Jeden život

Sir Nicholas Winton patří k osobnostem, které není nutné představovat. Bylo o něm natočeno dost dokumentů, na jeho činnost se odkazuje v mnoha filmech. Celovečerní životopisný snímek mu ale asi ještě věnován nebyl. A hrdinu s velkým H zde ztvárnila herecká legenda. Víc vědět nepotřebujete. Je to prostě krásný malý velký film. Skoro 5*. „A vy jste zachránil těchhle osm dětí z fotky, to je pěkné.“ „No, bylo jich trochu víc.“ (14.03.2024)

U snímků, jako je Jeden život, se často těžko od hodnocení odděluje důležitost vyprávěného tématu od umění ho správně vyprávět. Tady s tím ale nemám příliš problém. Snímek necílí na první dobrou, představuje věci komplexně, a když udeří na emocionální noty vší silou, je to zasloužené. Navíc když je postava Anthonyho Hopkinse konfrontována s mučivou pravdou o osudu lidí, které se mu nepodařilo zachránit, nepouští se do srdceryvného sebelítostného monologu, nesnaží se lacině zapůsobit na diváka, místo toho se projde k oknu a zadívá se do krajiny. Nuance hrají roli. Hopkins opět stvrzuje renomé jednoho z nejlepších herců současnosti, je navíc výborný a úchvatný, i když má k dispozici jen polovinu filmu. A Johnny Flynn mu zdatně sekunduje. Jen ti čeští herci v tom svými výkony chvílemi tak trochu dost trčí jako bolavý palec. To vědomě dávám stranou. (26.05.2024)

O zfilmovaném příběhu Nicholase Wintona se dá říct především to, že už ho konečně máme za sebou. Nebylo pochyb, že bude zfilmován, bylo úplně jasné jak bude vypadat a všichni kdo film viděli, věděli předem jak/že se jim bude líbit. Ono totiž náměty o zapálených JEDINCÍCH, bezelstně zachraňující DĚTI před HOLOCAUSTEM se na zemi ležet logicky nenechávají. One Life splňuje takřka ve všem očekávání. Jedinou nadstavbou je očima odbočující Hopkins, jehož dilema jak naložit s dědictvím svých činů se projevuje v neustálém stařeckém těkání a mezislovnými berličkami, díky čemuž jeho postava působí životně. Ale obecně já nevim, ve světě vracejícím se k tradici etnických pogromů je samozřejmě pohodlnější hýčkat si představy o dobrých individuálech, kteří se v něm postaví na správnou stranu, abychom my nemuseli dělat nic, ale v současné době už je trochu irelevantní zbožně vzhlížet k těm, kteří se vzdorovali kdysi útlaku, když bychom měli spíš začít řešit, zdali se každý z nás na individuální rovině onou součástí útlaku nestáváme. Dnes totiž nežijeme ve světě Nicholase Wintona, ale ve světě The Zone of Interest. (01.05.2024)

My, co jsme viděli film Všichni moji blízcí, nebo Nickyho rodinu, v podstatě jsme to hlavní měli vyspoilerováno. Mnohem lépe jsou na tom ti, kterým jméno Sir Nicholas Winton nic neříká. Je jen pár jmen u kterých si se Sir před jménem dávam práci a pan Winton je jedním z těch jmen. Byl to neskutečný člověk a je dobře, že i v současné době, tak dávno po válce to téma někdo filmově zpracoval. Od kteréhokoliv jiného herce bych tuhle roli vzal podobně jako svatokrádež, ale naštěstí byla svěřena dalšímu Sir a to Anthony Hopkinsovi. A překvapila mne ta vzájemná podobnost, byť já Hopkinse zbožňuji a pořád jsem tam viděl pod těmi brýlemi spíše jeho, než pana Wintona. Když bych si měl představit v roli pana Wintona někoho jiného, tak nakonec musím jen říci.. a sakra kdo jiný než Hopkins? :-). Film mne ale překvapil v jedné věci. Kdesi jsem četl, že jeho žena našla albumy a čísla dětí na půdě při jakémsi úklidu. On že prý o transportech nemluvil a ona o nich do té doby nevěděla. Ale tady o všem ví, tak by mne zajímalo jak to ve skutečnosti bylo. Ačkoliv setkání přeživších je s panem Wintonem ve filmu natočeno téměř na chlup přesně, přeci jen nemá tu sílu ze skutečného natáčení BBC. Když jsem to viděl poprvé právě ve filmu Všichni moji blízcí, fakt mně to totálně dostalo. Ten film mně úplně odrovnal a ještě dneska bych asi u jeho konce musel hodně těžko polykat... BBC tehdy dost riskovala, protože já osobně bych se bál o toho stařičkého dobrého pána co by s ním ten nával emocí mohl udělat. A že to pro něj musela být sakra nálož! Souhlasím s některými komentujícími, že hlavní emoční síla tohoto filmu  je v jeho samotném scénáři a vědomí, že se tohle skutečně stalo. A také samozřejmě velkou roli hraje případná znalost holocaustu a deportací Židů z protektorátu do nacistických koncetračních táborů. Pro děti neschopné otrocké práce pro Třetí říši znamenaly hned po příjezdech (pokud je přežily) většinou jistou smrt v plynových komorách. Teprve až pak dělá film zajímavým způsob vyprávění i velké herecké nasazení  86 letého Anthonyho Hopkinse. Hodně se pohybuji vlakem a alespoň jednou týdně procházím Hlavním nádražím, kde vždy při průchodu k nástupištím spočinu očima na těch vystavených vagónových dveřích, kde jsou na skle znázorněny z jedné strany malé dětské ručky a zdruhé strany skla velké dospělé ruce rodičů.... A když mám čas, občas zajdu i na první nástupiště podívat se k sousoší s panem Wintonem. Tehdy se tam musely odehrávat strašlivé výjevy.  Ale snad bylo umírajícím rodičům daleko v polských a nemeckých vyhlazovacích táborech skutečně úlevou, že se jim podařilo alespoň své děti zachránit... Dávám tedy za 4 schválená víza do Anglie. * * * * (16.03.2024)

Reálný příběh Nicholase Wintona jsem znala, účastnila jsem se i podpůrných akcí pro získání Nobelovy ceny míru, bohužel naše hlasy pro něj vyslyšeny nebyly. A to se dožil  úctyhodných 106 let. Jsem ráda za další odkaz na jeho čin v podobě tohoto filmu. Pro mě, ale bylo toto filmové ztvárnění zklamání. Působilo to spíš jako hraný televizní dokument. V tomto směru je mnohem lepší dokument Síla lidskosti - Nicholas Winton (2002). Anthony Hopkins roli zahrál skvěle, ale některé scény z minulosti a dialogy loučivších se matek se svými dětmi mi přišly studené a neosobní. “Holčičky seďte, vaši bratranci přijedou příštím vlakem, ano?” Určitě by pomohla hlubší sonda do života místních židovských rodin a jejich pohnutek a zoufalství při řešení dilema, zda se navždy rozloučit se svými dětmi a zachránit jim tím život, nebo být s nimi i cestou do transportu. (04.02.2024)