jatamansi

Jako malou mne film fascinoval, byl to jeden z prvních, které jsem viděla a zanechal ve mně hlubokou stopu. Putování lidským tělem a vše uvnitř ve mně vzbuzovalo bázeň a nadšení, měla jsem pocit, že nic tak fantastického jsem ještě neviděla. Jenže je to skoro čtyřicet let a film nějak vyčpěl, nedávno jsem si říkala, proboha, co jsi na tom viděla. No právě, uběhlo těch čtyřicet let, to je ono. Pro dnešní děti už nesledovatelná pohádka, ba ani pohádka, těžko zařadit.Ale za ten tehdejší zážitek...

Nic moc děj, nic moc postavy. A ten dialekt jim nešel z pusy, takže není co dodat.

Tohle je český biják na moje gusto. Janžurová v dvojroli úžasná, úžasná, úžasná. A ještě je to málo. Hlavně v roli . Kostýmy a nalíčení, temná sestra Viktorie jak když vyšije. A ten hlas, který tomu dala, pohádka. No a Klára jako dokonalý protipól. Horor bez potoků krve, slizu, a všech dalších současných atributů. Žádné velké lekání, zato velké herectví. Klobouk dolů. A jekmile je někde Čepek, tak to jdou hvězdy nahoru.

Nekamenujte mně, ale nemám ten film ráda, Černockou jsem nikdy neposlouchala a tady mi děsně vadila, včetně ne úplně dobrých sykavek (těch se nezbavila doteď, spíš je to horší). Mladý Jan Hrušínský taky nic moc, dlouho měl u mě nálepku Orlíka z Babičky. Na chuť jsem mu přišla až před pár lety, ale zase v divadle, ne ve filmu. Kdyby nebylo osvědčených Růžičkové, Zázvorkové či Myslíkové a jim sekundujícím skvělým mužským, které není nutno vyjmenovávat, letělo by to do odpadu.

Není to má oblíbená pohádka, navíc przněná dabingem u slovenských herců, jak bylo tehdy moderní. Jestli si to dobře pamatuji, tak Palúcha daboval Petr Štěpánek a bylo to děsné. Vašáryovou jsem v pohádkách nikdy nemusela, výjimkou je Radúz a Mahulena, a to vlastně není čistá pohádka, mám ji raději v dramatických rolích. Navíc tíhnu k záporákům, a tak jsem nezbožňovala přeplavého Bajaju, ale temného Fera Veleckého. No, a nemohu zapomenout na mého oblíbence Gustava Opočenského, to byl chlap!

Metráček byla klasická dívčí literatura, ale od těch jen vzlykavých zamilovaných se odlišovala sportem a to se mi fakt líbilo. Tlustý nebo tedy eufemisticky řečeno silnější holky to měly vždycky těžké a tady se ukázalo, že i ta „Letuška, leda v náklaďáku“ má šanci. A ještě se mi líbil vtip, že když je pouštěly po letech z vězení, tak si řekly, že si to dopoví doma. Kdo viděl, pochopí, Růžičková s Myslíkovou byly těžkotonážní dvojka. A pan ministr poslanec a hrobař kultury obecně Jandák, jaký to byl fešák a teď z něj kape mastnota, asi si ten tehdejší sport moc nevzal k srdci. Jinak mě to při opakování nedávno rozesmálo, doba, účesy, šaty, které na Jitku maminka s tetou špendlí. Ale jako holka jsem brala film i knížku. Ještě ji mám někde schovanou.

Kdo z vás to četl? Protože u Revizora platí za prvé číst, za druhé vidět divadelní hru (lze konečně i obráceně) a až napotřetí vidět film, ať už tuhle hru nebo klasického starého Revizora. A tak mi vychází i knížka *****, divadlo ****, ale skoro 5, a až pak film. A mimochodem, vládnouce ještě ruštinou, viděla jsem hru i na ruském festivalu v podání Divadla na Pokrovce a to teprve byla lahůdka. Landovský, Nelandovský. A Kodet mi jako Chlestakov moc neseděl, dej mu Pán Bůh lehké nebe. I když tam on by se nudil, že, kamarádi jsou jinde…

