uiu

Zápletka vysvětlená moc brzy - - tím pádem zbylých 3/4 filmu nuda a nemáte nad čím přemýšlet.

Film nepopisuje skutečný příběh heparinového vraha, ale je jím jen volně inspirován. A to je asi největší chyba. Jako divák jsem se cítila hodně ošizená, protože mi ve filmu předkládali něco, co byl jen výplod scénaristické fantazie založené na tom, že někdo zabíjí pacienty heparinem. Skutečné pohnutky, důvody a myšlenkové pochody reálného vraha, který dnes sedí ve vězení nám vlastně představeny vůbec nejsou. Na začátku nám "hrdina" přijde jako někdo, s kým bychom měli soucítit, ale postupem filmu se z něj stává jen pomstychtivá kreatura, kterou začneme nenávidět. S tím skutečným příběhem heparinového vraha to nemá nic společného (ten aspoň zabíjel jen ty, kteří doopravdy umřít chtěli). Ovšem, když se odprostíme od tohoto faktu, je to průměrný film. Nenadchne, neurazí.

Rozhodně jeden z těch příjemných filmů, které si můžete pustit když se nudíte, nebo když potřebujete kulisu při nějaké práci. Původní dílo H.G. Wellse jsem sice nečetla, jen vím, že se film značně liší. Mě se ale strašně líbilo ztvárnění přelomu 19./20. století, jak kostýmy tak vše kolem. Poté smutná snaha hlavního hrdiny vyzrát nad osudem, kdy se neustále vrací do minulosti, aby zabránil tragédii, ale stejně se to vždy stane, jen pokaždé jinak. Příběh pokračuje dál do budoucnosti a ano, začíná být hodně scénaristicky slabý, někdy nelogický a chudák Jeremy Irons je asi nejtrapnější záporák, kterého jsem kdy viděla. Nicméně proč ne. Film jsem viděla už asi pětkrát a vždy si ho ráda pustím. V mé filmotéce patří mezi "braky", na které se vždy ráda podívám :)

Film je především hluboké filozofické zamyšlení se nad myšlenkou času - minulosti a budoucnosti, jejich kontinuity, narušování a vůbec významu. Má téměř nespočet dějových linií (sám Jared Leto v rozhovoru uvedl, že hraje 12 různých postav). Film se mi především líbil díky své hravosti a fantazii, snovými paradoxy a prolínáními. Bezpochyby po dlouhé době jeden z filmů, nad kterými musíte přemýšlet i po jeho skončení a teprve až po druhém podívání se vám udělá v hlavě jasno. Jak příběh pochopíte, je už na vás a právě v tom je kouzlo tohoto filmu. Jediné, co mě vyloženě na filmu iritovalo je naivní konstrukce příběhu (jak typické pro americké - v tomto případě kanadské - filmy), kdy se hrdina v 15 letech zamiluje do dívky (poprvé ji viděl, když jim bylo 8) a od té doby po ní touží až do svých 34 let a s žádnou jinou nechodí, nespí, nic. Tohle poněkud ubírá příběhu na věrohodnosti, ale napoprvé mě to až tak do očí nebilo.

Moc pěkná pohádka. Škoda, že už nejsem malá holka, to bych dala aspoň 10 hvězdiček. Nejvíc se mi líbí, že se Pixar a stejně tak i Dreamworks nebojí ukázat realitu. Ať už v Ice Age (Doba ledová), kde se řeší porod mamuťátka (konečně nikdo dětem do hlavy necpe, že je nosí čápi) nebo v Up (Vzhůru do oblak), kde vidíme sen dvou mladých lidí, kteří postupně stárnou a sen si nesplní (konečně tvrdý dopad reality, že ne všechno se nám podaří). Dokonce i How To Train Your Dragon nám na konci ukáže, že i když zvítězíte nad krvelačným drakem, něco doživotního si z toho odnesete.

