FILMAAR84

OMG

Po všech stránkách dokonalé!

Dlouhou dobu sledujete krásné, ale trochu nicneříkající obrazy. Snažíte se bejt trpěliví, tak nějak víte, že něco přijde. Všednost pokračuje a najednou se to stane a hrozně brečíte a nemůžete to zastavit. Charlottě Wells tak dlouho dusí pod pokličkou všednosti, až se to stane a nemůžete to vy ani postavy udržet.

Paradoxně mě nejvíc na tomhle filmu baví ta jednoduchá psychologická linka, která jde z těch bizarních obrazů vyabstrahovat. Je tam fakt hodně symbolů a vlastně mi všechny do sebe tak nějak dobře zapadaj. Jen by to mohl být dvouhodinový film.

Wow.

Já nevím, asi to je tím, že se taky pohybuju v uměleckých kruzích, ale vlastně mě tam nic moc nepřekvapilo. Bylo tam pár vtipných momentů, ale na poli rozvleklé 100 minutové stopáže se toho moc neřeklo.

Možná je to tím, že jsem viděl trailer, který prakticky celý děj vyzradil, ale scénáristicky mi celý děj přišel šíleně nepravděpodobnej. Přesáhlo to tu hranici osudových náhod, které by v rámci tématu byly akceptovatelné a čím dál častěji se tam objevovaly až příliš konkrétní a nepravděpodobné situace a motivy, které se příběhu zrovna přesně hodily. Taky tam bylo i několik wtf momentů, kdy jsem si říkal "Vážně to ta postava dělá?". Jakkoliv tragický osud hlavní postavy mohl být, nedokázal jsem s ním vůbec sympatizovat. Navzdory originálnějšímu námětu je film natočen až příliš klišoidním způsobem a závěr mě taky moc nepřekvapil. Tím nechci říct, že to je blbý. Je to prostě průměrný.

Asi nejslabší díl z celé trilogie. Měl jsem problém hlavně se začátkem, protože dialogy, které měly exponovat problémy, se kterými se po několika letech vztahu Vorel a Šteflová potýkají, byly napsány, jako kdyby tyto problémy vyvstaly až teď. (Skutečně na problém rozdílných pohledů na zdravé stravování narazili až teď?) Dále herecky je to až na Polívku a Hanáka slabé a moc zajímavého se toho ve většině filmu neděje. Na druhou stranu bylo zde i pár působivých míst (Polívka a Vorel v bouři, zoufalý uchlastaný Hanák) a konec se mi líbil.

V průběhu filmu jsem si začal klást otázku, kolik by se z mé divácké zkušenosti změnilo, kdyby se z filmu udělal pouhý podcast. Narážím tím především na vztah obrazu a monologu a ještě více pak na vztah mezi jednotlivými obrazy, záběry. Během sledování jsem totiž čím dál víc začínal mít pocit, že se monolog žádným způsobem na tyto obrazy-střípky neváže, stejně jako se jednotlivé obrazy skladebně nevážou na sebe. Je to prostě jako kdyby úplně zmizela základní filmová řeč, která i beze slova dokáže vyprávět příběhy a emoce, a byla nahrazena mozaikovitě slepenými střípky, jejichž jedinou vazbou zůstaly společné situace. Ze záběrů tedy pro mě veškerá hloubka vyprchala a tuto hloubku jako by měl suplovat přidaný monolog herců, který se tvářil hrozně filozoficky, ale většinou se opakovaly věci jako Je třeba jít ze tmy do světla (načež byl nastřižený záběr v tunelu). Ano, ze zvukové složky jsem bohužel moc moudrosti taky nepobral. Co se týče příběhu či postav, očekával jsem, že budou zatlačeny do pozadí na úkor lyrického, ale nečekal jsem že budou zredukovány na úplné nic. Místo Christiana Bala zde mohl hrát náhodný komparzista, jelikož jeho postava byla zbavena veškeré psychologie a emoce. Stala se z něj šachová figurka s kamenným obličejem, která nás neprovází příběhem, ale jednotlivými situacemi. První čtvrt hodiny jsem byl Malickovým stylem unášen a hypnotizován podobně jako třeba u filmu K zázraku. Postupně se ale začal opakovat a nepřinášel ve vyprávění nic nového, a tak se mi zbytek filmu slil v jednu velkou mozaiku střípků.

Film, který by chtěl být spoustou věcí, ale není ani jednou.