On se bojí
Beau Is Afraid
Beau Is Afraid
Beau Is Afraid
Réžia:
Ari AsterScenár:
Ari AsterKamera:
Pawel PogorzelskiHudba:
Bobby KrlicHrajú:
Joaquin Phoenix, Patti LuPone, Amy Ryan, Nathan Lane, Kylie Rogers, Denis Ménochet, Parker Posey, Zoe Lister Jones, Armen Nahapetian, Julia Antonelli (viac)Obsahy(1)
Beau sa bojí – života, sveta a najmä svojej mamy. Na ceste na rodinnú návštevu je vtiahnutý do nečakanej špirály absurdných udalostí, ktoré si nedokázal predstaviť ani v tých najtemnejších snoch. Na šialenej púti plnej humoru, desov a dobrodružstva sa tak musí samotársky podivín vyrovnať so svojimi strachmi a konečne vziať život do vlastných rúk. (Filmtopia)
(viac)Recenzie (232)
Čekal jsem ujetou peechovinu a tu jsem taky dostal. ()
Surreálná studie úzkosti rozprostřená přes imaginací naleptané hranice reality. Lze postřehnout notu rozeznělou v sedmdesátých letech klasiky žánru (Buñuel, Arrabal, Jodorowsky). Přesto osobité a v intencích současné severoamerické kinematografie ojedinělé filmové dílo. Snad jen ta délka mohla být umírněnější. S povděkem ovšem kvituji, že na rozdíl od Midsommaru je zde přece jen více uměleckého přesahu nežli vyprázdněné artové pózy. SPOILER! Například symbolika závěrečné scény (sestup do hlubin nevědomí, boží soud) je z hlediska duchovního ukotvení excelentní. ()
Solidní bizárek směřující od zombie hororu, přes Miseryho, až k psychedelické Alence v říši divů. A to jsme teprve v polovině, takže nějaké to překvapení se ještě najde (objevení něčeho nečekaného na půdě). Kromě toho jednotlivá dějství jsou přerušeny nějakou brutálnější scénou (ale nic extra šokujícího nečekejte). Neškodný příběh o tom, jak těžké je se dostat na pohřeb, se přehoupne do úvahy nad tím, jaký vliv má výchova matky na psychiku dítěte v dospělosti aneb hledání sebe sama. Celé to tak stojí hlavně na nápadité režii a (několika)roli Joaquina Phoenixe, který ukazuje herecké schopnosti v celé své nahotě (doslova). Tři hoďky na takový trip je vážně moc… i když Božímu soudu nikdo neunikne. Ari Aster je hodně šikovný rejža a rozhodně umí (jeho fetiš na bytové interiéry je super), u Beaua si přeci jen ukrojil příliš velké sousto. Pro příště alespoň vím, že nemám mít tak vysoké očekávání. A také vím, že Phoenixe, už nikdy nechci vidět nahého, zápasícího s cizím mužem, ve vaně. ■ AnanAss‘s Score: 6/10 ■ ()
Ja tomu nerozumiem, ale bavilo ma to pozerať. Herci super, kamera super a kreativita z toho sršala, no netušim čo som to vlastne videl za oddyseu... ()
Chaotický, neurotický, šílený, takový je současný svět a tak jsem film pochopil. Většinu stopáže jsem protrpěl a uvědomil si, že rozhodně není pro mne. ()
Tak já nevím no... V aktuální době sjíždím, jenom letošní resty, které jsem letos, ještě neviděl no a právě Beau Is Afraid je jedním z nich. Co si tak pamatuji, tak o tomhle filmu se někdy v dubnu a v květnu mluvilo ve velkém, tak moc ve velkém, že mě film úplně minulo a jak já sleduju co všechno mi chybí zkouknout, tak se nestačím divit. Právě tenhle velice kontroverzní film byl mezi nimi, ale už jenom z toho co jsem četl, jsem nebyl úplně nadšený a délka filmu určitě nehrála do karet... Dal jsem tomu tenkrát šanci a řekl si, že to stejně po čase vypnu, což já nikdy nedělám, ale řekl jsem si, že udělám výjimku, protože jsem to ani vidět nechtěl. Zapnul jsem film a měl na paměti, že to do 10-ti minut vypnu, ale 10 minut uběhlo jak voda a já se hrozně začal divit, že už se nacházím na 20-ti minutách. Už jsem si řekl, že mě to celkem zaujalo a že to asi dokoukám. První hodinu jsem si náramně užil a neměl s tím žádný extra problém. Potom se to ale zvrtne a film po