zeyer

Za mne určitě lepší pořad než to, co se na Silvestra 1989 skutečně vysílalo. Nejsem milovník starých pořádků, ale tohle mělo aspoň určitou koncepci, myšlenku (odvěký spor mezi mužem a ženou) a poměrně pestré složení žánrů (pop, folk, lidovka, klasika). Zatímco z těch odvysílaných skládaček poplatných době si pamatuji, že se na to nedalo dívat - nuda, nuda ..., v tomto případě jsem rád, že díky Internetu lze dohledat a na scénky se podívat ... Pravda, nejsou pokaždé vtipné, ale ruku na srdce - to, co se točí dnes (pokud se vůbec nějaké zábavné pořady ještě točí), je lepší? Paradoxní je, že tento Silvestr se vlastně stal "trezorovým", ačkoliv už byl natočen s vědomím probíhajících společenských změn a sem tam obsahuje i odvážnou kritiku poměrů.

Dva odlišné moderátorské styly - Jan Vala a Roman Lipčík. Druhý jmenovaný se chtěl zjevně od "starého/komunistického slavíka" distancovat; nástrojem k tomu mu bylo buranské chování, jízlivé komentáře a bezdomovecký outfit. Kultivovanější Jan Vala (moderoval už slavíka 1979 nebo pak TKM) se tomu nějak snaží sekundovat a nedaří se mu to ... Pokud v roce 2023 kritizujeme moderátory slavíků, je dobré mrknout na toto komentátorské fiasko - kritika nepřítomného Dalibora Jandy s úšklebkem, že se mu rozpadla kapela + pískání publika (jako by neúčast na koncertu slavíků až hraničila s trestným činem), motání politiky do hudby, servilní zmínka o Michaelu Kocábovi, který je i "NAŠÍM" poslancem ve Federálním shromáždění... Celý koncert by vyzněl lépe, kdyby jenom vystoupili interpreti, obdrželi ceny a divák by byl ušetřen trapných komentářů (výčet názvů kapel s jedním hlasem, narážky na falšování výsledků a hlasování pána s nemocnou prostatou).  Stříbrná i zlatá slavice - obě jinak mé oblíbenkyně - působí jak z jiného světa. Posmutnělá Iveta Bartošová se soustředí na své taneční kreace, aniž by navázala kontakt s publikem, Petra Janů se křečovitě usmívá a svou vizáží navzdory skvělému zpěvu připomíná skanzen. Ve výsledku jsou vítězi koncertu na přelomu "staré a nové doby" ti, kdo se vykašlali na to, co se děje ve společnosti, a poctivě si odvedli své řemeslo - energická Tanja (1990 si bronz zopakovala, aby následně zapadla), nadčasový Team a profesionální Gott, který pět let před tímto slavičím koncertem prohlásil, že přenechává účast v soutěži mladším (Marta Kubišová zde použila obdobnou větu), a najednou - poté, co 1988 nebyl ani ve trojce (Dalibor Janda - Michal David - Petr Kotvald), jak Fénix vstává z popela a zjevně si to užívá v kotli mezi fanynkami. Je zajímavé, jak velkého prostoru se mu v koncertu dostalo, zatímco v dřívějších ročnících se dbalo na určitou rovnoměrnost. Jako dokument doby a určitý bizár je to pro mne za čtyři hvězdičky, připomenutí dvou měsíců po Listopadové revoluci, etapy nadějí a návratů do reality.

Od návštěvnice předpremiéry jsem slyšel superlativy, naopak 51 % na čsfd (25.11.2023 ve 20 hodin) očekávání umenšilo, šel jsem na film s realistickou náladou. Není překvapení, že film tohoto typu bude velmi polarizovat. Záleží i na tom, v jakém rozpoložení a s jakými "vstupními znalostmi" se to k divákovi dostane. První titulky, že film byl natočen s podporou Karla Janečka, mne uklidnily, že to bude mít hlavu a patu. Za scénářem je cítit ovlivnění Petra Vachlera asijskou filozofií, zřejmě nejvíc buddhismem; z pozice křesťana jsem se ptal, zda je toto pojetí pro mne akceptovatelné? Hlava odpověděla NE, srdce ANO, cítil jsem, že Ježíš by z tohoto ztvárnění měl radost. Od tohoto momentu jsem si děj prokládaný myšlenkami "autorit" užíval ... Sám mám k eklekticismu blízko, načetl jsem řadu psychologicko-esoterické literatury, poselství přicházelo pochopitelně, intuitivně a ve správných dávkách. O přístupech lze diskutovat (při povrchním formalismu lze najít rozpory - scénář si utváříme vs. scénář je daný) - a jestli to diskusi rozjede, jedině dobře. Koneckonců slova jsou jen slova, zde paralelně k tomu plynou obrazy, vibrace, barvy .... Už v prvních minutách film ve mne něco otevřel a rozplakal jsem se. Párkrát se to opakovalo, párkrát jsem se naopak zasmál. Nenudil jsem se ani chvilku a jsem vděčný za tento rozsah - být film kratší jen proto, aby délkou odpovídal jiným filmům, by byla škoda. Cokoliv by se vystřihlo, chybělo by to celku - jsme jedno, že ... Javorský, Seidlová, Budař - sedli mi v rolích. Parafrázuji několik myšlenek: Petr Vachler měl odvahu. Rozhodoval, od koho přijímal. Napsal si lepší roli - producent, režisér i hlavní hrdina (nemyslím tím herce z filmu). Dlouhodobě pracoval na tom, aby přinesl štěstí k divákům. Divák, který prožil něco z obsahu, i divák ochotný vystoupit ze zaběhané role, nalezne, resp. si připomene.

