Tatatranka

Uvidíte náhodou klip na YouTube. Něčím vás zaujme, pouštíte ho stále dokola, dokola a znovu - nekončící omílání záběru a hop dovnitř... Pak si najdete jiný klip. Stejná procedura, jen vás začne někde divně bolet. Co to je? Proč? nakonec si pustíte reálné filmové záběry s mluvícími hlavičkami a hudbou a poznáte tu část, kterou jste si tolikrát pouštěli. Umně sestříhané úryvky, nechronologicky sledované, obklopí moment, který jste si našli a díky kterému jste prošli zamotanou procedurou, fascinací. Obestavíte jádro pudla a stanete se posedlými, často právě oním jediným záběrem (motivem). Posedlost zůstává, dokud se něco nezadrhne, něco vám neodpoví na otázku, proč to všechno. Film, který měl nejprve prostředek, jádro, našel teprve pak svůj začátek a konec. A to je šmodrchavý příběh mojí Annabelle. A abych nebyla kritická, zůstanu při tom zamotaném sdělování dojmů. A pouštět si budu zase jen části - až budu nostalgicky vzpomínat na svou annabell l....

Stačí přijít o článek, aby se cosi rozpadlo. Ticho napuchne - puká a mluví, takt po taktu... Až najednou, zaříznuté křikem zvenčí, dohraje. Ve hře je řeč zakřiknutá v minulosti. Řeč je o našem mlčení v tichu. Těžko vyslovit něco, co zakřiknuté uvízlo po zhlédnutí jednoho okamžiku. Není to ani nostalgie, jako spíš úlek, není to úlek, jako spíš zamrznutí. Slova, která jsou na hraně, uklouznou při cestě ven zpět dovnitř... Jinými slovy, okamžik trvá, dokud se nevysloví - mlčím.

Touha je touha, láska je láska, smutek je smutek a smrt je smrt. Přechod o jednoho k druhému je snadný, vždy fatální. Zasrané Amal, městečko, v němž se odehrávají všednodenní příběhy hrdinů švédského filmu režiséra Moodyssona, zasrané město, v němž se novinky šíří asi jako léto na horách, a běda lásce, která maloměstu nevoní. Touha, která se klube uvnitř, pod nánosem make-upu, mající před sebou žebříček top modelů, top akcí a zrcadlo, přesné a nekonfliktní, a touha zastíněná poezií, nesmělá, a žíznivá. Dvě protijdoucí toužení, která si jdou paradoxně naproti, se protínají. Příběh dvou zcela odlišných náctiletých dívek, jedné, jež o své lesbické orientaci nepochybuje, a druhé, která svou podobu louhuje v módních časopisech, hitparádách top ten a lásku bere jako nutný doplněk, je příběhem o rozhraní citů a proměně jedné Barbie v mladou dívku, zázračně „vyléčenou“ láskou té druhé.

Vítr ostrouhal mládí. Odválo podél trati do větvoví vzpomínek. Dospělost skrytá ve slupce nedozrálého kaštánku – poslední pohled na azurové hladiny, poslední úžas, poslední poprvé…

Někdy se k filmu přidají jiné, jemu cizí, příběhy. Postavy z plátna zcepení a nechají se vést oklikami k příběhům svého pronásledovatele. Je to moment, kdy si ve smyšleném, před námi běžícím příběhu začínáme vymýšlet ty vlastní. Jsou i filmy, které se nechají svést jen naoko, a přitom bez mrknutí svedou ctitele-pronásledovatele na scestí. A odtud na všechny strany, přitom však nějak pořád dokola – la – la. Viděno asi osmkrát v kině, dvacetkrát doma. Film, v němž dokážu běžet o život, i v poněkud líbivé, těsné smyčce. Poznámka nakonec - opět beze slov.