Banšun
Obsahy(1)
Mladá Noriko se příkladně stará o svého starého otce. Příbuznými je ale přemlouvána k tomu, aby se řádně vdala a měla již vlastní rodinu. Noriko svatbu ale odmítá s poukazem na nutnost péče o otce. ke svatbě nakonec dojde pod laskavou otcovou domluvou, který se po svatbě vrátí do opuštěného domu... Tento snímek je v Ozuově filmografii asi nejvíce zaměřen na konfrontaci tradičních japonských hodnot s moderní společností a liberálním pojetím rodiny. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (31)
Měl jsem chuť na nějakou kanonickou klasiku a volba padla na mého druhého Ozua. Upřímně jsem nečekal, že mě Pozdní jaro tak dostane, jelikož jsem si zatím nebyl jistý, zda mi režisérův styl zcela vyhovuje, ale je to právě jeden z těch filmů, do kterého se zavrtáváte sice velmi pomalu, ale zato jistě. A na konci se dostaví neodbytný pocit, že tak lidskému a čistému filmu, hořkosladkému jako život sám, se snad ani nedá nic vytknout - je to vlastně posmutnělá meditace o nemožnosti úniku a nutnosti se neustále podřizovat nepsaným společenským pravidlům, přestože to hlava i srdce cítí jinak. Fantastické herecké výkony hlavní dvojice, zejména Čišú Rjúa jsem doslova hltal v každé scéně. Jinak mě docela překvapilo, do jaké míry bylo už v roce 1949 Japonsko ovlivněné západem - baseball, Coca Cola, Gary Cooper, koncert klasické hudby, smokingy na svatbě. A ještě jedna poznámka - Ozu je borec už jenom kvůli tomu, jak film oprostil od jakéhokoliv balastu - například neukáže seznámení, svatbu a dokonce ani samotného ženicha, protože by to prostě nesloužilo příběhu a nijak by jej to neobohatilo. Z tohoto by si mělo vzít příklad mnoho dnešních filmařů. ()
Z historického kontextu je možné film považovat za celkem progresivní a stylisticky inovativní (Ozu se ve svých poválečných filmech zaměřoval zejména na vztah otec-dcera). Pozdní jaro lze použít jako jeden z ideálních příkladů Ozuova přístupu, využívá zde nejvíce stylistických prvků typických pro jeho dílo (příklady uvádím v komentáři u Příběhu z Tokia). Ozuův moderní pohled je především o prezentování japonské rodiny a jejích hodnot, kdy podle Ozua rodina není jednotný, neměnný patriarchální celek, ale její obraz se radikálně změnil pod vlivem Západu. Podle našich měřítek by postava otce měla být klasickým vyobrazením tradičních japonských hodnot, ve skutečnosti ale reprezentuje nové představy o manželství a rodině. Západní kritici film mnohokrát mylně posuzovali jako konzervativní, k této domněnce je mohlo vést několik aspektů – např. časté vyobrazení čajového obřadu a jeho odkazů k zenové filozofii, nicméně čajový obřad byl postupem doby zpopularizován a už u něj nešlo o samotnou kontemplaci či nějakou estetickou zkušenost. Ozuův tvůrčí záměr (typický pro celou jeho kariéru) nebyl takový, aby záběry podporovaly divákovu narativní aktivitu, ale aby upoutávaly pozornost samy na sebe, jinými slovy stávaly se parametry. Zejména v poválečných Ozuových filmech přitom divák musí pro pochopení celé formy vnímat nejen jeho příběh, ale i styl (pomalý způsob vyprávění, temporytmus jednotlivých scén, jiné plynutí času, jeho zjevná přítomnost - teď a tady). ()
Je hriešne sexy, a k tomu je pomerne i dosť sympatickou a múdrou (a to ani nehovoriac o jej tvrdohlavosti, ako takej, to je zrejme asi kapitola sama o sebe) v jednom, čo sa mimochodom v súčasnosti už akosi príliš extra nenosí, a tak tu tým pádom máme s vysokou pravdepodobnosťou, naprosto fantastické zloženie : »Ozu 3in1 Classic« , na čom si môže každý divák fantastickým spôsobom mimoriadne pochutnať, samozrejme, ak je to jeho «šálkou kávy» , čo v mojom prípade znovu jednoznačne platí, a zároveň sa to oplatí v celej svojej nádhere si vychutnať, a to predovšetkým kvôli ústrednej protagonistke Noriko v podaní fenomenálnej japonskej herečky - Secuko Haraovej, ktorej nadštandardný herecký výkon je v priamom súlade s tým, čo sa teda týka toho okolo Čišúa Rjúa, ktorý stelesnil jej otca-profesora. A trojlístok ešte dopĺňa nikto iný, než