Veronika se rozhodla zemřít

Pod názvem Veronika Decides to Die se neukrývá adaptace vynikající knihy Paula Coelha jak by se mohlo na první i druhý pohled znát. Filmová verze režisérky Emily Young má totiž k původní psychologicko filozofické sondě do života několika obyvatel psychiatrické léčebny stejně tak daleko jako texty povrchních popových songů k životu. Na rovinu musím říct, že jsem měl s filmem už od prvních minut totální problém. Původní knížka byla prvním dílem celosvětově oblíbeného a uznávaného spisovatele se kterým jsem se setkal a rozhodně ne posledním. I o filmovou premiéru se postarala právě Veronika a musím říct, že po ní už se rozhodně na žádný film podle Coelhovi knížky, který v budoucnu natočí, nepodívám. Hrůza mě jímá především při pomyšlení, že mi právě Veronika se rozhodla zemřít přišla ze všech těch knížek, co jsem od autora přečetl, jako nejvíce vhodná k filmové adaptaci. To by ale někdo nesměl scénář osekat na sérii chladných výjevů s postavami, kterým nevidíte do hlavy a nedokážete si k nim vybudovat žádný vztah. Všechny se sice pohybují po původních drátkách knihy, ale absolutně neživotně, vedeni loutkařem, který se nezmohl k ničemu jinému než jen k doslovné adaptaci ze které ovšem byly odstraněny veškeré myšlenkové pochody postav a vedlejší linie obyvatel léčebny. Korunu tomu všemu dodává Sarah Michelle Gellar, která od dob Buffy nedošla k žádnému hereckému růstu a i v „coelhovském“ dramatu zůstává naprosto béčková. Ve výsledku jsem vydržel hodinu, 9 minut a 59 vteřin. To, co jsem viděl mi naprosto stačilo abych věděl, že o ten film už nikdy víc nezavadím, protože nemá co nabídnout ani po filmové stránce. Nezajímavý záběr střídá nezajímavý záběr, aby ho v zápětí vystřídal… nezajímavý záběr. Když porovnám jak mě oslovila původní literární forma s tím, jak mě ta filmová znechutila, musím podotknout, že Veronika Decides to Die trpí veškerými neduhy převodu knihy na plátno a možná jich ještě pár nových přihodila. Obvykle sice nemám ve zvyku hodnotit film aniž bych ho dokoukal, ale v tomto případě nemůžu jinak. Poslední půl hodina by totiž v tomto případě byla jen zbytečným zatloukáním hřebíků do jíž pečlivě zatlučené rakve. 15 % (01.01.2010)

Asi každý človek si uvedomuje, že stačí malá chvíľa a už tu nemusí byť a možno podľa toho by sa mal správať, konať, žiť. Každý. Možno sa podľa toho niekto aj chová, ale aj tak, potom skĺzne do stereotypu, ten rýchly život ho vtiahne. A ak sa niekto nedá vtiahnuť a žije život podľa toho, tak taký človek ani nemusí čítať knihy P. Coelho, aby mu to pripomenul. Film som dopozerala do konca, neskutočná nuda, dokonca ani hlavná predstaviteľka a hlavný predstaviteľ nehrali tak, aby som si k nim našla cestu. Pre mňa veľké sklamanie. Jediná, ktorá mi urobila radosť bola Melissa Leo, na tú sa mi stačí len pozerať. :-) (27.10.2014)

Sebevraždu beru v potaz pouze v případě, že je člověk nevyléčitelně nemocný a stávající léčba by jen prodlužovala jeho utrpení. Není pro mě tedy jediným východiskem z beznadějné situace. Život je dar. Každý den by se měl skutečně žít a prožívat. Je to přece zázrak, že se ráno probudíme a můžeme vidět východ slunce. Většina lidí, kteří se pokusili o sebevraždu, se o ni budou poukoušet dál, dokud se jim to jednou nepovede a oni odejdou z tohoto světa. (05.01.2010)

Věčný problém předloh, jejich adaptací a následného hodnocení. Knižní předloha se mě určitým způsobem dotkla (i když teď už to vidím s odstupem taky trochu střízlivěji, vlastně celé Coelhovo dílo), tak mi nedalo se nepodívat na americkou adaptaci....kde z knihovnice udělali úspěšnou účetní? Ale tak prosím. Hlavní hrdinka si pustí k sebevraždě RH? Ale tak prosím, koho by to nenapadlo, že. Jenže s přibývajícím počtem minut se čím dál tím víc zdálo, že celý film jen hezkou skořápkou bez obsahu. Jakoby scénárista přečetl předlohu, vytáhl kostru, celou ji zahodil a ze zbytku udělal scénář pro tenhle film. Herecké výkony radši nehodnotím, jejich výběr mi nepřijde nejšťastnější, ale možná je to jen síla zvyku, že, Buffy. (12.01.2010)

Popsání, proč to dál nešlo, samotný zoufalý akt, záchrana na poslední chvíli a krutá zpráva. Sny jsou dávno pryč, tik tak tik tak. Neoperabilní výduť na srdci, která se jednou protrhne. Úspěšná a zdánlivě spokojená (jinam velmi slušná) Sarah Michelle Gellar se tak ocitá v soukromé psychiatrické léčebně a divák si nepřeje, aby vyběhly titulky, které budou znamenat jediné. Nakonec si pro nás tvůrci přichystali několik překvapení, takže milovníci látek z pera Paula Coelha si přijdou na své. Milé drama o druhých šancích a záchraně jedné duše, kdy se konečně můžeme chovat tak, jak chceme a okolí to musí respektovat. Potěší umírněné herectví, rozumné tempo i délka. Neměl jsem žádná očekávání, o to víc jsem si výsledek užil. (04.09.2017)