Le Dos au mur

Prídu neverná manželka a jej gigolo do baru, na čo sa barmanka spýta: "jednu rundu intríg s ľadom a dvojitú zradu ako vždy?". Odrazu sa ozve parohatý manžel: "hej, ale nebudú konzumovať tu, poprosíme zabaliť do koberca. Ja sa o všetko postarám, stopy zahľadím, len účet si nechám, aby ma neskôr mohol usvedčiť". (28.03.2024)

"Nemohu s ním žít, no nejsem dost silná na to, abych žila bez něj..."  Na základě takové repliky můžete čekat cokoliv, i romantický kýč, nic takového se ale nekoná. Zato se přede mnou odvíjelo psychodrama s mistrovskou gradací, které mi i přes retrospektivní úvod (díky němuž známe částečně vyústění předem) ke konci několikrát vyrazilo dech. Prvních 20 minut Molinaro mistrovsky rozehrává dechberoucí dění takřka beze slov, což o rok později skvěle zopakuje ve Svědkovi ve městě. S příchodem dialogů v návratu časem zpátky se styl trošku změní, ale už záhy dokáže vyvolat další napětí. Jeanne Moreau v postavě tajemné osudové ženy, v níž se přes zdánlivý chlad projeví během proplouvání dvěma barvitými vztahy i silné emoce ve tváři, přesně sedne k atmosféře filmu. Nečekal jsem však, že ji hrající režisér Gérard Oury bude přímo šlapat na paty coby druhý herecký tahoun. Oury předvádí dokonalého cynika ve vizáži galantního podnikatele, dává si to ve velkým i v četných vnitřních monolozích (pro film-noir typických), tedy dokud pozdější události nepohnou se sáhnutím na dno svědomí i bezostyšně jednajícím panem továrníkem. Překvapením pro mě byl i Jean Lefebvre, který zamlada skvěle zvládl postavu mimo svou pozdější ňoumovitou škatulku a umělecké fotografické ambice jeho slídícího agenta pobaví i vyvolají drobnou lítost, jako pozdější konfrontace s manželkou nad ožehavým povoláním. *** Úpřimně, Édouard Molinaro dosud nepatřil k režisérům, které bych obliboval a na základě pozdějších barevných filmů, co jsem viděl, mi až na jeden film (Růžový telefon) připadal spíš jako průměrný rutinnér, kterému se občas něco povede, když zfilmuje úspěšnou divadelní hru se skvělými herci, ale který jinak častěji zpacká slibný potenciál. Nicméně jeho noirové thrillery z konce padesátek? Nářez! [90%] (04.03.2024)

Mýma očima zajímavý, působivý a nepředvídatelný film, což mě bavilo i těšilo.. Herecký ansámbl sympatický, líbila se mi Jeanne Moreauová a ještě víc Gérard Oury.. Bez spoilerů jen dodám, že závěr mi nesednul, ani na vteřinu jsem neuvěřila, že by byl Decrey takový idiot, aby udělal takovou školáckou chybu.. Každopádně Molinaro stojí za průzkum: Oskar, Dotěrný chlap, Un témoin dans la ville, Mluv, mluv, zajímáš mě, Prachy v prachu a další.. Poděkování Willymu za tip.. (07.03.2024)

Formálně - kamerou, hereckými výkony, scénářem, hrou se světlem a stínem, lokacemi, zvraty - naprosto dokonalý film. Jen mě nechytl u srdce, na konci jsem nějak postrádal v sobě pocity nutné k tomu, abych plně prožil celou tu antickou tragédii, a tak hodnotím subjektivně. Podobně jsem to měl s Čínskou čtvrtí - ačkoliv nám Milena Jelinek vysvětlila, jak dokonale je vystavěn scénář, skoro jako hodinový strojek, pocitově mi film přišel chladný, spíše skutečně jako dobře namazaný stroj, ale bez citu. A podobně zde. Ano, věděl jsem, co mi autoři chtějí předat, ale ten cit jsem tam žel necítil. Asi mi víc vyhovují filmy dělané ze zaujetí, vášně, vnitřního pnutí, které nemusejí být tak dokonalé a všechna kolečka promazaná olejem. (21.03.2024)

Jack rozehrál hry, za které by se nemusel stydět ani Shakespeare. Celou dobu jsem netušila, kam až to může nakonec dospět, jen jednou věcí jsem si byla od začátku jistá, abych nakonec zjistila, že i tady jsem předpokládala špatně. Le dos au mur má velmi dobře vystavěný příběh. Že zúčastněné asi nic veselého nečeká, se dalo tušit z toho, jak ani jeden z nich nemínil ustoupit ze svých pozic. Přesto mě ten bezútěšný závěr zasáhl. (04.03.2024)