Vrahovia sú medzi nami

Východoněmecké studio DEFA v prvním roce svého působení vyprodukovalo hned několik filmů (namátkou Irgendwo in Berlin - který mimochodem patří stejně jako Vrahové mezi námi mezi tzv. Trümmerfilm, neboli filmy točené v troskách, reflektující provizorní podmínky své doby, v tomto případě rozbombardovaného Berlína- nebo Die Fledermaus), z nichž ale nezpochybnitelně vyčnívá právě snímek Vrahové mezi námi. A to hned na několika úrovních. Za prvé se jedná jak o první snímek již zmiňovaného studia, tak o úplně první německý film po 2. světové válce. Druhou rovinou rozumím rovinu tematickou: niterné vypořádání se s neduhy války a s jejich nepotrestanými úlisnými veliteli, kteří káží vodu, ale pijí víno. Je fascinující, že tento film vznikl pouhých několik měsíců po prohrané válce (námět se pravděpodobně začal rýsovat již v období posledních týdnů války, což mimo jiné podtrhává sílu výpovědi). A za třetí mě na filmu velmi zaujala stylistická složka, která se tak dostává minimálně na úroveň formálního systému. Je zde patrná snaha o ozvláštnění syntézou dvou tradic – italského neorealismu a německého expresionismu. Oním spojením vzniká mimořádná atmosféra bezútěšného Berlína, kdy v interiérech vynikají prvky expresionismu a v exteriérech prvky neorealismu. Kromě těchto dvou tradic a jejich působení, se dá vysledovat mnoho dalších, stylisticky opojných aspektů. Je to například živelné rámování a neustále měnící se úhel. Nebo rámování objektů (většinou lidských postav) skrze různé předměty. Může to být i flashback, jehož emoční sílu podchycuje právě styl, respektive důraz na detail ve spojitosti se zvukem. Zajímavé jsou i hrátky se zrcadlovými záběry a jejich význam, variující se na konci (a tak dále)… Je škoda, že tenhle kvalitní prvopočátek studia DEFA není veřejnosti tolik známý, přestože je divácky velmi atraktivní a má potenciál stát se kanonickou klasickou (leč potenciál nevyužitý/nevyužitelný?). [KINEMATOGRAFIE VÝCHODNÍHO NĚMECKA] (11.02.2017)

Skvělý poválečný film, který je zajímavý hlavně díky tomu jak využívá autentických prostředí (rozbombardovaný Berlín je opravdu rozbombardovaný Berlín) a jak se snaží svět kolem sebe co nejvíce realisticky zobrazit. Paraela k italskému neorealismu se zde přímo vnucuje. Kamera zde těží z nejrůznějších podhledů a až zkřivených úhlů záběru, které podporuje velmi kontrastní svícení, nejednou využívající až expresionisticky laděnou stínohru. (16.10.2008)

Filmy natočené bezprostředně po události mají v sobě většinou něco naivního, ale současně autentického a něco autentického, které se zdá po čase být naivním. Na rozdíl od současných fimů z II. svět. války, které nejen rozmělňují a zpochybňují, ale přímo přepisují dějiny, je tento fim nikoli o "vrazích mezi námi" (tedy těch, kteří považují "výrobu helem z hrnců v době války a hrnců z helem v době míru" za přirozený a spořádaný chod věcí), ale o "citlivých lidech mezi námi", kteří sice odmítají spolu-vraždit, ale na chodu věcí se podílejí jen nepřímo. Dr. Hans Mertens sice nemůže hromadným popravám zabránit, ale také jeho snaha o prosazení spravelnosti ztoskotává na jeho vnitřní nemohoucnosti (tři snad upřímné, ale neúspěšní pokusy o zabití haptmana) a překotné a nadměrné citlivosti (během chvilky se pokusí o vraždu, provede tracheostomii a vyzná lásku). Nicméně vrahem není, ale není ani typickým Němcem (echter Deutsche). (12.12.2019)

Ako sa dostať z vnútornej krízy, keď ste boli svedkom vraždenia miliónov ľudí a vidíte, že ľudský život nemá pre iného človeka žiaden zmysel? Tak, že jeden zdanlivo bezvýznamný zachránite. Scéna, keď Dr. Mertens prvý krát hovorí Sussane, že ju miluje v Berlínskych ruinách by mohla byť ikonickou romantickou scénou dejín filmu, ak by tento malý skvost poznalo viacej ľudí. Áno, Vrahovia medzi nami čerpajú ako z talianskeho neorealizmu, tak zo svojej nemeckej expresionistickej tradície a táto štylizovaná vizuálna kombinácia je úchvatná. Film v priebehu deja prechádza pomaly od stále sa opakujúcich scén Mertensovho opileckého stavu k vážnym témam nemeckého besnenia a romantický charakter podtrhujú krásne husky oči Elly Burgmer. (24.11.2014)

Necelý rok a půl po prohrané válce poslali Němci do kin drama o tom, že největší svině za války se mají nejlépe i po ní. Klobouk dolů, něčeho podobného se u nás nikdo neodvážil ani dvacet let po revoluci. Film není zrovna dokonalý, po technické stránce působí spíš jako film předválečný, ale samotné kulisy tvořené sutí, troskami, popraskanými zdmi a okny bez skleněných tabulek jsou dost silnou a důležitou postavou filmu. A na první východoněmecký film tu překvapivě téměř absentuje propaganda (ano, padouch je továrník, ale to dává sakra smysl!). (06.10.2009)