Iron Claw

Drtivá většina recenzentů si zde stěžuje na fakt, že v příběhu o slavné wrestlerské rodině je velmi málo skutečného wrestlingu. Já si však naopak myslím, že právě tomuto zjevně přímočarému přístupu se chtěl režisér Sean Durkin co nejvíce vyhnout. Snímek The Iron Claw totiž funguje nejlépe v psychologické rovině, v níž se synové snaží stůj co stůj zavděčit dominantnímu otci, který si skrze ně plní své vlastní sny. To co tedy na začátku vypadá jako idylická domácnost se postupem času mění v neutuchající teror, před nímž není úniku, což vyeskaluje v sérii nevyhnutelně nešťastných událostí. V tomto bodě je tedy záhodno zmínit skvěle dávkovaný scénář, který z dané polemiky a úžasných exteriérů či interiérů těží své maximum, v čemž mu velmi pomáhají i skvělé herecké výkony všech zúčastněných. Když tedy všechny tyto ingredience spojíte dohromady, vznikne Vám výbušně dramatická podívaná, která Vás ve svých nejlepších momentech dokáže velmi slušně strhnout. Pokud tedy hledáte neotřelý náhled na wrestling, potažmo i na jeho zákulisí, The Iron Claw je přesně tím pravým. Skvělá práce! (KVIFF.TV) „I used to be a brother.“ (02.06.2024)

Chyba, že jsem se rozhodl tenhle film o wrestlingu sledovat. Já totiž doslova bytostně nesnáším wrestling. Amerikánská kokotská hra na tvrdý chlapy, a na boj v ringu. Takže jsem vydržel asi 40 minut. Navíc je to hrůzostrašně obsazený. To, jak to dopadne, a co se tam v dalších dvou třetinách filmu stane, mě absolutly nezajímá. Jednu dávám proto, že i když to cejtím jako odpad, neviděl sem celý. 10%. (15.06.2024)

Až neuvěřitelný životopisný snímek jedné wrestlerské rodiny, který bez spoilerů nejde nějakým způsobem odvyprávět. Osudy despotického otce a přísně vychovávaných synů v honbě za smyšlenými wrestlingovými tituly v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let. Rodina stíhána tragédií za tragédií. Bohužel jejich příběh je tím nejzajímavějším na celém filmu. Jinak se jedná o poměrně nudné s pomalu plynoucí drama. S tím mohl Sean Durkin a spol svést rozhodně více. (15.04.2024)

Příběh o bratrech Von Erichových, které velmi tvrdě trénoval vlastní otec tak, aby se z nich stali úspěšní wrestleři, má totiž velmi repetitivní stavbu vyprávění. Po nutném představení celé rodiny se totiž dostaneme do spirály „jeden z bratrů sbírá úspěchy v zápasení a pak se stane něco zlého“. A to je pro 130minutový film docela málo. Byla jsem docela zklamaná. (16.03.2024)

Bůh, disciplína a hranice rodičovské lásky. Tvůrci si toho nabrali hodně, některé linie tak prodávají jen se střídavými úspěchy. Ačkoliv se bratři Von Erichovi v 80. letech nesmazatelně zapsali do historie wrestlingu, není to sportovní film, nýbrž rodinné drama, které mapuje nelehké osudy jedné famílie (a to ještě bylo bratrů ve skutečnosti šest, Chrise, který ve wrestlingovém byznysu nikdy naplno neuspěl a propadl depresím, tvůrci vůbec nezmiňují). A možná rodinné poměry kolikrát bolí víc než nacvičené pády a letové chvaty... Protože fotřík… velkohubý blb, kompenzující si vlastní nesplněné ambice, který si jde tvrdě za svým a vršící se rodinné tragédie prostě bere tak, jak přicházejí. A zatímco rodina truchlí, on už má v hlavě plány, jak mrtvého bratra nahradit. Ano, asi není tajemstvím, že těch pohrom bude víc, i když za sebe jsem byl rád, že jsem o rodině Von Erichových dopředu vlastně nic nevěděl. Vládne tu docela pohoda, i když si divák brzy všimne, že city a podporu navzájem si tu projevují zejména sourozenci, protože otec má v hlavě jediné: vychovat šampiony. A celé to probublává pod povrchem a divák čeká, kdy se to dostane ven. Dostane, ale s menší okázalostí, než bych si přál. Má to sice fajn retro atmosféru a skvělé herce, ale postavy nemají prostor, jaký by si zasloužily. Vlastně ani snaživý Efron… Vztahy vnímáme, ale nevidíme do nich, chybí vzájemné působení, chybí víc společných scén mezi bratry. Prostě bych namísto objímání a poplácávání po ramenou uvítal hlubší zkoumání sourozeneckých vazeb. Řada postav (kupříkladu matka) doplácí na přílišnou zkratkovitost. O některé linie se jen otřeme. V mnoha případech bych byl důraznější, jindy bych se zase nebál emocí. Ale obecně spokojenost, to zase jo. (12.06.2024)