zeyer

Video ze závěrečné fáze skupiny ABBA ve 20. století. V 21. století se nakonec přece vrátili ... Působivý klip byl natočen v září 1982 a obsahuje různé scény ze života osamělé ženy (The Day Before You Came). V záběrech je vidět nádraží Tumba, cesta do práce ve Stockholmu, cesta domů (the train back home again), flirtování, navázání vztahu s mužem. Režiséři působivě vystihli kontrast mezi smutným životem bez lásky (no doubt I must have frowned) a životem poté - nalezení osudové lásky. V hlavní roli zpěvačka Agnetha Fältskog a Jonas Bergström, který nepatří ke skupině. Nikdo další ze členů Abby se symbolicky neobjevuje. V Německu v hitparádách č. 5, ve Švédsku č. 3, ve Finsku č. 1. Vizuálně melancholické, melodicky lehce pochmurné (stylově odpovídá albu Visitors). Jenom mne napadlo, kolikrát v životě Agnetha Fältskog asi jela vlakem.

Film vypráví příběh mediálního skandálu. Děj se odvíjí dynamicky a vejde se do devadesáti minut. Již vstupní titulek napovídá, že půjde o satiricko-dramatický pohled na svět pravdy a lži: "Příběh vznikl na základě skutečné události, většina děje byla vymyšlena". V samém úvodu to vypadá, že koho nezajímá svět novinařiny, bude se nudit ... obsah je však předkládán živě, navíc s falšováním faktů se lze setkat i v jiných oborech ... hlavní zápletka jde ruku v ruce s rodinným životem novináře španělského původu Juana Romero žijícího v Německu. V roli exceluje známý Fakjů pane učiteli neboli Elyas M´Barek. I role lživého novináře Larse Bogenia je přesvědčivě ztvárněna (Jonas Nay). Hra na pravdu a lež graduje a nabízí happy-end. Dobře jsou vkládané záběry z fantazie Larse Bogenia (vymýšlení zápletek pro reportáže) a také různé varianty vývoje u Juana Romero (návrat k manželce - verze facka vs. verze romantika); z komentáře se divák dozví, že to bylo tak nějak mezi. Překonávání vlastních hranic, akceptovatelná verze "pravdy", duel mezi rodinou a prací jsou rezonující témata. A jak u německých filmů bývá, morálka domorodců vs. přistěhovalců/cizinců. Příjemné překvapení.

Rakousko-německo-švýcarsko-český počin představuje Almu Mahler - údajně nejkrásnější ženu Vídně kolem roku 1912, která přivádí muže, zejména ty movité a umělecky založené k šílenství .... byla pohromou, přitahovala na sebe a na druhé průšvihy. Film se věnuje etapě vášnivého soužití s Oskarem Kokoschkou. Záběry jsou expresivní jak při erotických scénách, tak v epizodách z divadla, z ateliérů ... Almu Mahler lze historicky vnímat jako průkopnici genderu a rovných šancí, ovšem na plátně na mne tato osoba nepůsobí příjemně: Hraje si na ženskou umělkyni, přitom souloží s kdekým a jakmile vyschne měšec (tak nebo tak) - stáhne se ... Jde o moment, kdy Kokoschka neprodá obraz v Anglii. Jeho postava je taky crazy, ale svobodného muže ve věku 26 let nevnímám - i přes excesy v kimonu a vykřikování ve společnosti - coby strůjce těch blamáží; působí autenticky a spíše jako oběť Almy. Je uvěřitelné, jak ho trápí reminiscence Gustava Mahlera, jak moc by se chtěl zbavit této staré, mrtvolné energie (symbolizované posmrtnou maskou). Jde jak do své tvorby, tak do vztahu s Almou srdcem, raduje se ze společného bydlení i z jejího těhotenství. Alma ovšem rozhoduje (jako vždy) sama za sebe a jde na potrat, Kokoschka ji nachází až po zákroku v nemocnici, což jej vede do propadu a depresí. Pak už nic pěkného divák neuvidí, následuje zranění, pobyt v sanatoriu, vytvoření Almy-loutky a ze závěrečných titulků informace, že si po zbytek života posílali dopisy. Už jen korespondence, co taky s ním jiného, že ... Jemu se vrací vzpomínky, psycha, vše končí v divadle premiérou jeho hry, kde si nejsem jistý, do jaké míry jde o fikci nebo realitu. Líbil se mi tam český přínos, záběry z Prahy - Obecní dům, Vinohradské divadlo, Táňa Pauhofová, kostýmy československých tvůrců. Škoda, že příběh zcela postrádá humor, který k lásce patří. Jenže Alma zrovna smyslem pro humor (a patrně ani láskou) neoplývala, spíš šlo o sexuální závislosti; tato dáma vynikala sobectvím, nenaplněnými uměleckými ambicemi (venkovský koncert pro pět a půl posluchačů) a neskutečným charismatem. Dar nebo vražedná zbraň? Výborný životopisný snímek se zemitou rakouskou němčinou (Ich muss aufs Häusl).