první hodinu přejde do něčeho co mi začlo být docela nepříjemné sledoval jednu podivnost za druhou. Po čase mě druhá hodina dost nasrala a já se začínal cukat v pokračování sledování. Jakmile druhá část skončila přestalo mě to úplně zajímat, protože film nemá absolutně nic co nabídnout a jede do totálních sranců, které nestojí ani za zmínku. Film u mě čím dál víc ztrácí smysl a já se jen chytám za hlavu, že co to kurva sleduju. Nezájem je velký a film se pro mě stává odpuzující. Žádný horor v tom nehledám a myslím si, že nejsem jediný. Jako komedie to fungovalo první hodinu, kdy mi film přišel fakt vtipný, ale pak to vtipné prostě není a já jenom umírám. Během ostatních 2 hodinách film není vůbec vtipný a ani jeden případný vtip se ani nesnaží být vtipný, ale úchylný a bizarní, což to co moje recenzí čtou pravidelně, tak ví, že takhle film u mě nikdy nemá šanci uspět..... Za to, že film se snaží 25% ()
Zatímco ve vyzdvihování klasických horrorových motivů na vyšší filmařskou úroveň Ari Aster vyniká (Hereditary, Midsommar), při pokusu o více autorský a hluboký film, o kterém zřejmě uvažoval jako o svém opusu magnum, zcela selhává. Jinými slovy, Ari Aster tady narazil na svou autorskou (zejména scénáristickou) hranici a pokusil se natočit něco, na co prostě nemá. ()
Dolítnout s jazykem na vestě do kina s omluvou čtvrthodinového zpoždění a žadonění o lístek, abych byla po opakované výzvě ubezpečena, že projekce začíná opravdu až za tři čtvrtě hodiny, mi dalo znamení, že už se můžu vysrat na to mít cokoliv pod kontrolou, a taky že jsem asi přišla na správnou projekci. Ony ostatně už ty rybí pepřenky k obědu jsem otevírala s nedůvěrou k čerstvosti, a přesto jsem je snědla. S pokladní jsem si dala na to všechno cigaretu a na oplátku jsem nedostala průjem, ale informaci, že z poslední projekce odešlo 29 lidí z 30. Pokřižovala jsem se a vstoupila. Spoilery na začátek, protože film na mě nezapůsobil, jak jsem čekala. Co jsem čekala? Čekala jsem fyzický diskomfort, psychické vyčerpání, hory šílenství. Čekala jsem moc, a tak jsem byl zklamán. Beau žije v naplňování škatulek, naplňování předpojatých očekávání, what is the right thing to do. Ptá se ostatních, jak by se měl zachovat. Počíná si v intencích toho, co by měl dělat namísto, co by chtěl. Žije ve strachu se odpoutat, ani nemůže, protože strach z expanze citů, individuality a odpoutání se byl institucializován mateřstvím. Usurpátorskou, narcisistní, citově vyděračskou toxickou mateřskou láskou, kde bylo zneužito smyšlené vrozené vady k tomu, aby nedovolila synovi zběhnout za jinou. Strach v rovině čistě zdravotní - smrt v momentu ejakulace, v rovině symbolické - nemožnost absolutně se odpoutat (doslovně od matky, přeneseně skrze orgasmus), ale taky v rovině strachu z autonomie, z vlastní individuality, kdy onen všudypřítomný strach dovádí člověka k choulostivému kolíkování safe spacu daleko od hrany. Beau tohle všechno přitom samozřejmě není s to artikulovat, protože je smýkán nepřetržitou paranoiou a dějou se mu věci, jichž je katalyzátorem. No a co kurva to blikající světýlko v botě? Aparátek, kterým se dá skrz mobilní aplikaci člověka zapausovat jako ve videohře? Mám sklony k příměrům typu Truman show ve smyslu toho, že z žité reality není úniku, že člověk si nemůže být jistý ničím, a to ani vlastními smyslovými vjemy, fotkami, záznamy, vzpomínkami, svědectvími konkrétních lidí. Vše je nespolehlivé, ambivalentní a žitá realita je paranoia. Jakmile člověk sleví z aktivní citlivosti a na moment si odpočine v iluzi neměnného, za rohem už brousíc si zuby číhá zlo jménem změna. Takže jako téma živorodé a