České fotbalové legendy

Odstartovalo to legendární štístko Vladimír Šmicer, nechybí velká jména jako Karel Poborský, Petr Čech či Tomáš Rosický i velikáni ještě před érou Karla Brücknera (Pavel Kuka). Místy fajn cyklus, kdy se povedlo několik epizod, které jsou přímé, zajímavé, bez kudrlinek. Navíc s těmi, kteří mají co říct a mají to na rozdíl od jiných „kopaček“ v hlavě srovnané. Hráči, kteří tehdy působili v TOP klubech (Liverpool, AC Milán, Arsenal, Chelsea, Juventus) a jejichž hra byla založená na pohybu, rychlosti a technice, navíc prozradí několik zajímavých souvislostí. Tihle borci navíc zažili nároďák ve vrcholné formě (EURO 2004), což se nemusí hodně dlouho zopakovat. A je moc fajn, když mluví spoluhráči a trenéři, než „buchty pečící“ manželky (čest výjimkám – choť Davida Rozehnala). Bohužel mnohdy je znát, jak s látkou tvůrci hůř pracují. Je to hrozně uspěchané, rozkouskované, místy odbyté. Přestoupil tam, zkusil štěstí jinde, odešel pryč. Přitom zákulisí fotbalu může být zajímavé hned z několika úhlů pohledu. Pokud fotbalové legendy daného období, tak v dokumentární cyklu zoufale chybí Pavel Nedvěd. PS: Mnohé závěrečné strojené „díky“ a zasněný pohled na zelený pažit raději nechám úplně bez komentáře. (30.06.2021)

Víra ve sport, ve vlastní schopnosti. A touha jít si sebevědomě za tím. Fotbalová osobnost, legendární štístko. Už jenom EURO 2004 s památným zápasem s Nizozemskem a velkým obratem (kdy Česko prohrávalo 0:2) a naopak smolný s Řeckem. A pak jeho éra v Liverpoolu, ve kterém odehrál 6 sezón, kdy ve svém posledním zápase za anglický velkoklub ve finále Ligy mistrů 2004/05 (v poločase s AC Milan propastných 0:3) stál za legendárním obratem. Navíc Šmicer byl vždy pozitivně naladěný, usměvavý, vyloženě s televizním ksichtem (opakovaně v zábavných pořadech nebo jako spolukomentátor zápasů), který nicméně má co říct. (09.04.2021)

Ještě předtím, než čeští fotbalisté na mezinárodní úrovni děsili nejednoho soupeře, neodhadla Sparta potenciál tohohle dlouhána, kterého si vytáhla z divizního klubu. A Janu Kollerovi se začalo dařit až v Belgii. Kromě gólů „proslul“ i památným rozhovorem po derby Sparty s Klokany, ve kterém vystřídal Pavla Nedvěda, a po minutě a půl na hřišti rozhodl o vítězství. A i první komentář pro tenhle dokument (o sexu) nezačíná zrovna slavně. Důležité ale je, co předváděl na hřišti. Nebylo toho málo. A třeba systém v národním mužstvu na něm začal stavět a přizpůsobovat se jeho fyzickým přednostem. Přišly velké úspěchy i hořké pády mužstva (sudí Pierluigi Collina a nával vzteku z podivně odpískané penalty proti Nizozemsku i památná jízda týmu o čtyři roky později na EURU 2004, kterou smolně utnuli Řekové), sám Koller dobře zmapoval i svoje klubová zastavení včetně dobrodružného angažmá v ruské Samaře. Celkově nijak zvlášť vybočující dokumentární cyklus. (08.04.2021)

Jeden z těch velikánů ještě před érou Karla Brücknera a jeho party. A hlavně skromný a slušný chlap, který má co říct. A to, co říká, má na rozdíl od jiných „kopaček“ hlavu a patu. Postřehy z jeho nabídky na první zahraniční angažmá, které odmítl kvůli tátovi, i upřímnost s podáním ruky královně Alžbětě II. To bylo právě na EURU 1996 v Anglii, kde Češi nejprve prošli „skupinou smrti“ a pak si zahráli finále proti Německu. Projevil se „syndrom strachu“ á la „bacha, my to fakt můžeme vyhrát“. Možná další se objevil poté, co dostal nabídku z Manchersteru United. Nevěřil si. Zůstal věrný Kaiserslauternu, se kterým strávil sezonu ve 2. lize, aby se tým hned dostal zpátky do první a ještě vyhrál titul. Věc nevídaná. (18.04.2021)

„Fotbal je kontaktní sport!“ Jeden z pilířů obrany v éře Karla Brücknera. Už během působení u „lvíčat“, následně v A-mužstvu, které největší úspěch zaznamenalo na EURU 2004 v Portugalsku. Dávno předtím už kolem něj kroužili skauti, ostatně do Hamburku šel poměrně mladý. A jak vidno, ve všech zahraničních angažmá ho fanoušci milovali. Na MS 2006 naopak těžko může vzpomínat v dobrém, vždyť při prohře s Ghanou dostal červenou a ve třetím zápase ve skupině tak nehrál. Při EURU 2008 (role kapitána) přišel kolaps s Tureckem, znovu konec v základní skupině a brzy i nechvalné rozloučení s reprezentací po bujarém večírku při následné kvalifikaci o MS. Ujfalušimu nejvíc vadil způsob, jakým výkonný výbor trestal. Já bych zase raději pár dalších informací, které by na sebe práskl namísto „pečících“ příběhů jeho bývalé manželky. Zase je to takové uskákané. Závěrečné strojené „díky“ a zasněný pohled na zelený pažit raději nechám úplně bez komentáře. (23.04.2021)

