Jej telo

RECENZE: Sport versus porno aneb Jak sesterské pouto vyhrává nad Jejím tělem - Českokrumlovský deník  Životopisné filmy bývají v českém rybníčku prokletím. V případě Jejího těla se však nejspíš jedná o štěstí začátečníka, v tomto případě debutující režisérky Natálie Císařovské. Přes formální a dramaturgické nedostatky působí výsledné dílo velmi uceleně a sebevědomě. A samotný příběh kdysi nadějné skokanky do vody Andrey Absolonové, která po nešťastném úrazu vyměnila kariéru sportovkyně za hýřivý život pornohvězdy, má rozhodně co říci. Absolonovou ztvárnila Natalia Germani. Hraje jí dobře, bez přemrštěných póz (s výjimkou „porna ve skafandru“), ovšem scénář postavu ochuzuje o jednu klíčovou věc, a tou je motivace. Hlavní hrdinka sic letmo skáče světem od příprav na olympiádu přes tragický pád a práci v samoobsluze až po hvězdnou slávu v porno-galejích, ale hlubší porozumění pro její jednání, touhy a vytyčené cíle se nedostaví. Divák se na ni může citově napojit až zpětně. Mnohem atraktivnější je totiž pásmo možných interpretací, které Její tělo otevírá. Snímek sám nejlépe funguje právě na rovině divácké, kdy nechává své příjemce, aby si sami určité věci na základě vědomých souvislostí domysleli, spojili či kompletně sestrojili, čímž nabízí hned několik otázek k zodpovězení: Je hodno úcty či zavržení, že Absolonová dokázala vyměnit sport za veleúspěšnou dráhu pornoherečky, o níž se „pochvalně vyjádřil dokonce i Larry Flynt“? Jak se asi cítila samotná Absolonová v rámci této proměny? Je na místě, aby se od ní za to, čím se živí a co ji činí šťastnou, odvrátila mladší sestra a později také otec? Její tělo doslova vybízí k pozastavení se nad smyslem našich předsudků a zavrhujících stanovisek. Z hlediska ztotožnění nám může být velmi blízko postava otce (Martin Finger), který se za povolání dcery zaprvé stydí, zadruhé se snaží dbát toho, aby „její tělo“ na videokazetách neviděli alespoň známí. Kdo je napsaný skvěle, je hrdinčina sestra Lucie, v přesném podání Denisy Barešové, jež je herecky nejsilnějším článkem filmu. Nejprve k ní vzhlíží, později, když zjistí, co je sestřinou novou profesí, se od ní distancuje. Viní ji i z rozpadu rodiny, jíž dominuje ukázková fiflena (Zuzany Mauréry), dceru stůj co stůj tlačící do kariérních výšin. V kritické chvíli, kdy Andrea leží v nemocnici s nádorem v mozku, se Lucie zachová správně, spory upozadí a naplno projeví tíhu sesterského pouta, jaké nelze přerušit jen kvůli pošklebkům okolí ani vlastnímu zklamání nad tím, že sestra „š*ká za peníze,“ jak sama pronese, třeba u rodinného oběda… Právě téma sourozeneckého vztahu, jenž prochází náročnou životní zkouškou, mi na Jejím těle připadá paradoxně mnohem zajímavější než názorná ukázka lechtivého zákulisí porno-produkce. Novinka českých kin navíc zákonitě pobouří pár scestných moralistů, kteří svou kritiku budou opírat o to, jak někdo může pronést, že „porno je taky takový sport“? (04.12.2023)

Poměrně dobré, ale tak nějak povrchové, odtažité a na to, jak silný to mohl být příběh, všechno se tam děje jen tak mimochodem a nemá to žádnou hloubku. Ta postava Andrey je vlastně strašně inspirativní a unikátní, ale v hereckém projevu se to moc neodrazí. Divák ani nemá moc šancí do ní hlouběji vhlédnout. Forma a řemeslná stránka byla fajn, ale vše zkomírá na vykonstruování postav a jejich psychologii. Mohlo to být mnohem drásavější. (21.04.2024)

