zeyer

Dokument s hranými prvky ukazuje období životní etapu zpěváka Deana Reeda v Německé demokratické republice. Příjezd hvězdy je spojen s euforií - emigrant ze Západu na Východ, z kterého těží komunistický režim. Politické nadšení zpěváka, které působí upřímně a přesvědčivě, jeho protest proti válce ve Vietnamu a angažmá v Chille je odměňováno poměrně luxusními životními podmínkami a nabídkami na účinkování v prestižních východoněmeckých filmech. Ze zpěváka se tak stává i herec. V dokumentu hovoří kolegové, politici (mj. Egon Krenz, který v říjnu 1989 převzal vládu po Honeckerovi) a manželka Deana Reeda Wiebke. Jak jde čas, "hvězda naruby" začíná chápat, že neudělal s NDR zas takové terno, že nezmění světový řád, že v USA nebude vítán jako hrdina. To dokument naznačuje sice jen implicitně, ale konkrétněji to prozrazují jeho narůstající deprese, milostné avantýry, závislosti a rodinná krize, která se vrací jako bumerang. Smutným koncem je nejasnostmi opředená sebevražda. Jde o výborný dokument ukazující netradiční životní dráhu.

V originále ""Falco - Verdammt, wir leben noch" - což zní výstižněji než lakonický titul v české distribuci "Falco", Tento zkrácený titul může vést k záměně s kompletem videoklipů pod názvem "Falco - Everything". Film nás provází životem zpěváka od dětství s jeho celoživotní prapodivnou fixací na matku, přes vrchol kariéry s Rock Me Amadeus, životní epizodou v USA až po jeho hudební tápání, spíše neúspěšné comebacky a smrt v Dominikánské republice v roce 1998. Dobře jsou zachyceny jeho obě stránky - Johann Hölzel toužící po rodině a na druhé straně exhibicionista, který jde od jednoho excesu ke druhému. Hlavní dějové linky jsou tedy dvě - Falcova hudební kariéra a jeho rodinný život, kdy pokazí, co může, navíc ještě zkomplikuje život dceři, kterou vychovával, tím nešťastným testem otcovství. Průšvihář, a přece svým "lidstvím" sympatický der Egoist. Výborný herecký výkon hlavního představitele.

Film jsem si pustil s titulky. Bohužel titulky nebyly transkripcí dialogů, ale komentářem režiséra a autora scénáře - Kennetha Branagha. Dočetl jsem se spoustu chvály, v tomto případě vlastně samochvály, jak Jude Hill předběhl svůj věk, Jamie Dornan na pohřební hostině skvěle zpíval, že ve scéně se spícím bratrem jeho představitel skutečně usnul, že loučení Buddyho se svou kamarádkou předčí scény s odlukou v jiných filmech ... O podstatě konfliktu mezi katolíky (nacionalisty) a protestanty (unionisty), který vyústil od roku 1969 do občanské války, jsem se mnoho nedozvěděl. Irská srdečnost (tanec na ulici, rodinná pospolitost navzdory odloučení, úcta k prarodičům, bujarý kar, opilá babička na ulici) ke mne promlouvala jakoby přes filtr; irský černý humor byl reprezentován jedním vtipem, který vyprávěl táta Buddyho na ulici kamarádům; pověstná partnerská emotivnost je zastoupena jednou divočejší hádkou s házením talířů. Film prostupuje prvoplánová snaha urvat všechny filmové ceny - těch nominací na nejrůznější ceny bylo skutečně mraky, ovšem jen několik se skutečně povedlo proměnit. Nakonec asi i ty filmové akademie kalkul prohlédly. Že to nejspíš většinu diváků nechytne za srdce, může být způsobeno i natáčením v době covidu (srpen/září 2020), kdy se některá opatření do filmu promítla - ve škole se dbalo na rozestupy (každé dítě samo v lavici, což neodpovídá historické realitě); v nemocnici se natáčelo ve velkých místnostech, které se intenzivně větraly (ač průvan jinak nepatří k nemocničnímu prostředí a nemocniční pokoj nevypadá jak nádražní hala). Poučení o tom, že nezáleží na náboženství, ale na každém jednotlivci, jakož i alternativní konec jsou klišé (dobře, že do filmu nebyl zařazen a je pouze v bonusech). Hlavní přínos vidím v práci kamery, zajímavých perspektivách. Doporučuji se při zhlédnutí nesoustředit tolik na děj, ale spíše na černobílé obrazy, a v případě DVD si nepouštět titulky.