práve Haruko Sugimurová, ktorá síce dostala trochu väčší priestor v predchádzajúcej, respektíve v nadchádzajúcej Ukikuse, ale i napriek tomu sa dá tiež podčiarknuť to, že je rovnako veľmi dôležitou postavou, ako aj jej hereckí kolegovia, a v podstate všetci traja predstavitelia, stvárňujú - dcéru, otca a tetu, čiže profákovu sestru. • V jednoduchosti sa (miestami) skrýva naozajstná krása, ak by som mal následne načrtnúť, čomu sa tentoraz venoval progresívny režisér, ktorého si pomaly začínam čoraz viac obľubovať. • Skrátka, na samý úvod som chcel najprv charakterizovať hlavnú postavu nielen podľa jej výzoru a daných vlastností, ale súčasne by som taktiež podtrhol najmä to, že sa vzorne stará o svojho milovaného otca, a pritom (nie) je i jeho zákonitou opatrovateľkou? • Áno, totižto už má 27 rokov, žije v spoločnej domácnosti so svojim otcom, a akosi vôbec neuvažuje nad tým, že by sa už mala konečne vydať, za čo ju jej okolie neustále bombarduje, buzeruje, a vari i celkovo zaťažuje (ne)konečnými otázkami, typu, kedy to vskutku hodlá napokon zmeniť? Čo viem, tak dnešné baby, povedzme, sa vydávajú, trebárs, až niekedy po tridsiatke, čo by bolo pred niekoľkými desiatkami rokov, absolútne nemysliteľným (z)javom, čiže "Nori" , by som vďaka tomu mohol najskôr považovať len za akúsi »starú dievku«. • Film sa bude chcieť snažiť túto zložitú situáciu vyriešiť, ako by ju mohol trafiť - Amorov šíp, pričom, strelcov by sa našlo snáď neúrekom, len im proste treba poskytnúť dostatočné množstvo príležitostí, ale podotýkam, že Ozuov dramatický snímok - nie je výhradne postavený iba na tom, ako sa jej dvoria samí fešáci, skôr je tomu presne naopak, keďže by som skoršie povedal, že sa tento film, zväčša zaoberal úplne inými okolnosťami, i keď sa popritom vehementne snažil o to, aby sa proste rozhodla, že buď ostane tatkovi na krku, alebo sa predsa pokúsi urobiť razantný krok vpred, na ktorý si nie a nie trúfnuť. • Dokonca by sa rysovala i tretia možnosť, že Ženy totiž stále tvrdia, že pôrod je bolestivejší, ako keď chlap dostane kopanec do vajec, a tak by som sa jej teoreticky ani nečudoval, prečo tak strašne dlho otáľala? • A na záver iba dodávam, že tak extrémne nízko umiestnená kamera, ma zakaždým sakramentsky fascinovala, kedy som sa stále zamýšľal, ako to ten Jasudžiró, sakra, robí...? () (menej) (viac)
V Pozdním jaru (žel již nikoliv v tom mém) se mi otevřel poprvé Ozuův svět a nadchl mne především tím, jak se do zvolna stkávaných obrazů, zdánlivě nekonečných a statických záběrů na kompozice živé i neživé přírody, vtělující existenci smyslového světa, otevřeného všem, zapouštějí lidské emoce, jako skvrny do sukna. Příběh sám, čistý a silný (může být ostatně čistota bez síly?), zde slouží jako koncept pro rozvíjení pocitů, pro vnitřní zrání. Je to vlastně jen prostý výsek z „reality“, přesněji z její neuralgické fáze, v níž se bortí iluze a člověku se nakládá o nejedno břemeno navíc, ale jeho dramatičnost dokáže diváka pohltit. Psychologické dokonalosti film dosahuje také skvělými hereckými výkony, z nichž musím vyzdvihnout Setsuko Hara, která hrdinčin vnitřní otřes, palčivou explozi tmy vrhající mysl do závrati, zformovala naprosto jedinečně – v jeho celé, ze všech sil krocené expresi. ()
Film začal skoro jako nevinná veselohra, ne nijak zvlášť odlišná od našich předválečných žánrovek, ale později se začal měnit v příjemné drama (společně s tím i obličejová mimika hlavní hrdinky; překvapivě mě docela fascinovalo, jak se dokáže někdo tak dlouho zvláštně usmívat a pak být najednou skoro až do konce filmu vážný). A líbil se mi i vývoj děje, kdy se počáteční zdánlivá předvídatelnost vytratila a snímek skončil jinak, než by si divák po pár minutách mohl myslet (a vlastně i hezky). A přestože jde v podstatě o docela obyčejný příběh, dokáže velmi dobře vtáhnout a nabídnout několik zajímavých postav a vztahy mezi nimi. Slabší 4* a nebýt faktu, že mě asijská kinematografie nijak zvlášť nepřitahuje, zajímal bych se o tohoto pana režiséra více. ()
Reklama