Zóna záujmu

Pohľad na celkovo mimoriadne zvrátený chod koncentračného, resp. vyhladzovacieho tábora Auschwitz I., a to konkrétne iba z priameho pohľadu veliteľa Rudolfa Hössa, a k tomu vskutku bez akéhokoľvek čoby len akéhosi, predsa len trochu kratšieho, vrátane i bližšieho nadhľadu rovno za »múrmi pekla«, ak avšak aspoňže nepočítam i daný podhľad hneď v tesnej blízkosti vedľa tohto «hororu v priamom prenose» z bezprostrednej blízkosti v rámci všetkých možností ústredného protagonistu, či skôr vhodnejšie označenie pre toto [a mnohé ďalšie monštrá]; by najskôr bolo najmä akési antagonistické monštrum, ktoré sa zabývalo do obydlia, ihneď susediaceho s vysokým, betónovým múrom, za ktorým sa odohrávajú príslušné, šialené scenérie, ktoré divák síce nikdy na vlastné oči neuvidí; za to ich maximálne len tak oveľa častejšie započuje, čiže tým pádom treba mať uši čo najviac nastražené a vyčistené, nakoľko na tejto technickej zložke [zvuku a zvukových ruchoch], bol v podstate postavený celý tento - silne znepokojivý a desivý titul; zároveň sa silno opierajúci o divákovu informovanosť v tom zmysle, že sa trocha vyzná v dobových reáliách. • Skrátka; nielenže som ani na jediný krátky okamih nenazrel do hlavného inferna, z ktorého sa neustále hrozivo dymilo, „až sa z popola nenormálne rozpršalo,” no namiesto toho som sa stále prizeral iba na týchto mimoriadnych cynikov, ktorí si viedli úplne normálny kolobeh života, akoby sa ani príliš ne[za]chumelilo, zatiaľ čo také príchody transportov s odsúdenými na smrť, doslova praskali vo švíkoch, až som len neveriacky krútil očami, čoho je vlastne "človek" všetkého schopný, keď ho ovládne totálna nenávisť... • Hedwiga Hössová, manželka antagonistu, bola rovnako podobne zvrátenou a bez chrbtovej kosti, čo ešte iba vystupňovalo strašidelnú atmosféru do absolútnej krajnosti, ktorá sa šírila naprieč týmito rozparcelovanými pozemkami, a to buď v interiéri a na dvore, alebo aj v exteriéroch, kedy počas oboch štruktúr si dával poľsky kameraman na obrazovej stránke hodne extra záležať i povedzme v dlhších, neprerušovaných kompozíciách. • A ozaj sviatočný, britský režisér J. Glazer, ktorý snáď následne obsadil zväčša len nemeckých predstaviteľov [Christiana Friedela & Sandru Hüllerovú, mne akosi najviac známu hlavne z Toniho Erdmanna], čím dosiahol pozoruhodnú autenticitu daného prostredia, rozhodne vyšperkovanú až do maximálneho extrému z toho hľadiska, ako sa postavy ľahkovážne správali k tomu, čo sa dialo pár desiatok metrov od ich príbytku, a na čo si mimochodom medzičasom plne zvykli, že to kompletne brali na ľahkú váhu, čo je niečo naprosto neuveriteľné! • Najtemnejšia história XX. storočia, ktorá fungovala na plné obrátky, čosi strašné! (26.02.2024)