Střední obránce, na stopera podle mnohých nedůrazný a moc „hodný“, přesto si své místo našel. Zažil poměrně rychlý vzestup, když byl u party jedenadvacítek na ME 2002 (Grygera, Baroš, Čech), která získala premiérový titul. A následovalo první angažmá (FC Bruggy), po úspěšném EURU 2004 už s „áčkem“ následovala smlouva s francouzským mužstvem Paris Saint-Germain, tehdy bez bohatého vlastníka z Kataru a tím pádem ještě bez hvězd světového formátu. Nicméně u Rozehnala je znovu dobře vidět, jak s látkou tvůrci hůř pracují. Je to hrozně uspěchané, rozkouskované. Přestoupil do Lazia, odešel do Hamburku, přestoupil do Lille (ligový titul). Přitom Rozehnal má co říct. A to, co říká, má na rozdíl od jiných „kopaček“ hlavu a patu. Rád bych se dozvěděl něco víc, nějakou zajímavou vzpomínku, postřeh. Což tady plní zmínka o horkokrevných fanoušcích a snad poprvé tady není pohled někoho blízkého (tentokrát manželky) fádní. (03.05.2021)

Tak tohle už je silný kalibr. Spolu s Pavlem Nedvědem velké jméno tuzemské zálohy. Nikdy nehrál silový fotbal, vždycky používal především hlavu. Jinak asi první epizoda, která je zajímavá, přímá, bez kudrlinek. Ačkoliv o něj usilovaly oba slavnější pražské kluby, jméno si udělal ve Viktorii Žižkov, se kterou hrál i poháry. Úspěšným tažením pohárovou Evropou vzápětí navázal i se Slavií. Navíc ta věčně druhá Slavia získala po skoro půl století titul. A právě z pražského klubu zamířila spousta hráčů na úspěšné EURO 1996. Nezačalo slavně, ale právě první prohra tým nabudila (pak přišel i Karlův slavný dloubák proti Portugalsku). Na lavičce si pak vyseděl titul s Manchesterem United, holt na pravém křídle operoval toho času hvězdný David Beckham. Fotbalově se mu dařilo v Benfice Lisabon, techničtější portugalská liga mu seděla. Další štací bylo hvězdami (Verón, Crespo, Nesta) nabité Lazio, ve kterém se sešel s Nedvědem, než přestoupil do Juventusu Turín. Ačkoliv byl i dál zájem o Poborského výrazný, chtěl domů. V zahraničí (možná škoda) odkopal jen šest let. Spartě se nicméně dařilo. Poborský otevírá i vlastní konec v klubu (napjaté vztahy s novým trenérem Hřebíkem). Se čtyřmi asistencemi se pak stal nejlepším nahrávačem na EURU 2004, které představovalo kvalitativní vrchol české reprezentace („Jejich (Řeků) fotbal bych přirovnal k našemu z devadesátého šestého. Takové úporné bránění.“). Navíc oceňuji, že v epizodě mluví hlavně (a k věci) spoluhráč Šmicer a fotbaloví trenéři. (06.05.2021)

Spolu s Poborským a Nedvědem pilíř tuzemské zálohy. Začínal ve Spartě a za dva roky od přesunu do áčka se stěhoval do Borussie Dortmund. Otec nechtěl, aby ho v pražském klubu dál okopávali. Jenže v Německu ještě chytil dobu, kdy se hrála osobní obrana. Což se začalo projevovat na jeho zdraví. Ostatně se k tomu váže fajn poznámka, jak se v tunelu ptal protihráčů, jak se mají nebo kolik mají dětí. A jak víme, hlavně po přesunu do Anglie jeho kariéru omezovala častá zranění. Nicméně ještě na počátku svého fotbalového tažení si uvědomoval, ač neměl vysoké sebevědomí, že se ani ve velkých klubech neztratí. Neztratil. Nikdy nehrál silový fotbal, vždycky používal především hlavu. Jeho hra byla založená na pohybu, technice, rychlosti a chytrých přihrávkách za obranu. Zároveň byl roky kapitánem české reprezentace, zažil nároďák ve vrcholné formě (EURO 2004), nicméně pobavil i připomenutím podivně odpískané penalty proti Nizozemsku o čtyři roky dřív sudím Collinou a návštěvou tehdejšího premiéra Zemana v kabině. Jinak po Poborském (díky za to) další epizoda, která je zajímavá, přímá, bez kudrlinek. (16.05.2021)

