Tiene zabudnutých predkov

Láska jako prokletí. Život bez ní jako trest. Smrt jako vysvobození. Paradžanovo jedinečné expresivní pojetí nedovoluje příběhu, který by mohl lehce sklouznout k tuctovému patosu, zabřednout do vod sladkobolného, slzotvorného kýče. Syrovost přírody Podkarpatské Rusi v kontrastu s Paradžanovými hrátkami s barvou a kamerou vtahují lidskou mysl do divokého víru bezradnosti a pocitu nicotnosti, aby ji pak na konci odtažitě vyplivly, sice zmatenou ale okouzlenou. (01.01.2010)

Pravda, některé psychedelické výjevy mi přišly poněkud za hranou uměleckého hraného dokumentu s baladickým hraným příběhem (hned se mi připomněl Nikola Šuhaj a čarodějnice, a říkal jsem si, proč jen ti lidé jsou tam v těch horách pořád takoví tragičtí, že jsou to samé balady, a žádné romance? Četl jsem Haličské povídky od Stasiuka, ale pořád je to jen popis, nikoliv vhled do těch tragických duší.) Ale celkově se mi líbily všechny ty národní i místní zvyky (ačkoliv - i v českých zemích se rozhazovala mouka proti meluzíně), podané daleko živěji než od Plicky, dokonce i ten jemný, satirický tón vůči všem, kteří si myslí, jak si koupí Boha a že stačí na Vánoce zajít do kostela a rozhodit pár zlaťáků. Je to v jistých částech hodně poetické, to se mi líbilo rovněž, a také jisté zkrácené podání života pastevců v horách. A že je to zpěvné? Původní liturgie sv. Jana Zlatoústého, jak ji převzala a chrání pravoslavná církev, je zpívaná, bodejť by to ty lidi za těch x set let neměli v krvi. Ty folklorní věci jsou ale podané poněkud k divákovi nevstřícně - s tou magií se tam nepracuje od začátku, nebo ne alespoň v takové míře, aby to v určité chvíli nevyznělo jako pěst na oko. A ten konec měl znamenat, že se Ivanovi mohlo narodit šest dětí (nebo kolik jich tam za tím oknem koukalo), že jde o nenarozené děti? Každopádně jsem rád, že jsem to viděl a někdy se na to podívám docela rád znovu, jen si dostuduju magická lidová zaříkávadla huculského lidu, abych přesněji pochopil ten konec plný magie a zaříkávání. Jinak hluchoněmý blázen, který není blázen, mi přijde jako Ivanův anděl strážný, a jak tu ostatně někdo píše, ano, Ivan se vrátil k Bohu a je znovu vzkříšen a účastní se u Boha svatby (viz Nový zákon). Což se mi mimochodem také dost líbilo, to na víře postavené směrování filmu i života. A ještě jsem zapomněl na symboliku - některé obrazy sice jsou klišé (otázka zní, zda byly klišé v roce 1964), ale jiné jsou zase veskrze originální, třeba větvě stromu coby žíly lidského těla. (16.08.2022)

Sovětský poetický folklórní zázrak, u kterého bych byl tím oháněním se s "příběhem huculského Romea a Julie" hodně opatrný, protože vytváří poměrně zásadně mylná očekávání. Příběh je ve Stínech zapomenutých předků hodně v pozadí úchvatných formálních hrátek, nádherně sytých barev a neustálého zdůrazňování přírody a lidových hodnot. Přesto se z Paradžanovova životního díla zcela nevytrácí silné poselství a důstojně vedená, byť upozaděná věčná legenda. 85 % (10.02.2018)

Viděl jsem, pozornost vesměs udržel jsem, ocenil jsem...třemi hvězdičkami. Stíny zapomenutých předků disponují úžasnou výtvarnou stránkou, pokud jde o práci s kamerou, barvami a filtry ve scénách, které často upoutají už samotným pohledem na přírodu, kroje či stavby zobrazovaného huculského lidu. To vše, podtrženo spoustou hudby, folklóru a poezie, je určitě obohacující a cenné rovněž v dokumentární rovině. Že bych byl ale po celou dobu stejně nadšený jako u vybraných scén a že by ke mě film hlouběji dorazil či přinesl nezapomenutelný zážitek, říct nemůžu. Sledovat ho je sice ze zmíněných důvodů často zajímavé, ale můj dojem ze sledování se nejednou hodně blížil k tomu, když jsem v minulosti u pár němých a experimentálních filmů napsal, že jsem se u nich cítil jako v historickém muzeu či na výstavě umění... Ústřední příběh je až příliš rozmělněn v epizodické formě a kulturní přehlídce tradic a umění, abych z něj cosi více měl. Tento styl artového filmu ve jménu čistě poetického výtvarna, se silnou minimalizací děje, není tak úplně pro mě. [60%] (17.08.2023)

„Bůh jim nedal potomka a Palahna se dala na čáry.“ A tímhle krokem začalo definitivně šplouchat na maják oběma…Opravdu roztodivná podívaná. Kolega Macejko ji shrnul vtipně a vlastně docela přesně…ale není to úplně fér. Film totiž má několik nesporných kladů. Zajímavě přibližuje folklór náhledem na zvyky a hudbu (spousta písní), nabízí hned několik působivých scén (za mě by to byly třeba „okno“, „kouzelná bouře“ či „iluze v lese“), výraznou kameru (netypické snímání je ozvláštňující), spoustu barev a nápadité kostýmy. Jenže superlativy už nemůžu plýtvat ohledně postav (prakticky všem „hrabe“, nejvíc pak hlavnímu hrdinovi) a především „děje“. První cca půlhodina snad ještě může připomínat netradiční ruskou verzi Romea a Julie, ale potom se z toho vyvine něco úplně jiného, velmi zvláštního a nesourodého. Prapodivné vedení kapitol (epizodičnost pak jen přispívá k roztříštěnosti děje), pochybné závěry scén, díky čemuž některé zcela vyznívají do ztracena (bez pointy), a konec je už pak čistá anarchie beze smyslu. Celkově slabší průměr. (07.06.2020)