Diera

V podstate body horror, v ktorom nejde ani tak o ľudské telo, ako o pitvanie sa v „tele“ paneláku. Paradoxne ľudí tu postihuje nákaza, ale dom trpí viditeľnejšie. Tapety sa strhávajú, diera v strope / podlahe sa zväčšuje. A divák si hovorí, o čo tvorcom ide. Až kým si uvedomí, že bezútešnosť činžiaku zažil tiež. Napríklad presne v situácii, keď bol chorý, čo mu bránilo ísť spomedzi štyroch stien preč. Muzikálové čísla vlastne kompenzujú totálne chýbajúcu hudbu v pozadí. (05.09.2023)

Vizionářská virová apokalypsa konce roku 1999 (srovnatelná s tou z roku 2020) se řine jako nekonečný proud vodního živlu uzavřenou oblastí. Díra v podlaze se stává jedinou komunikační spojnicí dvou existencí. Temná mračna neodvratitelné zkázy neočekávaně rozjasňují hudební vstupy, které nás pohladí na srdci v časech dnešních a snad i těch budoucích. (25.03.2020)

Skorodystopická skorogroteska na téma velkoměstského odcizení a samoty; a také neméně osobitý, místy roztomilý a v závěru dojemný milostný příběh, který skoro skončí špatně. Režisérovo rozhodnutí dát snovým představám hrdinky (a zároveň jakýmsi vinětám uvozujícím jednotlivé úseky vyvíjejícího se vztahu) podobu muzikálových výstupů dílku nepochybně prospělo, i když  mi samotná hudba spíš lezla na nervy.  Zajímavý pohled jistého kritika: celý film je vlastně jakési abstraktní porno, při němž šmírujeme pohlavní styk dvojice v misionářské poloze; teprve na konci se dočkáme emancipace. (23.11.2023)

Zdařilé nápady na vtipné gagy a vynálezavé chvilky během depresivního pobývání uprostřed návalu epidemie i dešťové potopy. Trampoty s dírou ve stropě – na zemi, pokusy o nejrůznější zakrytí díry mopem, páskou i pokličkou, poťouchlá pomsta sprejem... Sklad toaletních papírů, močení napůl do záchodu, napůl do umyvadla. Rošťácký kluk s kolem, příchod mužů s obrovskými dezinfekčními přístroji. Originální využití deštníku jakožto nástroje na sběr padající omítky!! :o) Kapitolou samou o sobě jsou krásně barevná muzikálová čísla – jak jsem dodatečně zjistil, sice nejde o původní filmové písničky, ale několik desítek let staré a znovu oprášené skladby zpěvačky Grace Chang, ale rytmus a atmosféru mají, stejně jako vizuální zpracování, úžasné. **** Před 8 měsíci se mi Tsaiova Díra až na hudební čísla příliš nelíbila, ale přesto se jí i díky onomu kontrastu mezi trpkou realitou, hořce groteskními situacemi a muzikálovými prvky podařilo ve mě zanechat tolik, že mě to donutilo se k filmu vrátit a napodruhé si ho se všemi propracovanými (a nejednou skutečně vtipnými) detaily vychutnat mnohem víc. Ten styl plný statických záběrů je dost zvláštní, občas působí až amatérsky, ale v rámci ponoru do atmosféry musím říct, že má hodně do sebe. Jen u několika záběrů a scén mi překážela zbytečně dlouhá délka, zvláště v druhé polovině, když nápadů postupně ubývá a v poslední půlhodině je plně nahrazuje deprese, jsem už místy neměl tolik nadšené dojmy – ačkoliv romantický závěr má Díra (včetně teprve skvělého propojení reality a fantaskních muzikálových výjevů) působivý a zdařilý... [80%]        ♫ A jedem! ;-) (06.10.2022)

Jean-Pierre Jeunet meets Starci na chmelu. :-) Nejdřív jsem se trochu lekl, že půjde o rozhlasovou hru, přece jen nějaké dialogy trvající pár minut s černou obrazovkou mi představu filmu nenavozují, ale pak konečně začal příběh, který se mi líbil, ale kratší stopáž by mu slušela o hodně víc - přece jen se některé scény opakují, aniž by námět posunuly výš nebo dál, takže mne to trochu nudilo. Ty zcizovací efekty v podobě písniček jsou kouzelné, obzvlášť v kontrastu s tím hnusným barákem v realitě, kam zatéká, a oproti počasí, kdy furt a furt prší. Potěšil mě konec, ty závěrečné scény jsou plné naděje a optimismu, zvlášť ta pomocná ruka. Ale na můj vkus je to pořád jen stopáží přepálená povídka. Sice zajímavá, s dobrým námětem, ale zbytečně dlouhá, hrající jen na pointu. (15.07.2019)