Diera

Zdařilé nápady na vtipné gagy a vynálezavé chvilky během depresivního pobývání uprostřed návalu epidemie i dešťové potopy. Trampoty s dírou ve stropě – na zemi, pokusy o nejrůznější zakrytí díry mopem, páskou i pokličkou, poťouchlá pomsta sprejem... Sklad toaletních papírů, močení napůl do záchodu, napůl do umyvadla. Rošťácký kluk s kolem, příchod mužů s obrovskými dezinfekčními přístroji. Originální využití deštníku jakožto nástroje na sběr padající omítky!! :o) Kapitolou samou o sobě jsou krásně barevná muzikálová čísla – jak jsem dodatečně zjistil, sice nejde o původní filmové písničky, ale několik desítek let staré a znovu oprášené skladby zpěvačky Grace Chang, ale rytmus a atmosféru mají, stejně jako vizuální zpracování, úžasné. **** Před 8 měsíci se mi Tsaiova Díra až na hudební čísla příliš nelíbila, ale přesto se jí i díky onomu kontrastu mezi trpkou realitou, hořce groteskními situacemi a muzikálovými prvky podařilo ve mě zanechat tolik, že mě to donutilo se k filmu vrátit a napodruhé si ho se všemi propracovanými (a nejednou skutečně vtipnými) detaily vychutnat mnohem víc. Ten styl plný statických záběrů je dost zvláštní, občas působí až amatérsky, ale v rámci ponoru do atmosféry musím říct, že má hodně do sebe. Jen u několika záběrů a scén mi překážela zbytečně dlouhá délka, zvláště v druhé polovině, když nápadů postupně ubývá a v poslední půlhodině je plně nahrazuje deprese, jsem už místy neměl tolik nadšené dojmy – ačkoliv romantický závěr má Díra (včetně teprve skvělého propojení reality a fantaskních muzikálových výjevů) působivý a zdařilý... [80%]        ♫ A jedem! ;-) (06.10.2022)

Na konci roku 1999 se v Tajpeji šíří podivný virus, nutící lidi chovat se jako brouci a vyhledávat temná zákoutí, než následně zemřou. Po nucené evakuaci zůstává v karanténě jen několik osamělých zoufalců, odmítajících opustit chátrající domovy. V jednom z bytů zanechají dělníci díru v podlaze po nevydařené opravě a překvapený nájemník nechtěně naváže kontakt se sousedkou o patro níž. Minimalistický a dystopický polo-muzikál nese typický rukopis Ming-liang Tsaie: dlouhé statické záběry, nehybná scéna, absurdní zápletka, citlivý ponor do hlubin lidského odcizení a samoty i hlavní hrdina proplétající se téměř všemi jeho filmy. V apokalypticky deštivé krajině vylidněného sídliště přežívají obě hlavní postavy ve stavu mrtvolné existenciální osamělosti, než jejich apatii nalomí nedobrovolný průnik do světa jiné lidské bytosti. Ve fyzicky i symbolicky narušené mezilidské bariéře se tak objeví náznak naděje... Vizuálně strohý styl vyprávění prokládají a posouvají vpřed hudební čísla s písněmi režisérovy milované Grace Chang. (20.10.2010)

Tady jsem opravdu naivně naletěl, když jsem si předem přečetl jen tu část popisu děje, co mluví o viru, který mění lidi v brouky (a to ještě vtipálek, co to summary psal, nedodal, že nikoliv doslova), a zcela pominul podezřelé okolní nadšené hemžení filmových pseudointelektuálů. Začátečnická chyba. Ve skutečnosti je to o tom, jak dva neevakuovaní zoufalci zírají na sebe 90 minut dírou, kterou jim tam nechal instalatér. Občas si zírání proloží nesmělým pokusem díru ucpat, občas "děj" popostří televizní hlasatelka nebo kabaretní pěvecké výstupy. To je vše. Nuda prostě umí být tak pestrá... (10.01.2012)

Jean-Pierre Jeunet meets Starci na chmelu. :-) Nejdřív jsem se trochu lekl, že půjde o rozhlasovou hru, přece jen nějaké dialogy trvající pár minut s černou obrazovkou mi představu filmu nenavozují, ale pak konečně začal příběh, který se mi líbil, ale kratší stopáž by mu slušela o hodně víc - přece jen se některé scény opakují, aniž by námět posunuly výš nebo dál, takže mne to trochu nudilo. Ty zcizovací efekty v podobě písniček jsou kouzelné, obzvlášť v kontrastu s tím hnusným barákem v realitě, kam zatéká, a oproti počasí, kdy furt a furt prší. Potěšil mě konec, ty závěrečné scény jsou plné naděje a optimismu, zvlášť ta pomocná ruka. Ale na můj vkus je to pořád jen stopáží přepálená povídka. Sice zajímavá, s dobrým námětem, ale zbytečně dlouhá, hrající jen na pointu. (15.07.2019)

Skorodystopická skorogroteska na téma velkoměstského odcizení a samoty; a také neméně osobitý, místy roztomilý a v závěru dojemný milostný příběh, který skoro skončí špatně. Režisérovo rozhodnutí dát snovým představám hrdinky (a zároveň jakýmsi vinětám uvozujícím jednotlivé úseky vyvíjejícího se vztahu) podobu muzikálových výstupů dílku nepochybně prospělo, i když  mi samotná hudba spíš lezla na nervy.  Zajímavý pohled jistého kritika: celý film je vlastně jakési abstraktní porno, při němž šmírujeme pohlavní styk dvojice v misionářské poloze; teprve na konci se dočkáme emancipace. (23.11.2023)