MrHlad

Sympaticky obyčejný příběh o vztahu strejdy a synovce, kteří se prakticky neznají, ale musí spolu nějaký čas pobýt. Mike Mills nenatočil zrovna originální film a sázka na obyčejnost a realitu vede občas k tomu, že C'mon C'mon není úplně zábavná podívaná. Ale herecké výkony Joaquina Phoenixe a Woodyho Normana, spousta uvěřitelných a viditelně odžitých situací a opravdovost celého příběhu i jeho hrdinů z toho dělají drama, které stojí za to vidět.

Monstra se promění v lidi, Johnny se promění v monstrum a všichni musí zjistit, že rodina je to nejdůležitější na světě, i když si občas její členové nerozumí. Čtvrtý Hotel Transylvánie dělá to samé, co předchozí tři filmy. Jenže v nich ta grotesknost a přepálenost fungovala o dost lépe než tentokrát. Čtyřka občas působí jako film, kde se tvůrci rozhodli nezkoušet nové nápady a namíchali devadesát minut z toho, co fungovalo minule plus přidal na řevu a křiku. Transformánie je asi nejuřvanější film, jaký jsem kdy viděl. Ale pokud pořád nemáte téhle party dost, mohli byste být spokojení. Hraje se tu na jistotu tak moc, až mě to tentokrát poprvé regulérně nudilo. A vlastně i dost otravovalo. .

Ve Woodsboro zase řádí Ghostface a místní omladina na něj nestačí. Do města se tak vrací nejen veteráni, ale i mladá hrdinka, která má jedno ošklivé tajemství. Je možné, že lidé umírají právě kvůli němu? Nový Vřískot přichází s novým tvůrčím týmem a spoustou svěžích nápadů. Paradoxně to trošku drhne v té hororové rovině a nové postavy nejsou příliš zajímavé, ale všechno to dorovnává chytrý scénář, který opět hodně zajímavým způsobem ohýbá hororová klišé, hraje si s žánrem a tentokrát i se samotnými diváky a fanoušky. Velmi chytré a velmi zábavné. A od jedničky asi to nejlepší, co jsme v téhle sérii viděli.

Mám rád Matthew Vaughna a budu ho mít rád i dál. Ale prequel Kingsmanů moc rád mít nemůžu. Na jednu stranu musím pochválit akci, což ale nikoho a pochopitelně ani mě nemůže překvapit, Vaughn to má v ruce. A minimálně taneční bitka s Rasputinem je fakt hodná potlesku. Sto let starou minulost plnou gentlemanů, šílenců, srandovních aut a konce jedné historické éry se mu taky povedlo prodat. Jenže co dál? To právě moc nevím. Pořád to vypadá hezky, má to rychlé tempo a nenudil jsem se, ale to mi u Vaughna nestačí. Příběh překvapí maximálně využíváním absurdních zvratů, ale díky využití skutečných historických událostí se nedaří budovat napětí, protože – nepřekvapivě – se nakonec fakt povede zařídit, aby tu první světovou nevyhrálo Rakousko-Uhersko. Není to tedy moc napínavé, bohužel však ani vtipné nebo drzé jako první díl. Z Vaugnových snímků je První mise ten nejslabší. A především dost zbytečný.

Nový Matrix nejdřív slibuje spoustu zajímavých a nových nápadů a potenciálně originální vývoj hlavního hrdiny i celého světa, aby se v půlce proměnil v lehce smutnou podívanou od režisérky, která není schopná žádný z těch nápadů dotáhnout do konce a dovede vytvořit je nepříliš nápaditou variaci na to, co jsme už viděli. O to horší je, že se celou dobu Matrix vehementně pokouší tvářit jako něco novátorského, ironického a odvážného. Ovšem touha vysmívat se hollywoodským blockbusterům a posedlosti sequely a zároveň touha být součástí toho všeho a taky si urvat kus tržebního koláče, působí nakonec poněkud trapně.

