Hudební komnata

Slovy Emila Filly: „Umění Indie v celkové své podobě jest výsledkem názoru, jenž přitakává životu a jeho projevu jako člověk antický, avšak své vykoupení neshledává ve vyrovnání. Usmíření neděje se rovněž eliminací života nebo projevu, ale vyzbrojením jsoucna, stabilností proti všem změnám a všemu vůkolnímu dění. Vykoupení a osvobození není tedy přímé, nalézá se ve stavu výkonu, očistce, a tak jest pouze symbolem blaženého vítězství. I toto umění jako každé jiné jest rovněž ztělesněním určitého duševního stavu a bezprostředním výrazem určitého názoru. Zůstane živým pomníkem duše lidstva, žíznící po smíru subjektu s objektem, a bude srozumitelné každému, kdo blíží se k němu bez předsudků s dětsky čistou duší.“ (24.10.2015)

Krásne podobenstvo o tom, že veci ktoré milujeme sú nakoniec tie ktoré nás zničia. Bohatý šlachtic na pokraji krachu, rozhadzuje svoj majetok za hudobnú miestnosť a za spevákov a hudobníkov, ktorý ju naplnia. Prichádza o rodinu, o majetok a nakoniec o svoj život. To všetko je podfarbené tradičnou indickou hudbou a pomalými zábermi. Satyajit Ray spravil s indickým filmom to čo Kurosawa s Japonským. Predstavil ho západu a ukázal, že vo svetovej kinematografií má svoje pevné miesto. Film je veľmi jednoduchý, ale zároveň nestráca nič zo svojej pútavosti. Znamenia dodávajú filmu určitý dojem rozprávkovosti, baladickosti a zároveň je to snaha o vytvorenie hrdinu, ktorý stratil všetko a tak úmyselne snaží stratiť ešte viac. Cez to čo milujeme k sebadeštrukcií a luster sú hodiny, ktoré určujú koľko času hrdinovi ešte zostáva. Pôsobivý a silný film vytvorený medzi Rayovou povestnou Trilógiou o Apuovi. (15.05.2013)

V mezičase před závěrem slavné trilogie o Apuovi natočil Satyajit Ray o něco méně známý, ale podle mého názoru mnohem lepší film. Jakoby si režisér chtěl odpočinout od rozvětveného mapování jednoho života a v protikladu k tomu stvořil dílo, které dodnes fascinuje svou sevřeností, čistotou a celkovou filmařskou hutností (hypnoticky pomalé pohyby kamery ve spojení s hudbou vytváří malátnou kontemplativní atmosféru a mohou vzdáleně připomenout filmy Bély Tarra). Hudební komnata je prosta jakýchkoliv rušivých elementů, vše se soustředí pouze na velkou vilu uprostřed pusté pláně a jejího pána, který nadevše miluje hudbu. Manželce se však mužovo rozhazování peněz za hudební dýchánky pranic nelíbí a tak se milý šlechtic pouze mnohoznačně zasměje, když žena se synem na čas opouští vilu a muž má před sebou světlé vyhlídky na další večírky. Osud však chce tomu, že žena se synem zahynou a v reakci na to muž na hudbu zcela zanevře. Film se zaměřuje především na drobnokresbu pána domu - hrdého příslušníka vyšší třídy ze staré školy, ale na pokraji finančního krachu a do protikladu k němu klade postavu moderního "self-made mana" Ganguliho, který se vyznačuje zejména podlézavým chováním, avšak slaví obchodní úspěchy. Závěrečný večírek s nejlepší dostupnou tanečnicí je tak typickým posledním vzepětím před nevyhnutelným koncem a zesměšnění Ganguliho posledním malým vítězstvím před definitivní prohrou. (29.12.2013)

Opět jsem si trochu doplnil filmové vzdělání a podíval se i na jeden uznávaný film z Indie. Byla to má první cesta do indické kinematografie, nepočítám-li jeden koprodukční film Jiřího Sequense. A patrně se opět stane na dlouho cestou ojedinělou. Film je to náročný nejen na vnímání, ale i pochopení, příběh zůstal v pozadí nevýrazný a mezi velkým prostorem pro hudební vložky na můj vkus trochu nepřehledný. Indická národní hudba s prazvláštními nástrojemi, někdy i s poměrně falešným zpěvem do toho, zrovna mému uchu nelahodila. Co oceňuju? Rozhodně krásnou kameru, která v prostorech hudební komnaty pomáhá dokreslit osobitou atmosféru, a zaslouží si zcela samostatnou hvězdičku. Jako obrovské pozitivum zde vnímám černobílý vizuál, s barevným pohledem na všechny ty hábity a tance by celé kouzlo bylo pryč. Druhou hvězdici přidávám zejména jako vyjádření toleranci k tak odlišné a vzdálené cizí kultuře, do níž se já coby Slovan ze střední Evropy asi jenom stěží dokážu plně vžít. A plně doufám, že nasledující film ze stejného roku, tentokrát z Egyptu, budu moci ocenit více. 35% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (18.11.2019)

Nezvyknem byť nemilosrdný voči významným, kultovým, či inak známym dielam, ale toto ma dostalo. Zhliadnuť film, v ktorom sa prakticky nič nedeje ( zaznamenal som asi jednu-dve sekvencie s obsahom ) a čumieť na veľkého indického lorda, ako sa utápa v smútku ( plného flashbackov ), trvajúceho na tom, že už sa to neoplatí, to je pre mňa príliš. Iba pre bigotných obdivovateľov indickej kultúry. (29.09.2016)