Každá minúta života

Uf... možná jsem si na miliontinu nanosekundy říkal, že vychovávat dítě v moderní parafrázi jakési kalokaghatie je možná do jisté míry sympatické. Jenže ve filmu, který se až na několik jistě inscenovaných scén ("všechno v pořádku, pane řediteli") snaží tvářit nezaujatě a nevstupovat do děje, spatřujeme až děsivě dystopický obraz malé rodiny, jejíž cílem je jakýsi "projekt dítě". Krajně nesympatičtí rodiče v podobě asi úspěšného kapitalisty a německy mluvící tmavovlasé Dary Rolins sice zahrnují své dítě téměř bezbřehou láskou, ale zároveň ho vystavují absurdnímu drilu vysosanému z učebnice "Jak vychovat ve třech letech renesančního člověka, ale hlavně sportovce". A také jako fanatičtí následovníci poslouchají rady bláznivého Pavla Zachy st., který svým přístupem "dítě mám na výkon, slávu a prachy" vychoval asi nejneoblíbenějšího hokejistu v ČR. Proč si projektují do nebohého dítěte nějaké své vlastní sny a představy o úspěchu je pak největší záhadou. Až se na mysl vkrádá, zdali by neměla sociálka řešit spíše tyto případy. Při úmorném sledování tréninkového plánu maličkého synka si člověk připadá jak Alex z Mechanického pomeranče, který na plátně sleduje něco velmi velmi nepříjemného. Rodiče jsou jak z cukrkandlu, zdrobňují a motivují svého Miška, ale připomíná to všechno akorát film Koralína, ve kterém se také za nabízenou rodičovskou láskou bez chybičky skrývá cosi nesmírně temného. Miško trénuje, učí se, maká, o jeho kamarádech nevíme nic. Zato tušíme, že ačkoli je jeho tělo vytrénováno na svůj věk nebývale dobře, jeho mysl se křiví neúprosně vtloukanou kompetitivností a výchovou ve jménu meritokracie. Jágr také dělal stovky dřepů denně po škole a běhal za autem svého přísného otce, ale také pomáhal na poli a existoval v kolektivu, žil jaksi přirozeněji, mohu-li soudit. Tohle byl po formální stránce normální dokument se zajímavým tématem a obsahově čistý horor. (19.06.2022)

Hanuliakovým fandím, když už do svého jedináčka investují tolik energie, ale jinak mi to fakt připadalo jako úplné sci-fi. Jistě, stačí být finančně za vodou a mít budoucnost svého dítěte jako životní prioritu číslo jedna. Snad jim to jednou dospělý Miško nevytmaví. Erika Hníková si umí najít zajímavá témata, která dovedou rozproudit diskusi, ale samotný film tak 70%. (04.03.2022)

S premiérou dokumentu ve Varech se vyrojilo několik rozhovorů s režisérkou a samozřejmě také množství internetových diskuzí. Je to logické, protože na výchovu dítěte neexistuje jeden správný názor. Režisérka do svého díla záměrně nijak nevstupuje a explicitně se nevyjadřuje, v rozhovorech však dává najevo, že je přístupem manželů někdy znechucena a někdy fascinována. Mě osobně zaujal fakt, že manželský pár si vůbec nedává najevo vzájemnou náklonnost a lásku (během filmu jsem si nevšimla jediného polibku, objetí, pohlazení) a prakticky každý pohyb, pohled a slovo věnuje Miškovi. O výchovné metodě jsem dosud neslyšela, svým způsobem takové rodiče obdivuji, ale rozhodně bych se takto obětovat pro dítě nedokázala. Jestli je to správné i pro samotné dítě, to by bylo na náročnou diskuzi. Takhle podnětný snímek jsem hodně dlouho neviděla. (29.08.2021)

R. Kirchhoff sa o filme trefne vyjadril, že je síce precízne skonštruovaný, ale neprefukuje ním žiaden "vietor" medzi súčiastkami, nebúcha mu srdce. Aj mňa spočiatku, podobne ako väčšinu ostatných divákov, prekvapilo, že tento spôsob výchovy nepôsobí takmer vôbec zraňujúco, nejde o tvrdú psychickú drezúru, ale je tu skutočne prítomné množstvo lásky. Keď som však pochopil tento fakt, prišli mi na rozum iné otázky, týkajúce sa najmä autenticity filmu. Do akej miery sú scény inscenované? Správali by sa rovnako, keby tu nebola prítomná kamera? Skutočne u nich takmer vôbec nedochádza k akýmkoľvek rodinným konfliktom, alebo je ich motiváciou k participácii práve možnosť vykresliť samých seba ako dokonalých rodičov? Podľa mňa je to hrané/inscenované, až sa práši - tým pádom to v podstate o ničom nevypovedá. Nemá to konflikt, akýkoľvek. (07.11.2021)

Když zcela pominu polemiku nad ne/vhodností předestřeného téma musím velmi ocenit dokumentární stránku filmu. Autoři nechávají diváka skoro až trpět tím, že se sami nekloní k žádnému hodnocení. Naopak předestírají mnoho různorodých situací, na základě kterých má divák příležitost vytvořit si vlastní názor. Největší slabinou je jedině příliš krátká doba natáčení. Po skončení ve mě zůstal jakýsi pocit prázdnoty a nejistoty. Tak tohle bylo všechno? Může se toho stát přeci ještě tolik s tak velkým dopadem... Doufám, že se po vzoru Heleny Třeštíkové dočkáme pokračování. (24.09.2021)