Pekné dediny pekne horia

Vidieť tento film v Bosne, v jednom z tých dodnes ešte stále poznačených, rozbitých a poloopustených mestečiek, je niečo celkom iné ako len silný audiovizuálny zážitok, je to prežitok reality. ___ Spolu s ďalším Dragojevičovým filmom RANE tvorí LEPA SELA LEPO GORE úhrančivý diptych o psychologicky zruinovanej Juhoslávií 90. rokov videný zvnútra, priamo od zdroja. Divácka príťažlivosť vo forme postmoderného spracovania môže budiť dojem nadbytočnosti, štylistickej exhibície, ktorá vlastne až ruší účinok tej všadeprítomnej beznádeje - ale v skutočnosti ju možno práve naopak takáto dramaturgia scén, stavajúca do kontrastu aj prepájajúca rôzne časové roviny, podporuje a efekt dialekticky zosilňuje. Druhou námietkou v podobnom duchu je charakter hlavných hrdinov, bodrých a hláškujúcich aj zoči-voči smrti, aj napriek všetkým hrôzam, čo sa dejú okolo nich, ním samotným aj nimi páchaným. Tu treba brať do úvahy ani nie to, nakoľko takéto zobrazenie vystihuje akúsi hypotetickú národnú povahu Srbov, ale skôr v akých podmienkach sa tak dialo... - a že film bol točený v izolovanej krajine pre domáce publikum. Nevysvetľujú sa príčiny toho, čo sa deje, ukazujú sa devastačné následky toho, čo sme spustili/dovolili/nezabránili tomu a čo teraz požralo všetkých naokolo. (16.10.2023)

Balkánská, bratrovražedná válka, možná jen na tomto poloostrově mají právo se u filmu smát, přitom ale zamačkávat hořkou slzu nad celou touto tragickou minulostí svých národů, minulostí, jež je v těchto končinách jakousi stálou a možná nikdy nekončící přítomností (použít v Srbsku slovo "četník" je stále životu nebezpečné). Skvěle zrežírovaný film nabízí excelentní propojení žánrů, drsnou emocionální houpačku i povedeně rozlítanou dějovou linii...snad také i odkaz. (29.07.2019)

Film s pravdepodobne najlepšie znejúcim názvom v histórii kinematografie. Bezchybná je hlavne hudobná zložka, srbská dychovka by postavila aj mŕtveho z hrobu. Na juhoslovanských filmoch mi niekedy prekáža akási teatrálnosť, exaltované konanie postáv a ten určitý "jakubiskovský" surrealizmus. Ale ako celok je to dobré, filmov s protivojnovou tématikou nie je nikdy dosť. (06.01.2017)

Prvá polhodina nenasvedčovala tomu, že pôjde o tak kvalitný a formálne premyslený film. Spočiatku mi to celé pripadalo ako x-tá variácia na tému večne spití blázniví jednorozmerní balkánci ako karikatúry vo vojnovom konflikte. Po zasadení deja na jedno miesto ale Dragojevič "vytasil zbrane ťažkého kalibru" a postavy sa stali skutočnými ľudskými bytosťami. Zámer vyrozprávať príbeh v retrospektíve a retrospektívami v retrospektíve príbeh nesmierne oživuje, pričom prítomnosť v nemocnici nie je iba prostredím pre suché odrozprávanie deja, ale taktiež má svoj logický vývoj. Za zmienku, alebo skôr za podrobný rozbor stojí premyslený strih, kedy sa v krátkom časovom úseku ocitneme hneď v troch časových rovinách. Všetko je však dokonale prehľadné. (24.10.2018)

Jeden z nejlepších balkánských filmů mapujících jugoslávský válečný konflikt, i když samozřejmě ve stylu exportní poetiky příznačně metaforicky a s hodně velkou mírou nadsázky. Ona nadsázka je ale skloubena k dané poetice s překvapivě naturalistickými výjevy (hlavně ve spojitosti s uvězněním v tunelu). Srdjan Dragojevic natočil svůj mírně alegorický film v hodně odvážné (postmoderní) skladbě (děj se prolíná několika časovými rovinami) a hlavně na začátku jsem se v těch několika liniích hůře orientoval a měl z toho v hlavě trochu zmatek, z něhož vykrystalizoval dojem mírné dějové roztříštěnosti. Jak se ale postupem času skládaly jednotlivé příběhové linie do sebe, míra sugestivnosti se zvyšovala a tento dojem odpadl. Jistě je nutno ocenit, že Srb Dragojevic neexponoval své postavy tak, aby agresory a viníky konfliktu byli Chorvati (a při etnické složitosti tamního konfliktu i muslimové z Bosny a Hercegoviny), ale jako původce ZLA označil indiferentní monstrum (Ďábla) z tunelu (přesto jako (sice nejednoznačné) oběti vyzněli (alespoň co se týče ústřední dějové scény právě v tunelu) zrovna Srbové). Film však zachovává alespoň zdánlivou objektivitu, což je jeho největším přínosem. Hodně zajímavě je reflektována i éra před rokem 1980, tedy za vlády maršála Tita. Dragojevičův smířlivě nostalgický tón je lakmusovým papírkem nálad nejen v bývalé Jugoslávii, ale obecně i v celém postsovětském východním bloku - k ,,zlatým socialistickým časům" zjevně neinklinují jen nejnižší sociální vrstvy a lidé v postproduktivním věku, ale i vyhraněné osobnosti kultury a umění, což je fenomén paradoxní, leč neoddiskutovatelný. Hezké vesnice hezky hoří - tak poetický název a tak syrová a destruktivní skutečnost. Takový je i film a obecně i celé dějiny Balkánu - kde jinde narazíte na tolik podob ambivalence lidského rozumu, srdce i duše... Podobné filmy: Život je zázrak, Země nikoho, Grbavica, Kdo to tam zpívá (22.01.2009)