Zásah šťastím

Jean je slizký, žárlivý narcis a snob, až se nechce věřit, že na světě existuje žena, která by s ním chtěla být, ale budiž. Pozitivně hodnotím, že ve filmu z francouzského prostředí se mluví francouzsky, že tam prostě nenacpali angličtinu, jak se stalo zvykem. Bohužel z Paříže, kde se film hlavně odehrává, toho divák moc neuvidí, scény jsou většinou interiérové. I tak pro mě byl filmový výlet do romantické podzimní Paříže příjemný. (31.12.2023)

Woody natočil svůj poslední film ve velkém stylu. A jsem rád, že jsem to mohl zhlédnout v kině. Zpočátku se to jevilo jako libovolný film natočený podle knihy Rosamundy Pilcherové, ale postupně se to rozjelo tak, že jsem od toho v podstatě nemohl odtrhnout oči. Snímek, kde všichni chodí kolem pravdy velmi těsným, ale přesto vzdáleným obloukem. Během 93 minut svižně rozebere všechny charaktery postav a ukazuje, že štěstí má u každého jinou podobu. Vše je navíc podepřeno mistrně gradujícím napětím a typickým Allenovým stylem (hra se světly, dialogy či také to, že postavy jsou častokrát k vidění na nějakém večírku). Možná je to v některých momentech mírně klišé nebo je to až moc uspěchané. Nepatří to však nakonec nějakým způsobem k životu? Jubilejní 50. celovečerní film tohoto Pana režiséra je tak dalším kouskem do vitríny jeho mistrovských děl. |90%| (18.01.2024)

"Paní Fourier je teď bohužel na obědě. Prý bude pryč celé odpoledne." Ok, je to francouzský film. Pokud se mi ho budete snažit obhájit, tak to prosím dělejte jazykem, kterým obhajujete filmy Erica Rohmera, u kterého také nechápu jak se něco po všech stránkách tak nekompetentního může těšit oblibě. Na tom jak vypadají poslední filmy Woodyho Allena, Romana Polanskiho, Pedro Almódovara či třeba Andrzeje Wajdy bychom mohli konečně vybudovat nějaký argument pro stavbu nějakého režisérského starobince, kde by si tihle zasloužilí umělci mohli realizovat sami před sebou, protože sami sobě stejně asi nejlépe rozumí, jinak jsou úplně už odpojení ze světa. Roli Pihrta by tam asi plnil ten Polanski. (02.04.2024)

Každý film Woodyho Allena môže byť posledným... Teraz síce opustil tému, ktorou sa preslávil, ale ani tento zromantizovaný thriller nie je na zahodenie. Stavba príbehu je nenásilne plazivá, z každej scény sa dá očakávať niečo navyše, je taká malá hra mačky s myšou a všetko speje do záverečnej pointy. Tentokrát nenáročné fajn. (24.05.2024)

Dvanáct let to je, co jsem viděl poslední film Woodyho Allena. A vlastně jsem jich ani neviděl moc - jen šest (nejnovější byl Match Point). Na tomto posledním (prý doslova posledním) allenově filmu mě zaujalo hodnocení v červených číslech na ČSFD, francoužština a z fotografií svěže vypadající hlavní hrdinka. Podíval jsem se na to bez detailnějšího čtení komentářů, recenzí a nejsem sklamán. V první části mě bavila ekvilibristicky-allenovsko povrchní společenská konverzace, uprostřed až sympatický cynizmus a chladnokrevný děj, který plynul podle "plánu", na konci nečekaně bizarní rozuzlení (přiznávám, název filmu se dá vyložit různě, já ho pochopil jinak a čekal jiný a možná cyničtější "happy end"). Když to shrnu, tak: 1) Příjemně přirozeně vypadající herecké výkony - až tak , že mi trochu vadila francouzština, neboť jsem musel sledovat i titulky a ne pouze tváře, 2) výborná režie a kamera, 3) naprosto dokonale padnoucí hudba. ■ Maximum nedávám, protože jsem ho nedal Purpurové růži z Káhiry, tak nemohu ani tomuto. ■ P.S. SPOILER !!! Čekal jsem, že vše projde a na konci bude hlavní hrdinka se svým manželem spokojeně žít dál, doslova "zasažena" masou životního štěstí. (08.05.2024)