Slon

Takhle extrémně studených a odtažitých filmů jsem moc nespatřil, Gus Van Sant zřejmě trpí absencí jakýchkoliv emocí nebo je minimálně ve svém filmu nijak neumí vyjádřit. Téměř celou hodinu se ve filmu nic výzamného neděje, Van Sant nám představí v nic neříkajících útržcích řadu studentů, natáčí s nimi záběry ve škole, kterou si povětšinou pořádně kvůli zvolenému zaostření ani neprohlédneme, sociální pozadí a bližší charakteristiky nám zůstávají utajeny, s výjimkou pár vesměs nepodstatných informací (např. že otec chlapce, který pár lidí zachrání před budovou, je alkoholik nebo že jeden z vrahů umí hrát na klavír a pod.) postavy pořádně vůbec nepoznáme, nemáme možnost poznat atmosféru školy... Film se tváří v dlouhých záběrech kamery sledující pohyb studentů jako hodně psychologický, ve skutečnosti však té psychologie nabízí jen pramálo. Rovněž se tváří jako téměř dokumentární, o to paradoxnější pointou teprve je, když si ve zdejších zajímavostech přečtete, že skutečnou událostí, kterou film zpracovává, je to pouze volně inspirováno a průběh masakru ani (homosexualní) identita vrahů se skutečností v tomto hraném rádoby dokumentu vůbec nekorespondují. Vše završuje místy otřesná kamera, kvůli níž ani v nejvypjatějších chvílích nevidíme do obličejů postav. Zajímavé téma, příšerné zpracování s promarněným potenciálem. BTW, proč se to vlastně jmenuje vůbec Slon? [25%] (30.12.2021)

Príliš odosobnenia, tým pádom niet divu, že sa divák má problém zžiť s ktoroukoľvek postavou a skutočne sa do filmu ponoriť. Musím však uznať, že príčiny konania postáv sú vykreslené viac než realisticky. Viem si predstaviť, že nejako podobne uvažujú dnešní teenageri, len ma nepresvedčil, že by to dokázali tak chladnokrvne realizovať. Každopádne chápem, že zámerom snímku bolo vyvolať znepokojenie, neviem či to zafungovalo u ostatných, ale u mňa nebolo videné nič nečakaného. Napriek tomu musím oceniť námet aj myšlienku. (21.04.2017)

ja neviem, je to asi vo mne, v mojich žilách koluje krv, ktorá má v sebe vyvinuté protilátky na Gusa Van Santa. téma je to vďačná a poskytuje tisíce prístupov, tisíce spracovaní, navyše som zhodou okolností prednedávnom celú udalosť na Columbineskej škole študoval, ale to nijako nesúvisí s filmom, pretože to nebol dokument, ale aj tak mi nebolo jasné, o čom to malo byť. Uznávam zaujímavý spôsob spracovania, veľmi nezávislý (nie miestami až nasilu) postup natáčania, ale ak to nemám brať ako fiction, pretože to nemá dej, hrdinov, zápletky a je to v podstate 80 minút trvajúca expozícia, ak to nemám zároveň brať ako dokument, pretože to, čo sa vo filme odohráva, je len veľmi voľne unšpirované skutočnosťou, ktorá prebiehala inakšie, navyše to nie je ani "mockumentay", ako to mám brať? Van Sant ma zneistil a miestami unudil. PRiznám sa, že mu patrí môj obdiv k výberu téme a zvolenej ceste spracovania, k vytvoreniu niečoho naozaj nového (alebo takého, čo som doteraz nevidel) a to nové je naozaj "nezávislé", ibaže som bol sklamaný, pretože som očakával, prihliadnuc k referenciám, viac .. . alebo aspoň niečo. Mám sa hádam zamyslieť nad autorským polokončtruktom, že dvaja mladíci boli homosexuáli. Neviem Gus, pomôž mi, nad čím sa mám zamyslieť? Nepoznáš dňa, hodiny ani miesta? Možno sa mýli, pretože ak si to teraz priamo pri písaní uvedomujem, tak v sebe nachádzam množstvo výkladov tohto filmu, ktoré vďaka meditatívnosti výpovede vo mne dozreli až teraz, takže sa režisérovi predsa len podarilo vo mne čosi nahlodať a nasadiť mi chrobáka do mozgu . . . hádam by som mohol dať aj tri hviezdičky, je to ostatne ojedinelý film a človeka postaví pred niečo nové, núti ho zamyslieť sa a rozhodne je to kúsok zapamätateľný . . . ale obeste ma, ak je niekde zákon, že aj napriek tomu všetkému sa mi to muselo páčiť. Pretože mne sa to veľmi nepáčilo. Ale možno si to niekedy pozriem ešte raz a urobím korekciu tohto hodnotenia aj komentára (čo sa mi už párkrát stalo), ktovie, čas ukáže . . . (03.12.2006)