Perfektní vedení míče a skvělá střela. Levonohý obránce, který jako třetí Čech vyhrál prestižní Ligu mistrů. Coby odchovanec Baníku Ostrava byl členem mládežnických výběrů, podílel se na zisku titulu vicemistrů Evropy do 21 let pod Karlem Brücknerem, stejný rok ho trenér Chovanec vzal na EURO 2000, kam zdaleka nejel jen jako divák. A rok 2000 byl evidentně zlomovým, protože opustil Bazaly a zamířil do italské Neapole („Pravidla v Neapoli neexistují!“) a na všech štacích na Apeninském poloostrově poznal velice svérázné fanoušky. Výrazněji se pak prosadil po přestupu do Udinese, který je tak trochu továrnou na fotbalové zboží. Vychová hráče a výhodně je prodá (tady zajímavá odbočka s Ruskem). Po EURU 2004 (prakticky všechna velká tuzemská jména se shodla na tom, že šlo o vrcholnou etapu českého fotbalu a po prohře s Řeckem zároveň o jejich největší fotbalové zklamání) se o něj zajímaly velké kluby, skončil v AC Milan, ve kterém po boku hvězd typu Seedorf, Kaká, Gattuso, Maldini, Inzaghi nebo Pirlo zdaleka nestačil průměr. Jinak cyklus, který se už zoufale opakuje, což je chybou tvůrců. Celkově hodně familiérní díl (manželka dostává až příliš prostoru), závěrečné strojené „díky“ raději zase nechám bez komentáře. (22.05.2021)

Přímočarý tah na bránu, skvělý výběr místa v pokutovém území, zarputilost, soutěživost. Buldok Baroš z Vigantic skoro každý den absolvoval předlouhou cestu autem do Ostravy na tréninky. Velmi mladý se propracoval do prvního týmu Baníku a pořád coby mladík zamířil rovnou do velkého klubu – anglického Liverpoolu. Kde, jak přiznal, nejprve nestíhal. Tak či onak se stal prvním českým vítězem prestižní Ligy mistrů. A jak následně trefně připomenul, se Šmicrem se jim podařilo hrát dva nejkrásnější zápasy historie (vedle památného finále s AC Milán, kdy Liverpool o přestávce prohrával o propastné tři branky, to bylo ještě úžasné ofenzivní představení Čechů na EURU 2004 proti Holanďanům). Právě v národním týmu se před klíčovým šampionátem zbavil nálepky věčného žolíka a stal se před Rooneym a van Nistelrooyem nejlepším střelcem turnaje. Škoda, že zranění rozložila tým pro následující MS 2006, který měl určitě na víc. Někomu možná bude chybět zmínka o dalších klubech (Lyon, Portsmouth, i ty po návratu domů), ale celkově jeden z těch lepších dílů. (27.05.2021)

Hezky popsáno, proč to s hokejem nešlo. Debut za Blšany si odbyl coby sedmnáctiletý rovnou na Spartě. A brzy se do ní stěhoval. Zazářil na evropském mistrovství jedenadvacítek, po úspěšném působení ve Spartě přestoupil do francouzského klubu Rennes, ve kterém si pořádně zachytal. A všimla si ho Chelsea. Před startem sezóny s ním kouč Mourinho počítal na post dvojky, ovšem Ital Cudicini se v přípravě zranil, Čech šanci dokonale využil a na dlouhá léta se stal tahounem londýnského klubu. Vytvořil řadu rekordů, třeba o ten v počtu minut bez inkasovaného gólu ho připravil van der Sar z Manchesteru United, který byl ostatně u řady Čechových milníků – památný zápas na EURU 2004, na penalty prohrané finále Ligy mistrů o rok později. Na trofej si přesto coby čtvrtý Čech sáhl v roce 2012 (znovu po penaltách). Slavný gólman se vrací i k nepříjemným momentům (porážka Turků, pravé koleno Stephena Hunta) i k přestupu do Arsenalu a paradoxně hned prvnímu zápasu proti svému bývalému klubu („Najednou nenahrávám modrým...!“). Velký respekt. (05.06.2021)

„Míra Kadlec přijel tím svým mercedesem, se vrátil domů z Kaiserslauternu,“ vzpomíná Grygera na éru Drnovic, ve kterých po odchodu ze Zlína odehrál dvě sezony. Přišel do nich coby osmnáctiletý už s myšlenkami, že by ho fotbal mohl skutečně živit. Už jako malý chodil na hřiště sám, ačkoliv třeba zrovna přijel ze zápasu. Prostě hru miloval a na hřiště nakonec vždycky někdo přišel. Pracovitý obránce, klidný, s dobrým čtením hry. Asi nikdy neměl u české veřejnosti i odborníků takové jméno jako Jankulovski nebo Ujfaluši, nicméně zažil úspěšnou éru v Ajaxu a kdo může říct, že hrál za italský Juventus. Zažil úspěšné ME do 21 let v roce 2000, stejně jako EURO 2004, kdy však na legendární zápas s Nizozemskem zrovna Grygera rád nevzpomíná. Pokud fotbalové legendy daného období, v dokumentární cyklu zoufale chybí Pavel Nedvěd. (29.06.2021)