Zásah šťastím

Tak nám 88 ročný Woody Allen predviedol úžasný šprint. Film má šialené tempo - a to sa zo začiatku tvári ako nudná konverzačka. Všetky zvraty a dejové zmeny sa dejú v podstate okamžite. Hlavná postava je veľmi rýchlo neverná a jej manžel veľmi rýchlo na neveru príde. A hoci film hovorí o zložitých životných situáciách, dokonca aj o zločinnom konaní, stále si drží istú grotesknosť a je nad vecou. Je to najlepšie využitých 90 minút vo filme, čo som za ostatný čas videl. Záver je v štýle "kto druhému jamu kope, sám do nej spadne" - mohli by to premietať ako šablónu deťom na prvom stupni základnej školy... Ale to neuberá snímke na kvalite, len podčiarkuje jej grotesknosť. (11.01.2024)

Woody Allen tentokrát z pádných důvodů ve francouzštině. Kontroverze a osobnost stranou, práci tohohle děduly mám fakt rád a i v poslední době, kdy nám naděloval spíš průměrnější kousky v porovnání s jeho nejlepší tvorbou, se jeho filmy vždy umístily, jako to první po čem sáhnout v deštivém dni. Coup de chance nebude další Půlnoc v Paříži, ale rozhodně bude jeden z  jeho nej filmů poslední éry cca předchozích 10 let. Francouzština neubírá Woodymu na dialogu a už vůbec na zábavnosti. Ba naopak přidává “Le style typical de la France” a “Bonne humeur”. Au revoir Woody et bonne chance à la retraite. (25.11.2023)

Krásné zakončení kariéry, po kterém si může Allen užívat zaslouženého důchodu. Hodně mě překvapilo, že je to natočené ve francouzštině, to bych nečekal, a zajímalo by mě, co k tomu Allena vedlo a jak to fungovalo na place, protože Allen podle mě francouzsky neumí (nebo o tom aspoň nevím). Z herců mi tam moc nesedl Niels Schneider, přišel mi pro tu roli příliš starý (ačkoli ve skutečnosti ho od Lou de Laâge - která mi btw. strašně připomínala Emmu Smetanu - dělí jen 2 roky, jak jsem teď zjistil), naopak filmoví manželé Lou de Laâge & Melvil Poupaud mi to bohatě vynahradili a koukalo se na ně skvěle, a zbytek castu je tam prakticky jen do počtu. Ještě bych dodal, že k tomu hraje fajn soundtrack, a celou dobu jsem se nemohl ubránit dojmu, že sleduji film Clauda Chabrola, byť samozřejmě podobnost s Allenovými staršími filmy a opakování jeho oblíbených motivů jsou zde nepřehlédnutelné - na rozdíl od některých jeho filmů z posledních let to zde ale nepůsobí dojmem vyčpělosti a vykrádání sebe samého, ale jako příjemná a důstojná tečka, které člověk leccos odpustí, protože je trochu naměkko z toho, že se uzavřela jedna éra. Mistře, klaním se a budete mi chybět - díky za všechny ty skvělé filmy. (05.05.2024)

Vlastně docela v pohodě. Ale mohl si dát nějakou, alespoň minimální práci s tím, aby ve scénáři nebyly takový brutální díry, kvůli kterým se film dějové úplně rozpadne a ve výsledku nedává smysl. Rad bych si myslel, že to mělo nějaký hlubší smysl, že za tím měla být nějaká symbolika, ale spíš mi to přišlo jako lenost. A strach kohokoli ze štábu, kdo četl scénář, prozradit Allenovi, že existuje taková věc, která se jmenuje internet. Francouzskou verzi Emmy Smetany samozřejmě instantne platonicky miluju. (25.11.2023)

Není větší radosti, nežli zjištění, že Woody Allen i v osmaosmdesáti dál oplývá jako filmař dychtivou energií čerstvého dvacátníka, dál svět glosuje svým břitkým, leč inteligentním humorem a své nové hrdiny vede na jejich cestě za láskou s hravostí, jakou by mu mnozí o dekády mladší kolegové mohli leda závidět. Po opravdu rozvrzaném Kolu zázraků z roku 2017 jsem o Allena přestal načas jevit zájem. Majákem, jenž mě k jeho osobnosti znovu přitáhl, byl v poslední době paradoxně spíše vyvolaný skandál okolo jeho manželství s Miou Farrow a všechna ta křiklavá obvinění, jejichž právní legitimita je asi stejná jako tvrzení, že Země je placatá. Hodně diváků i institucí se od Allena a jeho tvorby distancovalo. Dobrovolný exil ve Francii (kde mu koneckonců vždy rozuměli nejlépe) však Mistrovi očividně prospěl. Zásah štěstím je neskutečně svěží, příjemný a nápaditý film, v němž se režisér Annie Hallové po dlouhé době vrátil k síle svých kanonických děl, byť jinak než bychom možná čekali. V Zásahu štěstí zprvu Allen navnadí divácké choutky náznakem romantické komedie o nevěře, posléze přejde k hlubší reflexi instituce manželství, aby v druhé půli mohl chytře vykličkovat a přesunout se k napínavé detektivce, jejíž pointa je báječně úderná. Je to rozhodně nejdospělejší a nejzábavnější Allenův snímek - minimálně od Půlnoci v Paříži - a zvláště potěší i pro omračující fakt, že je to jubilejní dílo s číslem 50. Žel je nejspíš opravdu poslední. (06.06.2024)