Jsou z nás

A vše začíná v koupeně: "Proč neutahuješ kohoutky? Chápu, že šetříš těsnění, ale poplatky za vodu jsou drahé." Po pěti minutách klasického kinematografického užívání vás nesnesitelně začne rušit civění hlavních protagonistů do kamery skloubené s monology pouze "pro diváka". Vysvětlení Russela, proč že nechce vycestovat ze Sydney: "Nechci být objevitel. Vážně nechci lítat po Africe, abych našel místo na koupání." Interesantní příprava Russela, co by gaye na rande - džíny vytažené těsně pod prsa, hlava zlitá celým flakónem kolínské a v neposlední řadě vlasy stažené do ohonu - kdo by odolal?! Gladiátor na svůj úlovek (tj. muže): "Moc rád bych tě viděl v plavkách. Mám je na sobě, tak pojď někam, ukážu ti je." Následuje pro mne nechutné líbání, hlazení a šahání pod "sukni" jako v Titanicu Leo s tou na obraze vyobrazenou děvou. Američané a Australané jsou si notně podobni - všude sebou tahají plechovky s ležákem z Kauflandu. Otec Russela se táže synova gay partnera: "Jaký je tvůj sen? Vypěstovat les." (tak to si počkáš vole) Flaša australské whisky svým designem připomíná produkty s pančovaným hnusem z příbramského LEKA, ale gay pár přece potřebuje nějak nakopnout že. Ženská, jež je namlouvána se tváří jako by buď nikdy neviděla kytku nebo nikdy žádnou nedostala, každopádně kytka přijít musela, jelikož nápadník předtím svému synovi sdělil: "Už mám dost života se svou pravou rukou!" Ten moment, když ve 40 stupňovém vedru kupujete vánoční smrk, australská normálka. Namlouvaná děva je exemplárním příkladem toho, kvůli jakým píčovinám, se ženy obvykle uráží. Ostrý pokyn vrchního sekače trávy: "Myslel jsem si, že bys nám po práci mohl pomoci, když jsi minulý týden zkazil ten záhon macešek. A hudba duní dál... 65% (13.05.2013)

Film už si sice moc nepamatuji, ale co nemohu zapomenout, je ohromné dojetí (snad jsem dokonce i slzičky ronila), které ve mně snímek vyvolal. Russell Crowe je tady mnohem zajímavější než ve většině novějších snímků. Malinký problém asi bude s tím film někde vidět. Šel sice v ČT, ale kdoví, jestli je někde k mání na videu či jestli jej budou v televizi opakovat. Je tot totiž přesně ten film, o kterém sice nikdo neví, ale jenž tím spíše stojí za zvýšenou pozornost. (01.07.2005)

Neuvěřitelně kultivovaný pohled na ty, co žijí na druhé straně. Vše tak klidně a téměř bezproblémově plyne, až začínáte tušit, že toho štěstí začíná být příliš. A pak... Radost, bolest, vzpomínky, bezstarostnost, ohrožení, zamilovaná srdce...rozbitá srdce... Po scénách radosti a štěstí přicházejí temné obrazy. Těžko říci, který osud dojme více, každopádně roztržení dvou starých paní, co se 40 let milovaly, působí mrazivě...samozřejmě ne jen ono. Nakonec nezbývá nic jiného, než naděje. A to není málo. (17.10.2014)

V roce 1994 v Austrálii řádila ve filmovym průmyslu zřejmě nějaká růžová lobby. Moc filmů se tam netočí, ale tenkrát stihli během jedinýho roku natočit jednak známější Dobrodružství Priscilly, královny pouště a potom ještě toto o poznání komornější drama, ve kterym Russell Crowe hraje homosexuálního instalatéra, kterej se snaží sbalit homosexuálního zahradníka. Jinak film ze začátku vypadal, že by se snad mohlo jednat o nějakou černou komedii, ale k zasmání toho zase tak moc nebylo. A v závěru se z toho stane ždímačka na slzy. Já tyhle "dojemný" filmy nemám rád. Zajímavý je to snad jedině pro někoho, kdo chce vidět Russella Crowa v roli homobuzny. Jinak je to ztráta času. Nechápu, kde to nabralo tak vysoký hodnocení. (21.01.2020)

Mladý Russell Crowe v roli homosexuálně orientovaného kluka, který má pravděpodobně toho nejlepšího, nejtolerantnějšího a nejpohodovějšího tátu na světě:) Jaké by to bylo, kdyby byli všichni rodiče tak chápaví a podporovali své potomky, bez ohledu na jejich orientaci a nebrali by ji jako nějakou špatnou, nepříjemnou, či odpornou věc. Russell byl úžasný herec již od počátků své kariéry a zejména scéna, v níž sedí u lůžka nemocného tatínka v nemocnici a má slzy v očích, na mě hodně zapůsobila. Jsou filmy, v nichž na mě scény, kde herci pláčou, nebo mají na krajíčku, nijak extra nezapůsobí, vnímám je jen jako ten "klasický" filmový pláč. A pak jsou tu filmy, kdy jsou herci v určité scéně natolik opravdoví, přirození a tak nějak nenucení, že mám pocit, že budu brečet s nima. Naposledy to byla Ryan Gosling v The Place Beyond The Pines při scéně v kostele. A zde to byl právě Russell. Krásný, optimisticky laděný snímek, který má i příjemný konec. (17.08.2014)