jatamansi

Poprvé jsem je slyšela, ano, slyšela, z walkmana v roce 1985 na tehdejším jugoslávském pobřeží a také poprvé uslyšela jméno Vangelis. Na film jsem si musela ještě pár let počkat. A jakmile jsem slyšela první tóny, bylo to stejné jako kdysi. Labutí kůže a sevřený krk. Rázem v topce mých nej. Hudba neztratila své kouzlo a neztratil jej ani film. Při žádném z dalších sledování. Chariotr of Fire se nedají vidět jen jednou, je to droga, droga jménem film spojený s drogou jménem hudba. (Jen Ben Cross dnes už není takový mladíček jako kdysi. Ale Žid, mám takové nějaké židovské období, Amen, Pianista, teď Ohnivé vozy. Skladba za skladbou plyne jako organická součást filmu. Vangelis tehdy nebyl pojmem jako dnes a tohle byl jeden z prvních soundtracků, který jsem si pořídila. Do mého zlatého fondu tedy patří nejen film, ale i hudba. Nehledě na to, že Vangelis naplňuje mou lásku ke sborovému zpěvu měrou vrchovatou. Natočit strhující film, kde je prvoplánový běh, zpěv a Bůh, to je opravdu umění. Mravní poselství pak je věcí druhou.

U mne je Casablanca tím kultovním filmem, ale neberu nikomu jeho názor, pro mladší ročníky je možná už trošku přešlá, ale to je víc starších filmů. Viděla jsem ji černobílou i kolorovanou, s titulky a s dvojím dabingem. V různých kombinacích. V kině i v televizi. Jasně nejlepší je černobílá a s titulky, kolorovaná je otřesná. Ale zase je s tím lepším z dabingů, kupodivu z novácké dílny z roku 2000, kdy Bogarta mluví Alois Švehlk a ten hlas alespoň odpovídá. ČT udělala nový dabing Casablanky v roce 2006, se Šromem a s Bebarovou, a to je naprostá katastrofa. Jo, a nejlépe se sleduje v Aeru a s kamarádkou. Že je Casablanca fenoménem nejen pro mne dokazuje i její časté zmiňování v amerických filmech a knihách. Namátkou v Deníku americké manželky by hrdinka ráda vyměnila domácí večírek za sezení u TV a za xté sledování Bogarta s Bergmanovou. Což můžu i já.