jatamansi

Kdo by neznal Bassovy Klapzubáky? Fakt je, že film nepostihuje poetiku Bassovy řeči, ale to mu ani nelze mít za zlé. Filmoví synové byli až na Raula Schránila vlastně neznámými tvářemi a myslím, že se nikdo z nich nějak zvlášť neprosadil. Díky tátovi jsem fotbal vždy sledovala a tak se mi líbila půvabná novela i film. Jára Kohout vesele kouřil u benzinky přímo pod cedulí Kouření zakázáno. A pak božsky skákal přes švihadlo. Krásný je strach z maminky jako největší autority: „Udělejte pořádek, nebo bude maminka hubovat.“ Ložnice s palandami a plechovými skříňkami,které leckde doteď přežívají. A žádné matka, otec, fotr, vona. Ale tatínek, maminka, mami, tati. No, možná jsem staromódní, ale bylo to milé. Stejně jako rozhlasový komentátor: „ Zatímco vás informuji o těchto zajímavostech, na hřišti se vůbec nic neděje.“ Při řečech o fotbalových primadonách jsem si připadala jako v současnosti. „Potřebujeme jedenáct kluků, kteří by si rozuměli, a pak vyklepeme celej svět.“ No zase, aktuální. Legrační garderoba a legrační kopačky. A všimli jste si těch ponožek na podvazky? A zase těžká současnost – jak udat zahraničního hráče, který není nic moc, ale hodně stojí? Fotbalovým příběhem se ve filmů prolíná i láska, záměna existencí. I když je to láska jak z červené knihovny naruby, neubírá to filmu kouzlo. A jen pro záběry staré letné a Prahy stojí za to se koukat. A také na Jaroslava Marvana, takového brouka Pytlíka, všechno zná, všechno ví, „já a brácha, já na bráchu, brácha na mně, tenkrát na Kladně…“ Kouzelná Antonie Nedošínská, prototyp dělnické maminky, mám ji moc ráda. Ona jako žena z lidu, typově podobná Růžena Nasková jako dáma z lepší společnosti. (to sem sice nepatří, ale ony dvě si nekonkurovaly a vždycky sedly.) A jak to paní Nedošínské šlo s konví s vápnem, když lajnovala hřiště, a nechala muže a syny vyspat! Krásná Hana Vítová se sametovým pohledem. Když se film zlomí a kluci jdou k profesionálům, začíná to být smutné. Roztrhaná rodina, peníze, kazí se vztahy. Ne u Klapzubů, ale obecně. Tahanice ve fotbalovém vedení také nestárnou. A na závěr ťafka: „My s vámi nebudeme hrát. Vy jste profesionálové a hrajete za peníze.“ Svatá tehdejší prostoto, ale byly to časy. Závěrečnou agitku s písní na rtech už si autoři mohli odpustit.

Jeden odpad je na to málo. Moravanka otřesným způsobem prznila klasickou moravskou lidovku, Slabák byl otřesný a jeden z těch zpěváků, jmenoval se Hulán či tak nějak, slaďouš na ntou. Jenže se prodávali a tak někoho napadlo to dát do filmu. Fakt šmíra.

Při tomhle představení jsem se doslova váleli smíshy, co ti dva na jevišti dokázali. Polívka umí rozpohybovat ukazováček takovým způsobem, že máte dojem, že se mu vlní. Prostě zmizely kosti. To jsem už nikdy u nikoho krom něj neviděla. Zlatá léta na provázku. Slepice jim byla rovnocenným protihráčem.

Opera do obýváku nepatří, a už vůbec ne televizní. Navíc v době vzniku mono. Dnes z kvalitního CD či DVD, to je jiné kafe. Tahle Prodanka byla příšerná, Dvorský jako obtloustlý Jeník a Beňačková kyprá Mařenka. Dvorský ještě neměl hlas dokonale vyzpívaný a Jeník s přízvukem - děkuji, nechci. Ještě že už jej nezpíval Žídek.

Má krevní skupina, mockrát zopakované, Provázek byl nejúžasnější divadlo za mých studií a dodnes mám ke všem svým oblíbencům z té doby úžasný vztah, najmě k Jirkovi Pechovi. Fakt škoda že asi většinou to divadlo současní filmoví nadšenci těžko mohou pamatovat.

Vávra měl nechat v povědomí lidí první Krakatit s Karlem Högerem a už se k němu nikdy nevracet. Tolik dobrých herců a tak promarněná příležitost. Není nutno co dodávat, zájemce odkazuji na hodnocení prvního Krakatitu.

Řadí se k mým oblíbeným pohádkám a budu nosit dříví do lesa když řeknu, že kvůli melodiím. Ale tady sedlo všechno, utrápená maminka Bohdalová, spící Lábus, Skamene jako drakův posel. Záměrně nejmenuji hlavní postavy, to fakt není třeba. Byť to byla pohádka levná, třeba kulisy hradní zdi a míchání malty fakt smrdí korunou, nic to neubralo jejímu půvabu. A po každém dalším uvedení v televizi si každý brouká „Statistika nuda je, má však cenné údaje…,“ případně „Dělání, dělání, všechny smutky zahání,“, takže díky za každou další reprízu.

Kdo neviděl v divadle, neviděl vlastně nic, Bolkovy improvizace bývaly neskutečné a každé představení na Provázku bývalo jiné. Ale navzdory tomu, že přepisy většinou nevycházejí, jednoznačně *****. A díky, že vlastně občas někdo legendární provázek natočil. Jirka Pecha je tak boží, vždycky jsem si jej všímala víc než Bolka, a zůstal mým miláčkem doteď. Bylo mi jej líto, že je tak nějak v Bolkově stínu a všichni si všímají spíš jej, a už mi to zůstalo. Někde jsem už psala, že Donutila ráda nemá, ani ve filmu, ani v televizi, ani v Národním, a ta má neláska pochází prosím od roku 1973, kdy jsem byla na provázku poprvé. Ale ani kvůli němu * nesundám, to si ostatní nezaslouží. V některém představení, jestli mne paměť neklame, alternovala i Dáša Bláhová a to byl teprve zážitek. Za nejlepší představení Provázku té doby ovšem považuji Pezza versus Čorba.

Ze zásady dávám Zemanovi odpad, ale uznávám, že některé herecké výkony a exteriéry by si zasloužily víc. Všichni neuměli odmítat a nebo nemohli, plejáda hvězd šla napříč celým zemanem. Ale schvalovat nechci a nemohu a nebudu hodnotit jinak.

Další z řady blábolů té doby. Pamatuji se, že kluci na to chodili jen proto, že se tam rozvalovala odhalená Kořínková. Dívat se dalo snad jen na Heřmánka, ale to platí skoro vždycky. I když i on je lepší v divadle než ve filmu.