Copak tohle političně-agitační video se dá považovat za "video film"? To se tu v tom případě můžou hodnotit i reklamy na Jogobellu ;)

Během sledování tohoto filmu se mi udělalo špatně a pocit úzkosti jsem měla ještě dlouho po jeho skončení. Ono je celkem normální dát dítěti výchovnou facku, ale to, co se dělo v tomto filmu, to byl prostě hnus - típání cigaret o tělo, vytetování rozžhavenou sichrhajskou na břicho, že je prostitku a je na to hrdá, nebo být donucena strčit si před celou rodinou do vagíny láhev od Coca-coly? Brrr... Nejhorší na tom je, že to není žádná báchorka z pera scénáristy, ale krutá pravda, která se stala a v některých případech stále děje. Děti soudit nemůžete, ty udělají to, co jim autorita=matka řekne. Nedokáží ještě rozeznávat mezi tím, co je správné a co špatné, jen napodobují to, co vidí ve svém okolí. Takže když máma kope do Sylvie, co bychom si nekopli taky. Sama jsem se setkala s tím, že učitelka na základní škole šikanovala a zbytek třídy v tom pokračoval, když na tom nebylo nic špatného, když to dělala i paní učitelka. Tento příběh se mě proto hodně osobně dotkl. Škoda, že ji po nějakých 20 letech pustili... Jen mě rozesmála ve filmu malá chybka. Film se má odehrávat v roce 1965, jenže jak Sylvie dorazí na pouť za rodiči, vidíme stánek, ve kterém jsou plyšové hračky, které znázorňují Oslíka a Dračici ze Shreka. :D

Film začíná opravdu dobře, Veronika, která již dlouho trpí depresemi, je už unuděná stereotypním životem, lidmi v metru, hloupou prací, snahou zavděčit se rodičům a tak jednoho dne spolyká prášky. K jejímu zděšení se po pár dnech probudí na soukromé psychiatrické klinice a proti své vůli žije. Je jí sděleno, že stejně během pár týdnů zemře, protože si při pokusu o sebevraždu oddělala srdce, které to každou chvíli vzdá. Do té doby má čas se rozhodnout, jestli zemře s pocitem, že chce zemřít, nebo se jí podaří najít důvod, proč by nechtěla zemřít. Kdyby v této notě film pokračoval, nebála bych se dát 4*. Jenže... Ona ten důvod proč žít najde a zbylá hodina filmu je nudné romantické drama o dvou lidech, kteří se navzájem snaží jeden druhého vyléčit, i když oba vědí, že u Veroniky to není možné. Prožívají spolu zdálivě obyčejné chvilky "poprvé a naposledy". Film mě zaujal především tím, protože jsem o něm četla, že během své léčby v blázinci Veronika zároveň pomáhá i ostatním, aby se vyléčili. Nic takového jsem ve filmu nenašla, pokud nepočítám jednu osobu a to Edwarda, který se do ní zamiluje a začne po letech mluvit. Velká očekávání - velké zklamání.

V prvé řadě nečekejte žádnou šílenou komedii jen proto, že tam hraje Jim Carrey. Doby Zvířecího detektiva, Masky a jiných skopičin jsou už pryč. Spíše od filmu očekávejte drama s komediálními prvky. Příběh muže, který celý život lže, ať už o své orientaci nebo o svém povolání, ale o jedné věci nelže - a to o tom, že miluje Phillipa Morrise a je pro něj ochotný udělat cokoliv, i když je přitom několikrát zatčen a nejednou mu jde o holý život. Romantické komedie opravdu nemusím, ale příběh o dvou milujících se gayích mě chytl za srdce a nabídl něco, co americké romantické komedie postrádají . Myslím, že by se mělo více točit o sexuálních menšinách a ne jen v komediálním hávu. Ewan McGregor dokázal, že umí zahrát vážně všechno - smekám mu!

Rob Schneider má mnohem horší komedie, tahle se dá ještě považovat za příjemnou srandu. Navíc má příběh i nějaké poselství: Pokud něco opravdu chcete, tak není problém se za půl roku naučit bojové umění.