METAKRITIKA KE KRITIKÁM ELEPHANTA - předně: nevím, proč se zde několikrát objevuje pojem „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění spolu s rčením, že „to už tady přece bylo“ – neplést si pojmy s dojmy: Tarantino nelineární vyprávění nevymyslel, to zde bylo už dávno před Tarantinem, akorát ho velmi rád využívá. Co takhle např. Rashomon? – tam „to“ bylo taky. Takže pokud chce někdo banalizovat formu takovými výroky, měl by brát na vědomí i z toho plynoucí reakce. Dále postoj k relevantním a nerelevantním (nebo nadbytečným) záběrům a celkovému „chladnému přístupu“ – Gus Van Sant natočil rok před tím jeden ze základních snímků tzv. vyprázdněné narace (Gerry) a zde se pokusil tento přístup dále rozvíjet. Kritika dlouhých a redundantních záběrů a znemožnění pociťování empatie k postavám je tudíž zcela vně zvoleného diskurzu: kritizovat film Karate tiger kvůli nadbytečnému násilí, které někoho nemusí bavit, je úplně stejně mimo mísu. To není kritika jednoho filmu, ale celého žánru nebo zvoleného formálního přístupu a jestliže někdo odmítá celý přístup, nemá smysl, aby se zabýval jedním filmem, který to potom zbytečně odskáče. Co se týče věrohodnosti a nevěrohodnosti chování lidí v krizové situaci: mě osobně chování šokované dívky nečinně stojící nad mrtvím tělem chlapce nevěrohodné nepřipadalo. I když jsem se do podobné situace nikdy nedostal, nemyslím si, že drásavě hektické srdcervoucí klišoidní scény, známé z masové produkce, jsou pravděpodobnější a psychologicky lépe korelující – chcete-li. Je ovšem jasné, že zanechávají silný dojem „pravosti“ – proto zřejmě to odmítání chladného přístupu, který na nás tak nějak nesprávně a podivně působí. Naopak introvertní a zcizující pohled Elephanta nám umožňuje nevšední podpovrchový přístup k animovanému konfliktu. Ponořením se do na první dojem nesouvisejících a nadbytečných záběrů vyvstává akt nepochopitelného násilí s mnohem větší naléhavostí. Stačí pouze letmý záběr na chlapce vniknuvšího na dívčí toalety s automatickou zbraní v ruce a předchozí scéna se rázem stává fatální, neboť se v ní nemuselo stát vůbec nic, ale stalo se TO právě TEĎ. Nesouhlasím s názorem, že film končí u zobrazovaného násilí a neobsahuje katarzi. Katarzi nenajdeme na konci snímku, jak jsme tomu navyklí u řeckých dramat a dalších klasických vyprávěnek, stejně jako jí nepředchází žádná katastrofa ani krize, ale všechny tyto fáze navzájem prostupují celým filmem a transformují se tak do jednoho organického celku – zde je pak odůvodnění toho „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění. (08.05.2007)

Výborný film, ve kterém nejde o zachycení nějakého děje, či nové odvyprávění masakru na Columbine. Jde především o tom JAK je to natočeno, styl přitahuje pozornost především na formu a dlouhé jízdy sledující chodící protagonisty tomu jen pomáhají. Gus Van Sant má mou poklonu, je jeden z mála autorů, kteří experimentují s vyprázdněnou narací....velmi zajímavém kinematografickém pojetí filmu. Více takových filmů! - - - Formálně jde o očividnou poctu Bélu Tarrovi a především jeho snímku Satanské tango. Van Sant jednak využívá pro Tarra typický steadycamový záběr, který sleduje týl postav při chůzi, obohacujíc ho o perfektní práci s hloubkou ostrosti. Trajektorie postav tvoří síť nejen prostorovou, ale primárně časovou, ve které se podobně jako ve zmíněném Satanském tangu osoby navzájem střetávají a propojují. Opět ale lze říci, že je to povýšeno na daleko důležitější prvek, než jen jako jakési ozvláštnění narativní struktury, protože ten způsob jakým do sebe jednotlivé perspektivy zapadají a navzájem se obohacují buduje podstatnou mírou napětí (nehledě na to, že film zachycuje vlastně jen posledních několik minut před masakrem roztáhnutých na délku celého filmu - což jen umocňuje pocit fatálnosti celého "prologu"). Gus Van Sant také přebírá kapitolovou strukturu a oddělenost jednotlivých lidských osudů, jenž do sebe v průběhu filmu postupně zapadají. - - - U Elephanta jsem si teprve uvědomil kolik nepopsatelné živočišné zvrácenosti lze najít v klasické vážné hudbě. Dost možná v tom vězí genialita těchto skladeb, které jsou bezesporu nádherné, ale přesto mají v sobě i jakousi pohlcující "temnou energii"... (29.01.2008)