přepisy oblíbených francouzských románů DVA SIROTCI (I due orfanelli, 1965) a ROGER LA HONTE (1966). V kriminálním žánru adaptoval předlohu Edgara Wallace a s mezinárodním obsazením v čele s Klausem Kinskim natočil film DVOJÍ TVÁŘ (Doppia faccia, 1969).

Po delší odmlce se k práci vrátil počátkem osmdesátých let překvapivě v žánru hororu, jemuž se dříve vyhýbal (FOLLIA OMICIDA, 1981). Důstojným zakončením jeho kariéry se měla stát historická komedie ve francouzské produkci D′ARTAGNANOVA DCERA (La fille d′Artagnan, 1993). Stihl ale natočit jen několik scén a kvůli sporům s producentem se pak musel práce na filmu vzdát a režii převzal Bertrand Tavernier.

Riccardo Freda zemřel v Římě 20. prosince 1999 ve věku 90 let.

Pavel "argenson" Vlach