Hudební komnata

V mezičase před závěrem slavné trilogie o Apuovi natočil Satyajit Ray o něco méně známý, ale podle mého názoru mnohem lepší film. Jakoby si režisér chtěl odpočinout od rozvětveného mapování jednoho života a v protikladu k tomu stvořil dílo, které dodnes fascinuje svou sevřeností, čistotou a celkovou filmařskou hutností (hypnoticky pomalé pohyby kamery ve spojení s hudbou vytváří malátnou kontemplativní atmosféru a mohou vzdáleně připomenout filmy Bély Tarra). Hudební komnata je prosta jakýchkoliv rušivých elementů, vše se soustředí pouze na velkou vilu uprostřed pusté pláně a jejího pána, který nadevše miluje hudbu. Manželce se však mužovo rozhazování peněz za hudební dýchánky pranic nelíbí a tak se milý šlechtic pouze mnohoznačně zasměje, když žena se synem na čas opouští vilu a muž má před sebou světlé vyhlídky na další večírky. Osud však chce tomu, že žena se synem zahynou a v reakci na to muž na hudbu zcela zanevře. Film se zaměřuje především na drobnokresbu pána domu - hrdého příslušníka vyšší třídy ze staré školy, ale na pokraji finančního krachu a do protikladu k němu klade postavu moderního "self-made mana" Ganguliho, který se vyznačuje zejména podlézavým chováním, avšak slaví obchodní úspěchy. Závěrečný večírek s nejlepší dostupnou tanečnicí je tak typickým posledním vzepětím před nevyhnutelným koncem a zesměšnění Ganguliho posledním malým vítězstvím před definitivní prohrou. (29.12.2013)

Nezvyknem byť nemilosrdný voči významným, kultovým, či inak známym dielam, ale toto ma dostalo. Zhliadnuť film, v ktorom sa prakticky nič nedeje ( zaznamenal som asi jednu-dve sekvencie s obsahom ) a čumieť na veľkého indického lorda, ako sa utápa v smútku ( plného flashbackov ), trvajúceho na tom, že už sa to neoplatí, to je pre mňa príliš. Iba pre bigotných obdivovateľov indickej kultúry. (29.09.2016)

Nějak mi indická kinematografie nepřirostla k srdci, což je v případě Raye už celkem na pováženou, protože jeho filmy nejsou špatné. Asi je to tou vizuální stránkou, prostředím. Já nevím. Prostě vidím, že je to dobré, ale nedělá to se mnou skoro nic. Přijde mi to místy zdlouhavé, alespoň na to, že člověk ví, jak to skončí. Přesto taneční scéna mě velmi zaujala. (30.01.2015)

Čtvrtá čakra se nazývá "anáhata", je to srdeční čakra a jejím médiem je vzduch. "Neuhozená" proto, že se může rozeznít bez impulsu, bez toho, aniž by se dal hudebnímu nástroji nějaký povel, aniž by se drnklo do strun nebo udeřilo do bubnu. Je to jakýsi rezonátor, ale ještě spíš "hudba sama o sobě". O to zde ale nejde, to jen na úvod... V důsledku odlišných etických a estetických požadavků jsou pro nás indické filmy jen podmínečně přístupné. Tento nám ovšem zpřístupňuje hudba, a také hudební bonvivánství, kterého známe i zde dost a dost. Sbírání "zappy" nebo "mozarta" je asi méně škodlivé, než se každou chvíli zkouřit při hře na vínu (viz Ottův slovník naučný: "...Vina, má pro vývoj indické hudby význam podobný jako varhany pro západnickou hudbu středověkou a lyra pro řeckou a bývala pokládána u Indů za přímý dar bohův."). Satjadžit Ráj zde prokázal své velké dramatické mistrovství, plné symbolů, příznaků a tušení. A také víme na čí straně byl; nikoli na straně Ganguliho (selfmade mana bez rodokmenu, dle jeho vlastních slov), s jeho industriální, americkou lidovou a popovou hudbou, ale na straně toho, koho ani pohled na slona neuklidnil, toho, kdo se vzedmul k poslednímu velkému gestu. (04.03.2015)

Téma konce staré indické aristokracie a nástupu nové obchodnické vrstvy. Zároveň konflikt staré indické kultury a evropských vlivů. Vše na příkladu upadajícího hudebního umění Hindstani. Z hudební stránky je film neocenitelnou pokladnicí tohoto tradičního indického směru a labužníci si skutečně smlsnou. I na Satyajita Raye nadprůměrný film, který bývá mnohými vynášen až do nebeských výšin. Stojí za to - vyžaduje ale potřebnou náladu a rozpoložení. (15.09.2005)