Ani nejde tolik o samotný děj - ten je koneckonců dobrý - jako spíše o prototyp českého člověka, který nejen, že z různých situací vybruslí po svém, ale selským rozumem dokáže zjednat i pořádek (oprava rozmlácené cesty, odklonění potravin od nenažrané báby k potřebnému, převýchova rozmazlené princezny). Neuvádí lidi okolo v omyl, aby se jim vysmál, jde mu o lepší svět. Jeho putování může působit absurdně - když má svou milou nablízku, kam vlastně ještě jde? Jenže on potřebuje v tom světě něco předvést, dokázat, pak se teprve vrací pro svou lásku. Z této pohádky jsem si odnesl zas něco nového ... psát recenzi před 40 lety, v mém dětství, pět hvězdiček bych nedal. Bořivoj Zeman vytvořil nadčasový film, ze kterého lze čerpat i po letech.

Nejsem fanoušek Woodyho Allena, ovšem z jeho tvorby tento film považuji za nejlepší. Naprosto neuvěřitelný děj je zpracován uvěřitelně, přirozeně. Cestovní kanceláře by jej mohly využívat jako reklamu na magickou Paříž. Spisovatel Gil přijíždí do francouzské metropole se svou snoubenkou, přičemž tuší, že Inez není ta "Ona". Bohužel si to (jako někteří muži před svatbou) nedokáže přiznat, myslí si, že vše je prostě dané a že jedná správně. Potenciální tchán ho nechá sledovat soukromým detektivem, potenciální tchyně se chová hloupě, samotná snoubenka je fracek, který asi nikdy nedostal na zadek. Gila odváží každou noc oldtimer do časů, kdy to oldtimer nebyl. Historické postavy literátů, malířů, myslitelů jsou katalyzátorem, aby si Gil uvědomil, že snoubenka je osudová pouze v tom smyslu, že ho má posunout k jeho lásce duchovní a naplněné. Inez se vyoutuje jako lhářka, což Gilovi potvrdí správnost rozhodnutí se s ní neoženit. Magickým realismem je film doslova napěchován, např. scéna, kdy Gil kupuje knihu, jejímuž obsahu nerozumí a ani prodavač ji nedokáže přeložit. Náhodně knihu otevře své osudové, která mu začíná překládat text, který vypovídá o nich dvou. Velmi pěkný film, který jsem zhlédl 27.12.2023 na německé TV, chvílemi mi pozornost od filmu běhala k olivám a salámu, přesto dávám pět hvězdiček - děj mne oslovil a potěšil.

Dobrá kamera, nostalgie amerických 50. let, kontrasty barev, atmosféra lunaparku, protichůdné charaktery. Magický realismus Woodyho Allena bývá založen na rozdílnosti ... zde jsou protipóly (stárnoucí žena / nevybouřený mladík) podpořeny i hereckým obsazením - Kate Winslet vs. Justin Timberlake, který hraje opravdu dobře. Recenzi píšu po šesti letech, z děje si mnoho nepamatuji, ale šel jsem domů z kina v dobré náladě. Na rozdíl od některých "ujetostí" Woodyho Allena je to dobrý a srozumitelný film. Dobrý, nikoliv vynikající.

Při hodnocení pořadu s moderátorem Romanem Šmuclerem je třeba zohlednit rok vzniku. Počátkem 90. let se v Česku žánr talk-show teprve rodil, řada témat byla skutečně tabu, lidé se za své příběhy styděli, a tak kolikrát z budky ani nevystoupili. Ve srovnání s reality show 21. století, kde všechna tabu padla, to byl poměrně decentní pořad v noční hodinu, který měl osvětovou funkci. Bylo to něco nového a jiného, přičemž obsahově to nebylo prázdné. Nepůsobilo to na mne tak vykonstruovaně jako pozdější pořady Honzy Musila. Roman Šmucler mi není extra sympatický, ale je to inteligentní člověk, který jednotlivá story dával do určitého rámce a profil pořadu vybudoval.

