Zóna záujmu

„Škoda, že když se rozprodával majetek těch Židů naproti přes ulici, tak už přede mnou někdo koupil ty závěsy. Ty se mi moc líbily.“ Sandra Hüller a Christian Friedel jako manželé Hössovi udávají tempo mrazivé a voyeurské sondě pod povrch nacistické vražedné mašinérie. Banalita zla se v druhé polovině 20. století dočkala mnoha zpodobnění, Jonathan Glazer však v důsledně promyšleném a nepříjemně vtahujícím filmu přichází s natolik originálním a sugestivním náhledem na holocaust, že jsme jej bezmála dekádu (od Saulova syna) neviděli. Statická kamera snímající z mnoha úhlů vilu Hössových nacházející se hned za zdmi Osvětimi vytváří paradokumentární dojem stejně jako neustále hučivé a jen občas i děsivé zvuky zaznívající ze samotného koncentračního tábora. Obraz idylické německé rodiny je v tak silném kontrastu vůči nepříjemností překypující zvukové stopě, až si postavy ve filmu navykly předstírat, že nic problematického neslyší. A tento dojem i během umírněné, hodinu a tři čtvrtě dlouhé stopáže přechází rovněž na diváka, který na konstantně přítomný, iritující zvuk habituuje také.  A to je jen jeden střípek z vycizelované skládačky, jež místy dokáže nudit způsobem, za něž se cítíme provinile, a jindy zase až s úsměvnou absurdností vykresluje nacistický systém moci jako moderní korporát. Ano, vznik a šíření zla prostřednictvím odosobněnosti, delegování úkolů a záměrného uhýbání zraku před pravdou už „díky“ nacismu známe velmi dobře. Glazer však do své promyšlené hry vtahuje i diváka a ptá se, nakolik každý z nás udržuje drobnými všedními aktivitami v chodu vládnoucí systém. A vadí nám to vlastně? I díky trefně tázavému závěru se už teď nebojím říct, že o moc víc nenápadně zdrcujících zážitků letos v kinech neuvidíme. (09.02.2024)

Osvětim z druhé strany táborové zdi. Originální a ve výsledku opravdu nosný a silně působící koncept. Holocaust zůstal obsažen jen mezi ruchy a vizuálně sem tam probleskne jakoby mimoděk někde v druhém plánu v podobě kouřícího komínu krematoria nebo nákladního vlaku. Zatímco na jedné straně zdi se zhmotnilo peklo na zemi obsahující výjevy jako z obrazů Hieronyma Bosche, které ovšem z této nové filmové perspektivy nejsou vidět, na opačné (divákovo) straně zdi zavládla doslova biedermeierovská idyla - spořádaný rodinný život Rudolfa a Hedwigy a jejich dětí centrující se pravidelně u jídelního stolu. Banalita zla ukotvená v spořádaném rodinném životě a rozvíjení teorií kritiků biedermeieru - měšťácký způsob života a systém hodnot produkují apatii k nepravostem, které se dějí mimo kruh rodiny... (29.02.2024)

Absolutní klaustrofobie. Momentky ze života jedné rodiny, která ale žije před zdmi koncentračního tábora v Osvětimi a vlastně se jim to líbí. Je to ten malý ráj, o kterém snili už od dětských let. Obyčejné všední situace, v kterých místy probleskuje bezcitnost a lhostejnost. Skoro jakoby zlověstné zvuky střelby, křik a dusivý dým vyhlazovací mašinérie ani nevnímali. O to víc je ale vnímá divák. O to víc z toho vyčnívá malý skutek dívky, která ukrývá jablka v táboře pro hladovějící vězně. Zóna zájmu to nikomu nedá zadarmo. Tohle mě bude pronásledovat hodně dlouho. (09.02.2024)

Zlo, které není vidět. Schováno za vysokou zdí neruší až romantickou krásu vily a překrásné zahrady jedné spořádané rodiny. Ve filmu se neobjeví ani kapka krve, ani náznak facky, přesto tušíme, že zdí se odehrávají zvěrstva. A snažíme se nepřipustit si, že by jich byl schopen i milující manžel a táta. Ale veškeré iluze musí vzít za své ve chvíli omývání holínek. Je to Sandra Hullerová, která si ukradla film pro sebe, kdo jako Hedwiga děsí svým chladem ve vztahu k tomu za zdí a především tím, jak to za zdí vnímá jako naprostou samozřejmost. (05.05.2024)

Tohle šlo mimo mě. Film se má zaobírat banalitou zla. Obyčejnými lidmi kteří z pověření rozkazů konali neobyčejně odporné činny. Ale film jde v této snaze tak daleko, že za celých 100 minut nabídne asi jen pět minut, které jsou divácky zajímavé. Zbytek je denní rutina. To, že k té denní rutině se semtam ozve střelba nebo že jde černý kouř z pecí, které se nachází za zdí domu... to funguje tak deset minut (a možná že jako krátký film by to bylo působivější). Ačkoliv z toho settingu "život v domě vedle koncentračního tábora" by mohly vycházet různé situace, které by postavy vedly k nějakému přemítání, nic takového se neděje. Němečtí okupanti se nezajímají o to, co se děje vězňům v táboře, a diváka zase nezajímá, co se děje německým okupantům. Kruh se uzavřel. Ještě jsem myslel, že moje rozčarování pramení z nenaplněných očekávaní - koneckonců na film jsem se velmi těšil už od nadšeného přijetí v Cannes. Ale filmem stejně nezaujata byla i přítelkyně, která o filmu nic nevěděla. Až mi přijde, že ty nadšené výkřiky spíše značí "podívejte jaký jsem intelektuál vyžívající se v avantgardním, nepřístupném (rádoby)umění", než aby lidi prostě přiznali, že tenhle nezajímavý film.. je prostě jen to, nezajímavý. (08.02.2024)