Videoklip k písni z roku 1999 režíroval Anton Corbijn. Skupina zvolila taneční styl, tedy značně odlišný způsob hudebního vyjádření, než na co bylo publikum zvyklé. Do top 10 se song dostal pouze ve Finsku, jinak jej lze hodnotit jako komerčně méně úspěšný. Na začátku se objevují postavy s opilými figurami, které mají na krku pověšené cedule - opilec, otrok, já (Per Gessle). Marie Fredriksson ztvárňuje někoho mezi bohatou šlechtičnou s množstvím služebnictva a smrtkou, která nahání lidi po ulici, opustí palác a vydá se do davu. Po frenetickém tanci si jednoho muže vyhlídne, pronásleduje ho, on prchá na lodičce, ona za ním skáče do vody. Dochází k zázračné proměně, muž přestane prchat, naopak nese Marii v náručí, načež vycházejí ve svatebním z kostela. Pak následuje několik střihů u stolu ve středním a pokročilém věku, kdy pár na závěr kráčí směrem ke kameře. A jestli nezemřeli, žijí v paláci dodnes ... Líbí se mi, že klip je originální a tak nějak nechává domýšlení příběhu na divákovi: Je to parodie, humor (zpívající kachnička) nebo to myslí vážně (nesmrtelná láska)? To je patrně jedno. Co mne ovšem trochu ruší, je určitá nekompatibilita klipu s písní. Obsahově je to ok ("ať jdeš kamkoliv, půjdu s tebou, jsem narozená, abych tě následovala") - takhle to asi vypadá, když ženská užene chlapa. ALE:  taneční video bych si představoval jako jednotu, ne jako dva různé světy.

Jedná se o video ke klasickému hitu švédské skupiny Roxette z roku 1991. Mimochodem, první věta písně "Hello, you fool - I love you" vznikla prý zásluhou tehdejší přítelkyně Pera Gessleho, která mu nechala na klavíru vzkaz tohoto znění. "Joyride" měla obrovský úspěch - na MTV měla nejvyšší rotaci, dostala se na první místo hitparád v Německu a USA a samozřejmě i v domovském Švédsku, píseň obdržela dvojí platinovou desku. Z klipu jde nadšení, radost z jízdy inspirativní krajinou. Ač mám kapelu velmi rád, v tomto případě to za pět hvězdiček být nemůže - není to klip, na který bych se potřeboval dívat opakovaně, to si raději pustím samotnou hudbu. Nevím, zda triky mají působit naivně schválně nebo jestli počítačová technika ještě tou dobou nebyla na takové úrovni ... po chvíli to válení se po kapotě, zmítání se na křídle letadla a opírání se o kamión začíná lehce nudit.

Video k písni "Anyone" (1999) režíroval Jonas Åkerlund a vytvořil vizuálně jeden z nejpůsobivějších klipů hudební historie. Příběh je minimalistický - minimalistická gesta, oděvy, zpěvačka jde bosa. Kontrastuje zde přeplněná silnice a liduprázdná krajina, dominují pokaždé dvě barvy (např. u bazénu). Hlavní postava prožívá nešťastnou lásku, všechno je smutné a studené, "postrádám tě", to vypovídá i její výraz. Dalším kontrasem je letovisko cestovního ruchu a naprosté zoufalství uprostřed tohoto "ráje". Kritické chvíle prožívá Marie Fredriksson ve středovém jízdním pruhu v tunelu, kde je již rozhodnutá ... Její cesta plná beznaděje končí u moře, ve kterém se pokusí o sebevraždu. Je naštěstí zachráněna a v bezvědomí ji odváží sanitka do nemocnice. Zajímavé je, že toto stačilo, aby MTV Europe vysílání klipu zakázalo. S  odstupem téměř čtvrtstoletí je to až neuvěřitelné - dnes se točí daleko drsnější klipy (Rammstein, Billie Eilish). Tato skutečnost ovšem vedla k tomu, že v některých zemích píseň jako singl nakonec vůbec nevyšla, a i tam, kde vyšla, byly její výsledky slabé - Belgie 30., Německo 62., dokonce i rodné Švédsko jen 35. Zdrcená Marie Fredriksson s "Ty jsi můj ráj na zemi" se však českému publiku trefila do noty: Česká republika byla země, kde si song vedl celosvětově nejlépe a skončil v top 3. Věrné publikum nebo že by děj zapadl do české, melancholicko-blbé nálady?