Pohádka je zjevně populárnější v Německu, kde na Hod Boží běžela na veřejnoprávní televizi pod názvem Der treue Johannes. Zajímavé je, že v Československu byla akcentována v názvu Mahulena, zlatá panna, zatímco pro německé diváky je v hlavní roli věrný pomocník Johannes (Ján) skvěle ztvárněný Vladimírem Hajdu. Symbol věrného přítele s nezměrnou obětavostí, který neselže ani nezradí, v sobě nese prvky světce. Při sledování myslím na některé pasáže z Bible, abych si vygooglil, že autorem předlohy je spisovatel, kaplan a pozdější farář Pavol Dobšinský. Byl to tedy záměr ... Princ je protivný, sebestředný, podezřívavý, ale kdyby nebyl, těžko by vynikla čistá povaha Jána. V závěru princ pochopí, napraví se, je ochoten se obětovat, spáchat sebevraždu, aby Jána zachránil. Spíše než o pohádku jde o fantasy s napínavým dějem, zajímavým hereckým obsazením, smyslnou Mahulenou a pointou, kterou docení spíše dospělí než děti (podobně jako pohádky Juraje Herze). Působivá alegorie na životní cestu, která si nezadá s Pánem Prstenů.

Dvacet minut jsem si říkal, proč je to tak ukřičené. Jakmile jsem si zvykl a vstřebal pointu, už mne to docela bavilo. Dana Morávková vypadala, že svou hodnou sestru rozseká na hadry. Jinak herecké výkony nejsou hvězdné, Michaela Kuklová místy deklamuje jak na dětské besídce, ale i tomu jsem přivykl, vlastně je v kombinaci s Šimůnkem, Hůlkou, Jandákem docela roztomilá. První pohled na draka bylo zděšení - to jsou triky roku 1999? - druhý pohled, a proč ne ... Holt Bucifal kámoší s Eufrozínou, ta má zálusk na kouzelné plátýnko a brašnu s vojáky. Téma maso vs. vegetariánská strava - a znovu proč ne ... Pořád někoho chytají, zavírají, ale děj se posouvá, až to lidu v čele s Šimůnkem přeji. Mezi tím se objevují hlášky, které nejsou  hloupé - bitka - "počkáme si, jak to dopadne" - Zdeněk Troška umí vystihnout české reálie, českou povahu, k tomu film nabízí pěkné záběry na Jindřichův Hradec, Třeboň, Telč. V době Vánoc mne tato pohádka potěšila.

Byl jsem připraven na o něco více pornozáběrů a na poněkud menší depresi, jinak jsem dostal, pro co jsem si došel. Na jedné straně spolu korespondují matka s Andreou v touze po úspěchu a obdivu. Matka si toto řeší skrze Andreu, Andrea přímo sportem (v poměrně nevděčné disciplíně) a následně filmovou kariérou. Obě dle motta - když ti dá život citrón, udělej si z něj limonádu. Ani jednu nenapadne, že ten citrón je oranžová na semaforu, že je třeba změnit směr nebo udělat krok zpět. Jdou sveřepě za svými cíli a u obou to nekončí šťastně (rozvod / smrt). Na straně druhé otec a sestra Andrey - zdrženlivější figury, které nejsou nijak nápadné a nejdou hlavou proti zdi. Zavánějí určitou falší - sestra žárlí na úspěch Andrey u kluků a zřejmě i na její novou kariéru, že si za peníze užívá. Otec tvrdí, že chtěl úspěch Andrey, ale v něčem "morálním" jako je sport ... chová se jako maloměšťák, v jehož filmotéce porno je - a těžko říct, zda chtěl jen zabránit ostatním v půjčování filmů své dcery, jak tvrdí ... Andrea se mění před očima - ze sportovkyně (1996) přes oslnivou herečku (2000) až po lidskou trosku (2004) - alkohol, ztráta radosti ze života, nemoc, smrt. Do hlavy jí není vidět, což je určitá slabina filmu - dá se ovšem uvěřit tomu, že Andrea právě taková byla, že navenek toužila po úspěchu, ale kompenzovala si tím vlastní strachy, nejistoty (nespavost, anorexie) a že své pocity až na výjimky (úzkost před závodem) neventilovala. Denisa Barešová v jednom rozhovoru řekla, že pro ni bylo těžké roli vstřebat, prý roli pojala jako určité rozhořčení nad tím, že jí Andrea novou kariéru zatajila. To jsem v tom filmu neviděl, spíš šedou myšku žárlící na úspěch starší sestry, která byla ve sportu výraznější a pak se jí dařilo i v pornobranži. Ač psychologické vykreslení postav je slabší, má film co sdělit a ukazuje, jak tenká hranice je mezi úspěchem a propadem, mezi vnímáním toho, co je čestné a co amorální, co jsou poctivé a co "vyšukané" peníze.