stimulující, ale asi jsem divná, ve výsledku mi to přišlo vlastně docela přímočaré, ačkoliv není třeba sklouzávat k berličkám typu oidipovský komplex. Mrzí mě, že jsem nedostala tři hodiny v duchu úvodní části filmu do momentu autonehody. Ten zvěřinec společenských vyděděnců ve své náhodné agresivitě a nehumánní dynamice mi připomněl neighbourhood dolního Žižkova, který v rámci zažití města doporučuji v sobotu kolem poledne, kdy pátečňáci si doma dávají mokrý hadr na hlavu, víkendáři parazitují na venkově a kedry s ještěry na těch vylidněných ulicích mají pre. ()
Film víc podle formátu Lynche než samotné filmy od Lynche. Strhující podívaná plná podivných momentů, ale to je přesně to, co chceme. Phoenix tradičně potvrzuje, že je herecká extratřída a jeho obsazení právě do takového filmu je správnou volbou. První část v bytě ve vyloučené lokalitě byla naprosto fantastickou a klidně by to mohlo dát na celovečerní film, až mně bylo poté trochu až líto, že se v ději posunulo zase dál na venkov. První hodina to nejlepší, co bylo letos natočeno, druhá hodina byla také kvalitní, ta třetí už začala trochu ztrácet dech, kdy to ovšem nakonec zachránilo to velkolepé finále. Jsem rád, že se režisér rozhodl nakonec upustit od nápadu natočit film na čtyři hodiny a nakonec vše vměstnal do "pouhých" tří, protože by to bylo už příliš na úkor kvality filmu, i tady byly nějaké scény už dlouhé či navíc. Ne vždy delší stopáž pomůže, tady to sice pořád stačí na plné hodnocení, ale třeba u soudobého Oppenheimeru to je moc, což filmu prostě ubírá. On se bojí ale většinu stopáže baví a film je pro mě překvapením roku. ()
Já nevím, ale mně přijde že poslední dobou chceme všichni hledat hloubku v něčem, v čem prostě není. Mám ráda takového ty mindfucky, během kterých mi mozek úplně exploduje, ale tohle pro mě teda bylo fakt strašný peklo. Natažený, hloupý, pravděpodobně dostanu hejt za to, že jsem to ale přece vůbec nepochopila a tudíž nemám právo to hodnotit, ale já to v tom případě asi ani chápat nechci. Joaquin Phoenix je skvělej herec, o tom žádná, ale nebudu v tomhle hledat genialitu. Začátek filmu mě bavil, čekala jsem, co se z toho vyklube, ale začalo se tam toho prostě nabalovat moc. A když jsem si myslela, že už toho víc být nemůže, bylo. A pak zase. A zase. A pořád. Asi určitě to zkrátka nebyl film pro mě. Hereditary bylo taky složitější a pro náročnější diváky, ale v takovém tom příjemném měřítku, kdy vás to baví odhalovat, baví vnímat a chcete to všechno vědět. A že další v řadě - tedy Midsommar - byl naprostá psycho pecka, o tom žádná. Ale tohle jsem prostě nedala. Já bych se s tím ráda snažila trochu víc sžít, trochu víc to vnímat a cítit, ale nešlo to. Já se prostě strašlivě nudila a nešlo s tím nic dělat. Jestli mě chcete týrat, přivažte mě na židli a pusťte mi to ještě jednou. ()
Rozhodně prozatím nejslabší z Asterova repertoáru, ale o nic míň zajímavé. Začnu tím, že ta 3 hodinová stopáž je značně přestřelená, rozhodně bylo hodně pasáží, které nemuseli vůbec být anebo se mohli pokrátit. První hodina fantastická, naprostý bizár svět s věčně vyděšeným a pasivním Beauem, se kterým si každý vytírá pozadí a vše a všichni jsou proti němu. Pak příjde druhá hodina, kdy se tempo značně zpomalí a lehce se to začne táhnout. Sem tam se trošku něco odhaluje a spojuje, ale stále ne natolik, aby člověk úplně chápal. A pak příjde závěrečná hodina, kdy jsem tak trošku tušila o co jde, ale samozřejmě by to nebyl Aster kdyby do toho nehodil pár šíleností, které nemohl čekat nikdo :D. Ovšem oproti jeho předchozím filmům, tady tomu chybí něco, co všechno poskládá do sebe, kdy to dá pořádnou závěrečnou ránu a uspokojivé uzavření. Vizuálně a kamera fantastické jako vždy, herecké výkony fantastické jako vždy (Phoenix naprosto fantastický jako vždy) a soundtrack fantastický jako vždy. ()