Formálně zajímavý experiment (vznikající souběžně se stejnojmennou knihou Martina Amise) upozorňující na téma, které bychom měli mít už dávno zpracované. Jakožto bývalý Protektorát Čechy a Morava (a Slovenský štát) máme vlastně povinnost se této dějinné epoše neustále věnovat a snažit se porozumět. Mnoho základních otázek, které se týkají primárního lidského postoje: "Jak mohl hlavní velitel koncentračního tábora Auschwitz Rudolf Höss klidně spát, chodit každý den domů a poklidně večeřet se svou rodinou...?" nemá pokládat poprvé koprodukční film, rozhodně ne českým (a slovenským) divákům. Stejně tak nás nemá překvapit nebo poprvé fascinovat každodennost života manželky Hösse, Hedwig. My naopak máme mít bohatou znalost reality válečných dní a umět s ní pracovat. Postoje a názory Hedwigy Hösse se nijak zvlášť nelišily například od života Liny Heydrich v Panenských Břežanech. Mnoho výrazných žen z této doby sepsalo paměti a ty se v mnohém jen opakují, doplňují a vysvětlují nám tak, co a proč se v jejich životech stalo. Skvěle takto slouží zejména paměti sekretářek Traudl Junge, Brunhilde Pomsel, Louise Fox. Otázku poslušnosti k autoritám a slepé plnění rozkazů dostatečně analyzovala Hannah Arendtová v sérii svých reportáží Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla. Dále bychom měli být imunní vůči démonizování němčiny jako takové a mít stále na paměti, že Třetí říše existovala jen 12 let a pořád je to především jazyk von Goetheho, Schillera a Rilkeho. Je absurdní, nakolik současnou veřejnost nezajímá nový Terezín, ale na Oscary nominovaná Zóna zájmu samozřejmě apeluje na morální hodnoty a zájem o věc. Přesto, pokud tento trendy film přinese určité poznání i těm diváků, kteří sledují jen novinkové tituly, je možné tuto úlitbu akceptovat. #čsfdprojekce (09.02.2024)

Prvých 40minút Drží Glazer top koncept o budovaní blahobytu na utrpení druhých, čiže funkčne rozvíja a presahuje tému Holokaustu - robí z nej univerzálne podobenstvo. Čo sa mu však rozvíjať nedarí, je dramaturgia samotného filmu. Niekto sa tu príliš snaží byť Hannou Arendt a Michaelom Haneke zároveň... ale ten soundizajn (v kľúčových miestach zásadnejší, než samotný obraz)! (08.04.2024)

Scény z národně-socialistického manželského života a film, jehož koncept je tak utažený, až mě zanechal podivně netečným. Nápad změnit továrnu na smrt ve 2D kulisu, kterou kamera Łukasze Żala skrze hloubku pole doslova tlačí na "rajskou zahradu" u Hössů, je dusivý, tísnivý, ale taky vede k určité monotónnosti a hrozí, že si na to divák přivykne podobně jako postavy na všudypřítomný zápach, křik a sten. Ústřední duo nelze polidštit natolik, aby tvořilo psychologický kontrapunkt k tušeným hrůzám Holocaustu, v rutinách Hössových tak pro mě bylo něco mechanického, co mi usnadňovalo se od naléhavosti Glazerova světa odpojit. Banalita zla precizně a doslovně ilustrovaná. Vzpomněl jsem si na podobně koncipovaný a distancovaný film Michael Markuse Schleinzera, který ale začne být skutečně působivý ve chvíli, kdy postava blazeovaného pedofilního násilníka dostane soupeře v podobě oběti, jejího silného protipohledu. Glazer na konci volí podobný princip, ale boří při něm čtvrtou stěnu způsobem, který v sobě má víc intelektuálního kalkulu než přirozené síly. Uvědomoval si Höss morální dosah svých činů, nebo je dokázal skrýt do rétoriky průmyslové výroby a dějinné nutnosti? Tady někde vede hranice možností Glazerova filmu. Zóna zájmu je ve stále silné záplavě "Holokaust porna" film důležitý svojí jinakostí a odvahou změnit perspektivu, vystavit diváka zkušenosti "kognitivní disonance", kterou zakouší přímí aktéři zla. Je i zajímavou reflexí ústředního ideologického pojmu Lebensraum, který v podání paní Hössové nabývá podoby úhledné zahrádky hnojené popelem mrtvých. Podstatně víc mě nicméně baví film z dálky reflektovat, než ho přímo na plátně prožívat. V tomhle ohledu stavím výš koncept Saulova syna... a četbu neskonale zrůdných Laskavých bohyň, které šly do psychiky architektů Holokaustu mnohem hlouběji než Zóna zájmu. (07.02.2024)

Neokázalé drama o životě dvou zrůd. Film nijak neumenšuje nebo nerelativizuje hrůzy kterých se dopouštěli, ale spíš vám hází klacky pod nohy při jeho sledování, neb neukazuje žádné zločinné brutality. Historická znalost rodiny Hössových je absolutně nezbytná, alespoň v podobě základních faktů, jinak většina děje nebude pochopena. Od uvedení Saulova syna nejlepší a nejoriginálnější film na téma hrůz holocaustu s výjimečnou zvukovou stránkou. (25.02.2024)