U málokterého filmu bych byl rád, kdybych přišel pozdě, tady bych to však docela ocenil. Spider-Man: Bez domova je totiž super, naneštěstí je super až po hodině, kdy se to všechno začne spojovat, pořádně se šlápne na plyn a Jon Watts servíruje nejen fanservice a hodně solidní akci, ale i velmi funkční emoce. Všichni na plátně si to užívají a můžou se právem plácat po zádech, že natočili parádní popcornovou zábavu a neutopili se ve velkých ambicích. Jenže tam je ta první hodina, za kterou by si zasloužili profackovat scenáristé, režisér, Holland a vlastně možná každý, kdo mohl zabránit tomu, aby vypadala tak, jak vypadá. Peter Parker v Hollandově podání je ještě kluk, respektive puberťák. Na tom ta série stojí, já to beru a vlastně mě to baví. Jenže to nikdy nebyl idiot. No a tady je. Parker se chová jako nezodpovědné pako, jenže už to není veselé, rozverné a zábavné. Jeho neschopnost a hloupost tu dalece přesahuje všechno, co jsem schopný tolerovat u akčního blockbusteru a to mám tu laťku hodně vysoko. A vlastně mi to zkazilo do značné míry celý film, protože jsem si ve všech následujících scénách říkal, že se na to krásně kouká, ale vlastně by mě potěšilo, kdyby Parkera třeba zasypal nějaký mrakodrap, protože nevím, jestli takhle tupému paku chci fandit a přát happy end. Dvě hodiny po konci projekce můžu upřímně říct, že se řadím k těm spokojeným. Ovšem jestli si to někdy pustím znovu, tak určitě od půlky.

Retro vánoční komedie o tom, že v životě jsou důležitější věci než vysněný telefon a konzole pod stromeček. Sympatické herecké obsazení a fajn atmosféra většinu času umě maskují, že na 8bitové Vánoce nebylo moc peněz, ale v půlce to přeci jenom začne drhnout. A závěrečná změna tempa a vlastně i žánru je bohužel dost nefunkční a působí přinejlepším podivně. Ale večer se u téhle retro záležitosti strávit dá a neurazí ani dospělé, ani prcky.

Nový Resident Evil sliboval návrat k hororovým kořenům a snaží se o to. Jenže Jonathan Roberts neměl moc peněz a nepobral ani moc talentu, takže po vcelku zajímavém úvodu a po tom, co se okoukají jeho pokusy evokovat atmosféru hororů Johna Carpentera, se ukáže, že vlastně neumí ani vyděsit a ani natočit obstojnou akční scénu. Navíc to má celé dost směšné masky a triky. Marně hledám důvod, proč to vůbec někomu doporučovat.

Madrigalovi žijí už po generace v kouzelném domě uprostřed džungle. A každý z nich má díky magii nadlidské schopnosti, až na Mirabel. Jenže právě ona, úplně obyčejná holka, bude muset rodinu zachránit, protože magie slábne. Disney poslal do světa krásně vypadající pohádku s fajn latino atmosférou a sympatickou hrdinkou, které ale podráží nohy příběh, který je v některých momentech nečekaně dospěle temný. A nejsem si úplně jistý, jestli hlavní problém a jeho řešení jsou témata vhodná pro nejmenší diváky. Ale možná je jen podceňuji.

Benedetta strávila většinu života v Klášteře, teď ale krom Boha začala milovat i Bartolomeu… to, co zpočátku vypadá jako drama o zakázané lásce, se ve Verhoevenově režii mění v provokativní a nevypočitatelnou podívanou, která otevírá spoustu zajímavých témat a chytře manipuluje s divákem, jeho očekáváním i s tím, jak si zpracuje to, co se hrdinkám na plátně děje. Stejně odvážné, cynické, chytré a zábavné jako režisérovy jeho největší klasiky.