Tatatranka

Z jedné bobule - puk - jsou medle dvě. Bobulí hrozba. Bobulinov. - Kocovina na měkkém a tvrdém patře.

Vlny - odlitky roztoužených očí. Zabořeny do hladiny moří trhají nebe na páry. Pak je utápí a mizí do hlubin z vrkočí. - Břeh - koryto z botek ušmajdaných všedností. Stále hlubší, hlubší. Za odlivu noří jdoucí pod hladinu - jako touha nenecházející míru rozkoše.

Obraz se místy vybarvuje do kýče - rozjuchaný ježíš v kristových létech z něho občas vypadává jako vyjukané zlaté sele.

"Mlčím Tě", Lorno, stejně jako Tvé prožitky, které ke mně dosud a naštěstí nedozrály.

Zachránit se před podvodním světem břehem z nahrbeného kamení. Spatřit na dně milého druhého a poutéct o dva kroky pryč. Ještě zaházet rány a vpitá poranění a běžet dál se svědomím na patách. Běžet, a neuklouznout, neprozřít...

Most a pod ním hladina z cukru. Bičem hnána kupředu, dokola, do břehů. Před mostem dětství, na mostě mládí, za mostem stáří stmelené v koutku. Roztřesené stíny dětství nabírají. Slzu po slze rozmělňují v dlaních - zbytek si tiše a ještě dopijí.

Sedmidenní prach panelů, v prstech ťukání ostří hrany nože. Bůh vložen do mešní lahve, spolykán sídlištěm. V omládlém halasu "Kdo víc je" se doba tříští v příští svět násilí, smrti a doživotních trestů. - Jen kdyby se filmu občas nezachtělo nevypadnout z obrazu svého sedmisklí...

I přes lásku k prasátkům bych filmu přistřihla ocásek.

V barevných kontrastech se ztratila ponejprv nit - a příběh neměl po čem utíkat. Poté se postava přestala odrážet od postavy - zmizel ostrov a po jeho stopách odplulo moře. Neživé barevné živoření.

Vyseděné okamžiky stáří s živýma očima, s podpěrnou holí smrti, jež pašuje své kroky v chrčení moderních měst. Ty siamské okamžiky jsou přinejmenším v souladu se životem. (Komentář věnován jedné malé, krásné babičce, která umřela 26. 5., v máji)