Divadelní hry ve filmovém přepisu nejsou mé oblíbené, ale Manon je jednou z výjimek. Černobílá, barvu dostaly komunistické agitky, jí kupodivu sluší a s přibývajícími léty ještě bude. I Herci, kterí obecně nepatří k mým oblíbeným, snad s výjimkou Jany Šulcové, jsou skvělí. Do Petra Štěpánka jsme v té době byly se spolužačkami zamilované, kdo by si nepřál takového rytíře? (Pak to trochu shodil Zlatovláskou, ale je také být těžké synem Zdeňka Štěpánka) Preissová jako něžná Manon, a člověk jí to věřil. Trošku mi vadily některé kulisy, ale doba a peníze asi vykonaly své. Protože verše umřít, ach umřít pro krásu či Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže hozená do kostela jsou už inflační, nabídnu jiné, které by mohly neznalého spíš přilákat: „Tři vidličky, tři nože. Tři lžíce, každá má tři nohy, však kdo si sedne pod parohy?“ Předlohou je hra Vítězslava Nezvala, který si ji však půjčil, či lépe přebásnil od abého Antoine François Prévosta. Román je to útloučký, leč klasicky milostný, a v určitém věku se čte jedním dechem, stojí za to znát obojí. Ale co ode mne můžete čekat jiného než doporučení knížky, případně zavítání do divadla, že.

Špičkový katastrofický film, motivem hned dvě knihy, Sternova věž a Skleněné peklo Scortii a Robinsona. Četla jsem jen peklo a to myslím bohatě stačilo. Dabing nevadil, partnery Newmana a Dunaway mluvili Munzar s Hlaváčovou, jevilo se mi to jako šťastné řešení. Štěpnička střihnul McQueena skvěle a nezklamal Fišer jako Fred Astaire. Chlapi byli přirozeně štíhlí, žádní kulturisté, a oba hrdinové měli fakt malé zadky, to miluji. V baru měli muži vázací motýlky, ne ty hrůzy na gumičce. I při mé neoblibě českých herců musím konstatovat, že Michal Dlouhý se podobá McQueenovi. Už „elektromagnety G4, proč ne G14“ dávají tušit, o co půjde, a když už ve 12. minutě začíná hořet v úklidové komoře, zde zvané provozní místnost, je jasné, že ohně bude dost. A pak to jde ráz na ráz – čidla neukazují, alarm nespustil, problémy s kabely, vypálené neizolované dráty, jističe. Chamberlain bude padouchem, konečně ne sladkým hošíkem. A O. J. Simpson, pozdější zachránce kočky, jak pikantní ve světle jeho dalšího života. Po Henrym Fondovi dva nejúžasnější modroocí herci Hollywoodu, na to se dá koukat. Vůbec, na celý film se dá dívat i podruhé či potřetí. Hasičská auta jsou nádherné nablýskané kousky. „Nám v téhle budově požár nehrozí,“ říká stavitel. Nepřipomíná to něco o nepotopitelnosti? „Víte, o čem jsem snil? Abych v tomhle baráku nikdy nemusel hasit.“ Scéna s převrhlými kolečky plnými ztuhlého betonu je jak z reálného socialismu, ale šlendrián bujel i v rozvinutém kapitalismu. Černý humor je stále přítomen: „já to nedokážu, spadnu, vím to.“ Dobrá, půjdeš tedy první, když spadneš, alespoň nás nevezmeš s sebou.“ Paní starostová - proč nosí staré tlusté blondýny drdol a široké růžové šaty s holýma rukama? Studií charakterů je úprk mužů k sedačce lanovky, když odjedou ženy. Nejen ohně, ale v závěru i vody si hrdinové užili dost a dost a bar už také není tou nablýskanou místností ze začátku. Kde ale vzali všechna ta lana na přivázání? A závěrem (mírně, v září byla jiná situace) prorocké:“ Měli jsme štěstí, mrtvých není ani dvě stě. Ale přijde den a taková past zabije tisíce lidí. Budeme polykat kouř a vynášet mrtvé, dokud se nás nezeptáte, jak stavět.“

On osm, ona deset (ale šest adoptovaných), dohromady 18!!! Quaid ani Russo nepatří mezi mé oblíbnence a zřejmě podali standardní výkon. Sluníčkem poměrně banální, naštěstí ne dlouhé komedie, je maličká Linda Hunt jako paní manionová. Když si míchá Martini se dvěma olivami a sleduje vrestling, případně když uklízí a za oknem se dějí věci - to se dějí věci. A na otázku jak se jí líbí nový dům vece: “Je potěšitelné žít ve státě, kde bují klíšťová encefalitida.“ Jinak děj postavený na dvou odlišných povahách - puntičkářském admirálovi a bohémské módní návrhářce - je předem jasný a po klasické scéně se zubní pastou už moc nepřekvapí. Ovšem klid Russo ve všech situacích s dětmi je obdivuhodný. Když jde otec „na rande na slepo“, jedno z dětí se bezelstně zeptá „A ona nevidí?“. Po všech peripetiích a naschválech v souladu s hollywoodskou tradicí děti zjistí, že by bylo fajn mít zase oba rodiče. Jen by mne zajímalo, zda si ještě pořídili nějaké to naše…