Když je Andrea v jednu chvíli napřímo dotázána, proč skáče, nemá na to odpověď. Tvůrci se s tím spokojují a po jejích motivacích po zbytek dvouhodinového filmu nepátrají. Její tělo je tudíž přiléhavý název. Film se vůbec nesnaží o její psychologizaci (a je v tom důslednější než nedávno Bratři). Zblízka vidíme, co v různých fázích života zakoušelo její tělo, ale do hlavy jí nevidíme. Scéna rozhovoru s novinářem naznačuje, že ani neměla moc co říct. V kontextu životopisných dramat, která mají potřebu vysvětlovat, proč někdo udělal to a ono, je to neotřelý přístup. Jenomže co z toho? Neschopnost jít hloub není kompenzována originalitou nebo intenzitou stylistických postupů. Na body horor je film málo tělesný, málo tvrdý. Opravdu nepříjemná je akorát scéna, kdy Andrea po úrazu klečí na čtyřech a protahuje si pochroumané tělo. Jinak se na to kouká až podivuhodně snadno. Dokonce i když protagonistka leží v nemocnici s krunýřem na krku nebo nádorem na mozku, vypadá výborně (víckrát jsem si vzpomněl na Ebertova slova o „Ali MacGraw's Disease“: a movie illness in which the only symptom is that the patient grows more beautiful until finally dying). Ve skutečnosti jsou bolestivé ještě rodinné scény s otcem nebo matkou, jenomže pro svou divadelní křeč a nepřesvědčivost, kdy jsem měl pocit, že sleduju několik cizích lidí (kteří napříč časem ani nápadně nestárnou), předstírajících, že je pojí pokrevní příbuznost. O fungování pornoprůmyslu na přelomu milénia se dozvíme minimum informací. Příběh je osekán na základní události. Žádný kontext (přitom zrovna akcentování v devadesátkách normalizované posedlosti výkonem a úspěchem by motiv práce s tělem jako s nástrojem mohlo učinit vrstevnatějším). Andrea má prostě jen sex s různými pornoherci. Nic okolo neřeší. Nemusí. Všichni jsou extrémně milí a chápaví. Je sympatické, že film k pornu nezaujímá moralistní postoj (na rozdíl třeba od švédského Pleasure). (On tedy kvůli opatrnosti v přístupu k životům reálných lidí nezaujímá žádný postoj k ničemu.) Jde jen o další fyzickou aktivitu, ve které chce být ctižádostivá hrdinka nejlepší... kterážto paralela je polopaticky zdůrazněna Adamovou replikou „tady nejseš na závodě“ (a podobně zbytečných, návodných replik je tam plno).  Ale co dál? Problém nespočívá v tom, že by film málo vysvětloval, co vidíme, ale že prostě nemá co vysvětlovat. Je prázdný, nebaví, nedojímá, nevytváří dramatické napětí. Nemá jasné téma a hledisko (problém dramaturgie). Jen bez překvapení rekonstruuje pár volně pospojovaných epizod ze života Absolonové. Byla výborná skokanka, pak se zranila, pak se bez nějaké viditelné námahy stala slavnou pornoherečkou a pak v mladém věku zemřela. Blízký vztah měla akorát s mladší ségrou, což je ale ve filmu potácejícím se mezi dokudramatem a rodinným melodramatem stejně chabý, nepropracovaný motiv jako všechny ostatní (např. porucha příjmu potravy). Žádné drama a emoce navíc, žádná hlubší reflexe čehokoliv. Jen její (stále hezké) tělo. 50% (07.11.2023)

18+ Natálie Císařovská uvažuje podobně jako já. S osudem Andrey Absolonové (1976-2004) se seznámila skrze její nekrolog, což ji posléze inspirovalo k paralele mezi vrcholovým sportem a pornem a na této úvaze vystavěla hraný film. Podle reakcí obyčejných lidí i (rádoby) profesionálních recenzí usuzuju, že většina Císařovské zbaštila i s navijákem hru s propagací filmu.  Někteří jsou dokonce zklamaní z toho, že Její tělo není více sexy nebo naopak nesleduje předpokládaný pád na dno. Císařovská ale nechápe změnu kariéry Absolonové jako morální pád na dno, ale jako logický krok v dané situaci. Její film mnohem víc vypovídá o tom, jak moc toxické je prostředí vrcholového sportu, jak snadno lze pracovat s tělem jen jako s nástrojem, pokud vám ho už v dětství někdo vezme. Co se stalo v životě hlavní hrdinky? Ze dne na den musela ukončit sportovní kariéru kvůli úrazu krční páteře. Neměla v záloze žádnou druhou kariéru (tady vykřičník směřuje k rodičům a trenérce), po uzdravení měla pouze své vytrénované tělo. Poprvé o něm mohla rozhodovat, postupně se začala uzdravovat z tréninkového drilu, začala jíst, menstruovat (další vykřičník směrem k zanedbání péče rodičů a trenérky), rozhodovat o svém sexuálním životě. A jediné, s čím uměla pracovat, byla ambice po úspěchu. A tehdejší české porno nabízelo novou příležitost. Nebyla to jen výrobna levných scén pro internet, byl to svět sám pro sebe, točili se v něm zajímavé peníze, existovala v něm ocenění, která měla nějakou váhu. Nezainteresovaní tento rozdíl asi nedokážou vstřebat, ale určitě je možné si dočíst knihu vzpomínek Tarry White Porno a já, která dle vlastních slov nastoupila do branže půl roku po smrti Absolonové / Ley de Mae a prožila si s jejími bývalými kolegy a kolegyněmi veškeré emoce zármutku. Kdo má odvahu sledovat některé celé filmy Ley de Mae, tak určitě zvládne taky pochopit, jak úspěšná byla a že se jí s tímto řemeslem skutečně podařilo vycestovat a nezůstalo jen u planých slibů malé české produkce. ___ Výjimečně jsem byla na projekci v plném sále a bylo zajímavé sledovat různé falešné vzdechy pohoršení a ujišťování se mezi sedačkami o tom, že je to "opravdu hrozné, co se na plátně děje". Podobně zábavné reakce naposled pamatuju z projekcí Nymfomanky ;) (11.12.2023)

Atraktivní zápletku na motivy skutečných událostí bychom měli, po besedě s tvůrci a herci filmu v Karlových Varech jsem se na výsledek velmi těšila, ten ale zůstal na půl cesty. Určitě nelze nic vytýkat hercům. Hlavní roli Andrey velmi pěkně ztvárnila Natalia Germani, standardně kvalitní jsou také výkony Denisy Barešové, Martina Fingera a Zuzany Mauréry v rolích sestry a rodičů titulní hrdinky. Na filmu je ale hodně znát, že je dílem dokumentární režisérky a pravděpodobně i s ohledem na rodinu Andrey vlastně nenabízí nic kontroverzního, pouze holá fakta. Pornografický průmysl je překvapivě vykreslen jako nekonfliktní přátelské prostředí, čemuž se úplně nechce věřit. Na scénáři se dalo určitě více zapracovat. Zajímavý projekt, který možná potřeboval silnější vedení. (02.01.2024)