Tak na tretíkrát natočil Ari Aster úplný majstrštyk! Už Midsommar bol hustý a neviem sa dočkať, ked si pustím jeho režisérsky zostrih, ale tu si dovolil ozaj veľa. Toto rozhodne nie je film pre masy a celkovo sa divím, že si štúdio A24 trúflo pustiť film do kín. Je to inak zatiaľ najdlhší film spomínaného štúdia. Každopádne film je o veľmi veľa veciach, ale primárne o chorobnom a deštruktívnom ovládaní druhých, o nezdravých rodinných vzťahoch, o Oidipovom komplexe, o manipulácii a o neschopnosti spoločnosti pomáhať ľuďom, ktorí sú negatívne ovplyvnení všetkými týmito neduhmi. A natočené je to formou, ktorá je úplne fantastická - pretože je originálna formou, aj vývojom príbehu a aj nespočetnými mind-fuck zábermi. Toto nie je jedlo pre každého, ale komu zachutí, pre toho to bude filmová hostina. Podľa mňa toto bude pre zopár ľudí budúci kult. 10/10 ()
Prvni Aštarovo slabsi film, mel by se vratit zpatky k hororu (coz se asi hned tak nestane vzhledem k tomu, ze chysta s Phoenixem westernovou komedii). Do pulky docela sranda, pak me to zacalo nebavit a od trictvrte uz sem trpel. Btw vsim sem si, ze se mihnul v ty lesni scene (ten typek co se pta "co tu delam?").. ()
Ta hranice, kdy film totálně hodíte přes palubu, je asi pro řadu lidí dost blízká, ale pokud akceptujete formu, kterou film mluví, jedná se o nádhernou sondu do mozku jednoho nešťastného člověka, který za svůj stav vděčí jak genetice, tak výchově. Osobně bych se však také za větší příklon do reality nezlobil. ()
Hysterie velké části fanoušků ohledně toho, že se nejspíš Aster chce tímhle filmem vymanit ze škatulky hororu, byly nanejvýš zbytečné, jelikož Beau je netradičním hororem úplně stejně jako Slunovart nebo Děsivé dědictví a nepřekáží mu v tom ani komediální, či až dobrodružné prvky. Problém je, že po dvou prvotinách se toho mnoho nakecalo o geniálnosti a vizionářství tohoto mladého filmařského páska, což může do hlavy stoupnout kde komu. S následující tvorbou to jistě může zamávat a tak vlajkový kůň studia A24 do jisté míry zklamal (v mém případě) přehnaná očekávání a přišel se svojí vyšinutou odysseou, s níž se rozhodl vydat se do světa snu a lidského podvědomí a zdržet se tak řežby ve fikční skutečnosti podobné té nám dobře známé. Zvolit snové prostředí se může zdát jako jisté osvobození od pravidel bdělého světa a jeho kauzality, ale mladý nadějný vizionář se neudržel a v onom snovém světě, kde vše je možné a dovoleno, se ztratil a nedokáže se v něm pohybovat s takovou elegancí jako třeba Buňuel, Bergman, Fellini, Lynch, Kaufman (jenž je často v souvislosti s filmem zmiňován, ač On se bojí trpí naprosto stejnými neduhy jako Asi to ukončím) a jeho spolupracovníci a mnoho dalších. Film má desítky skvělých nápadů, jak scénáristických, tak vizuálních (i když ani Pogorzelskiho kamera zdá se nekope jako v předchozích filmech), mnoho vtipných absurdních situací, ale tenhle ambiciózní slepenec se Arimu rozpadá pod rukama a jako celek vystupuje jako až nudná podívaná, zejména pak k závěru, kdy film vrcholí kafkovským procesem, jehož verdikt je dokonán se stejnou děsivou lhostejností jako v onom románu. Kafkovi bysme však mohli odpustit ledascos, protože jsme mu bez jeho přání znásilnili vlastní šuplík. Od On se bojí jsme si však zasloužili další mistrovskou jízdu, místo které se nám dostalo samozahleděného díla, jež nenese nic nového, neutáhne dlouhou stopáž, s kterou pracuje, a působí skutečně