OJan

Moje první setkání s tvorbou Quentina Tarantina dopadlo tak, jak jsem si přál - výborně. Kill Bill je přehlídkou čiré brutality a surovosti, jež je přitom krásná. Nebo tedy krásná... nejsem žádný samuraj nebo člověk podivných chutí. Chci říct, že je krásně zpracovaná. Akční sekvence jsou zde zkrátka takřka bezkonkurenční. Nedá se jim odepřít téměř nic. Krom již zmíněné brutality a surovosti, překypují autentičností a jsou šťavnatější více, než i to nejlépe ugrilované hovězí maso. Pomáhá tomu také to, že všelijaké bambitky jsou upozaděny a bojuje se tu hlavně meči a jim podobným nástrojům. Dočkáme se tedy špičkové choreografické práce, kterou když zkombinujeme se skvělou kamerou, hudbou a střídáním barevného a černobílého obrazu, dostaneme opravdu nezapomenutelný zážitek. Příběhová linie společně se zajímavým vyprávěním po kapitolách tento dojem ještě umocňuje. S touto odnoží akčního žánru jsem začal více méně u série Johna Wicka. Nedám na ní dopustit, ale teď když jsem viděl tento snímek, nemůžu se ubránit pocitu, že je to velmi, velmi podobné. A i dnes vznikají filmy, které jsou do jisté míry jako tento či Wick. A neříkám, že je to špatně. Myslím si opak. Jen aby to však časem neztratilo kouzlo. S tím však toto mistrovské dílo nic neudělá. Musím si Quentina více nakoukat. |100%|

Když se s někým začnete bavit o filmech a z nějakého důvodu přejde řeč na Fázi IV, bude po vás ten, se kterým o tom mluvíte, chtít vědět, o čem to je. Důvod je prostý - je to takřka neznámý počin. A když mu to povíte, dostanete nejspíše odpověď: "Mhm... tož tak to nezní moc dobře..." Mě to však zaujalo. A navíc z úst klasika jednou vyšlo, že se nemá soudit dle obalu. Fáze IV přináší zajímavou myšlenku - lidé si připadají nadřazení nad všechny ostatní tvory. Dále poukazuje na křehkost lidské společnosti a možná i člověka samotného. Že i když si zkrátka myslíme, že jsme v pohodě, stačí něco málo z toho, co nemáme úplně pevně v rukách a začneme se bortit. Což je s předchozí větou poněkud kontrastní, že? Snímek diváka pohltí svou komorností, která zapříčiňuje někdy až nechutně skličující atmosféru, a dále pak také technickou stránkou. Je totiž dobře natočený, hudba napomáhá budovat atmosféru a triky jsou na dobu, ve které film vznikal opravdu povedené. Samozřejmě nesmím zapomenout zmínit sekvence s mravenci, protože ty nemají k dokonalosti daleko. Líbí se mi, že konec zůstal otevřený. Každý v něm může spatřovat něco jiného. Toto dílo Saula Basse však selhává v tom, že nikam negraduje. Ano, atmosféra je sice opravdu poctivá, nicméně je skoro po celou stopáž stejná. Dále až tak nefunguje strach z neznáma a napínavé to kvůli pokažené gradaci také moc není. Tím pádem jediné, co mi přišlo alespoň trochu hororové, byly scény, kde jsem byl vystaven nějaké opravdu nevábné věci (např. rozkladu myši mravenci). V poslední řadě to bylo herecky nepříliš výrazné a některé věci se děly deus ex machina. |70%|

Woody natočil svůj poslední film ve velkém stylu. A jsem rád, že jsem to mohl zhlédnout v kině. Zpočátku se to jevilo jako libovolný film natočený podle knihy Rosamundy Pilcherové, ale postupně se to rozjelo tak, že jsem od toho v podstatě nemohl odtrhnout oči. Snímek, kde všichni chodí kolem pravdy velmi těsným, ale přesto vzdáleným obloukem. Během 93 minut svižně rozebere všechny charaktery postav a ukazuje, že štěstí má u každého jinou podobu. Vše je navíc podepřeno mistrně gradujícím napětím a typickým Allenovým stylem (hra se světly, dialogy či také to, že postavy jsou častokrát k vidění na nějakém večírku). Možná je to v některých momentech mírně klišé nebo je to až moc uspěchané. Nepatří to však nakonec nějakým způsobem k životu? Jubilejní 50. celovečerní film tohoto Pana režiséra je tak dalším kouskem do vitríny jeho mistrovských děl. |90%|