Videoklip byl natočen k hitu skupiny Roxette v roce 1989, kdy skladba opanovala evropské hitparády (č. 1 v Německu v květnu 1989). Video je natočeno ve špinavé místnosti, má působit rockově, syrově. Na zemi se povalují věci, nábytek je ušmudlaný, vana a umyvadlo nelákají k ranní hygieně. Ženy se chovají jako děvky, svádí pány k milostným hrátkám, naznačují kopulaci. To vše pasuje k textu "úplně nahá, to je oblek milenců, je jak šílený býk, krajina je rozbouřený oceán". Jednu hvězdičku odečítám: prima písnička, ale klip mi stačilo vidět jednou, dvakrát.

Jde o klip k písni Spending My Time, která se v roce 1991 umístila v Německu na 9. místě hitparády, rovněž tak v Kanadě. V ostatních zemích se do top 10 nedostala; vyšla již na albu Joyride, které mezitím fanoušci pořídili. Ve videu natočeném hvězdným americkým režisérem Wayne Ishamem (klipy mj. pro Bon Jovi, Pink Floyd, Rolling Stones) se prolínají postavy obou protagonistů: Marie Fredriksson připomíná anděla na nebesích, prolíná se v časoprostoru, mizí a znovu se zjevuje u okna, leží v posteli, různě se zdvojuje, sedí na gauči a u stolu. Přitom působí naprosto uvolněně. Občas se objeví její parťák Per Gessle s kytarou, dotváří pohodovou atmosféru, která jde ruku v ruce s textem - "ráda trávím čas se zralými a zajímavými lidmi". Prima nápad je světlo dopadající do potemnělé místnosti a mraky za oknem ... dobrá (ač lehce teskná) nálada postupně místnost rozsvěcuje.

Klip natočený 1995 ve studiích v Göteborgu pomocí počítačové animace. Objevují se koule na různý způsob - bublinky z bublifuku, fotbalový míč, diskokoule. Zpěváci létají vzduchem, objevují se v klubu, na hřišti. Byly natočeny dvě verze - pro evropský a americký trh. V hitparádách kolem top 10, např. Francie 10., Austrálie 11. Klip má jít ruku v ruce s dynamikou písničky, ale na můj vkus už je to příliš divoké. Podřadit, zpomalit, zapojit méně postav = výsledek by byl zdařilejší.

Roy Black (1943-1991) patří k nejznámějším představitelům německého šlágru. Typově odpovídal Karlu Gottovi, který pro německý trh vystupoval s částečně odlišným repertoárem než v ČSSR; Karel Gott tam více zapadal do škatulky šlágr, přičemž Němci toto označení nemyslí pejorativně, ale šlágr si povětšinou masově užívají. Roy Black začal svou kariéru romantickými písněmi a přes noc se stal hvězdou a idolem ženských srdcí, posléze i srdcí babičkovských, když nazpíval duety s dětskými zpěváky, např. s Anitou - Schön ist es, auf der Welt zu sein. Vedle miliónového ženského publika měl i fanoušky-muže, kteří logicky tvořili menšinu. Bohužel zpěvák popularitu nezvládá. Když zájem opadá, nedokáže zabojovat. Stres řeší alkoholem, ocitá se na šikmé ploše. Psychické problémy narůstají, pěvec se cítí zneužit hudebním průmyslem a má dojem, že fanouškům jen něco předstírá. Ani jeho partnerský život není harmonický (napadá mne určitá paralela s Falcem a Deanem Reedem). Nejhorší moment kariéry je, když podnapilý a pod prášky vrávorá na jevišti. Když se zdá, že z pověstného dna se přece jen zvedne a rozjede comeback, přichází smrt. Film působivě vypráví o tom, jak šoubyznys rozdrtí duši citlivého člověka na kousíčky.