jak pomíjivý sen, na jehož útržky a bizárnost si s úsměvem další den párkrát vzpomeneme, ale časem nám z jeho prožitku nezbude vůbec nic. Ač to může znít banálně, tak v předchozích dvou filmech byl Aster mistrem tísnivé atmosféry, čehož se jistě sic jiným způsobem snaží dosáhnout i zde, ale to se vůbec nedaří a z tří hodinové stopáže je tak největším zážitkem desetiminutový příběh v příběhu (dle režiséra insiprované též Karlem Zemanem). Film by možná fungoval po pár potahách z jointa, což by v kombinaci s těmito audiovizuálními vjemy mohlo diváka dostat do patřičný schízy, ale zase nutně neusiluji o to si sám vyvolat psychózu, takže film sám nestačí a diváka nechá chladným, nikoliv neklidným, ale naprosto k ději a postavám lhostejným. Pokud by si chtěl někdo připadat na film připravenější, tak Aster před premiérou On se bojí kurátoroval v newyorském Lincoln Centru přehlídku filmů, jež by měla připravit jedince na tento zážitek. I kdyby nepomohlo, tak se jedná o skvělý výběr potvrzující filmařovu vášeň pro médium (i český film). ()
Ačkoliv mám velké zalíbení v Asterovi a jeho tvorbě, tak bych se jeho poslední film zdráhal komukoliv doporučit. Úžasná scénografie, aranžmá hudby, kamera (Pogorzelski opět povýšil svůj standart) a velmi snaživá režie nezastře, že je to především tříhodinová autorská onanie, která je dramaturgicky nedotažená, rozklížená a vůči běžnému divákovi zcela sobecká. Já jsem si to subjektivně užil, ale je mi naprosto jasné, že to většina lidí nezvládne... A vlastně pro ně budu mít pochopení. ()
Arimu definitivně jeblo nebo fakt nevím, jak to vysvětlit.. ()
Paradoxně mě nejvíc na tomhle filmu baví ta jednoduchá psychologická linka, která jde z těch bizarních obrazů vyabstrahovat. Je tam fakt hodně symbolů a vlastně mi všechny do sebe tak nějak dobře zapadaj. Jen by to mohl být dvouhodinový film. ()
Asterovi jakoby lehce uniklo ono kouzlo duchaplného scénáře, kterým vyplnil svá dva předchozí, a podle mého též smyslnější a lepší filmy. Filmy s podobnou tématikou/zpracováním mám vždy v lásce a on ani Beau is Afraid není tak velkou vyjímkou. Příběh všemi směry protkaný snovými a absurdními sekvencemi zní z prvu, popřípadě vypadá z traileru, nevšedně lákavě a diváka tak už v očekáváních směřuje na svou surrealistickou vlnu. Což rozhodně není na škodu, protože si zde Aster s tím vším šílenstvím pracně pohrál a jeho všudy dost, ne-li až příliš. Hlavní problém však mám s autorovým nejednoznačným sdělením. Je mi jasné, že Beau is Afraid je stejně jako Hereditary/Midsommar film na více vzhlédnutí a po tom jednom prostě není možné pochopit onen smysl díla, avšak u dvou předchozích děl by ta prvotní nevědomost ani tak nevadila, protože si oba filmy stojí pevně nohama na zemi. Beau je pravý opak. Vše sází na svou neurčitost, bizárdnost a absurdnost, která mi místy prostě nedávala smysl. Ale sny smysl snad dávají? Zde se dostáváme do bodu, kdy je možné polemizovat o tom, zda je film tímhle způsobem točen schválně (což je pravděpodobnější), nebo to bylo na Astera prostě moc, a nedokázal do obrazu vložit patřičný a jisté hranice smyslnosti ohraničující scénář. Do nebes vynést můžu naprosto dechberoucí a "zvláštní" část divadelní hry, precizní znázornění vzpomínky na plavbu lodí, která svým nasvícení a vizuálem opravdu působila až snovým dojmem a v neposlední řadě i zajimavý konečný soud a milé překvapení na půdě. Phoenix pecka jako vždy. ()
Surrealistická vize samotáře závislého na chorobné matčině péči, který prožívá život plný absurdit, v neustálé úzkosti a strachu. Příliš dlouhé a nesourodé, aby to udrželo pozornost.(recenze Ozu a Slant,IMDb) ()