Napínavé, přesvědčivé, znepokojující, zábavné, vtipné. Zaznívají dialogy ze života, v nichž se pozná patrně každý, kdo má starší rodiče, kteří lezou na nervy, a přece se o ně nakonec bojíme a chceme, aby se měli dobře. Reálně působí i meziscénky - ZTP v metru chce uvolnit sezení, ač okolo je X volných míst; závislák v parku obtěžuje kolemjdoucí a ještě si stěžuje, že mu tykají; pánové na rehabilitaci jsou vůči ergoterapeutce nepříjemní - peklo všedního dne s touhou odpočinout si doma, kde trůní Valerie, následně podpořena Kocourem. Na druhou stranu i Valerie občas pronese něco, co dává smysl, má své světlejší momenty, touží po společnosti, lásce, čímž je celá její postava uvěřitelnější než Samara Morganová nebo Candyman v klasických hororových filmech. Dalším z herců je zde hudba, která nastupuje ve správné momenty. Pobavil jsem se.

Nacházíme se v roce 1984 ve východním Berlíně. Učitelé a umělci byli pod zostřeným dohledem:  V tomto případě je sledován spisovatel Dreyman. Jeho přítelkyně má románek s ministrem kultury, který dá pokyn Stasi, aby začala Dreymana špiclovat a rozkládat mu život. Pověřen je Wiesler v podání vynikajícího herce Ulricha Mühe (znamení Blíženec, dvě tváře, pro film příznačné). Happy end se nekoná, nicméně Wiesler - nešťastná, osamocená duše - prohlédne a nachází smíření se životem. Nedokážu odvyprávět precizně další podrobnosti, myslím, že to není ani důležité. Zůstala ve mne atmosféra, charaktery. Film je skvělým dokumentem doby s parádními vizuály, objevuje se mezi top německými filmy (Lola běží o život, Ponorka, Nebe nad Berlínem), nicméně není pro každého.

Hudba: Janeček / David, text: Jaroslav Machek. Vyšlo na LP Je to senzace Kroků F. Janečka, kterou písnička otevírala. Psal se rok 1986, Matějská pouť s počty návštěvníků na vrcholu, lochneska, horská dráha, labutě. Komprimace dobré nálady, radovánky - to si líbit vždycky dám. Iveta vypadá skvostně, celé je to veselé. V Čechách si rádi hrajeme na hodnocení vyšší a nižší kultura ... Kroky měly pověst továrny chrlící jednu odrhovačku za druhou, symbol režimu. Na tohle si po 37 letech hrát nepotřebuju, dávám pět hvězdiček. Klip, zpěv, text se mi líbí -  v Německu by tohle byla škatulka šlágr v tom nejlepším slova smyslu a hit, který by se zpíval dodnes.

Hudba Zdeněk Barták, text Eduard Pergner. Černobílý klip je taškařice od běhání kolem slunečníku po dovádění se psem. Naštěstí zpěvák je mladičký, tak to působí trapně jen trochu. Objevují se scény na hranici SM, Michal David dostává na zadek, pak ho Kroky mlátí boxerskými rukavicemi do hlavy, že jako chuť žít nonstop bude po zásluze potrestána? Nevím, náladu mi ty obrázky nezlepšují, lepší poslechnout si samotnou písničku, která má energii a náboj a v roce 1983 vévodila televizní Hitšarádě a rozhlasu. Klip raději do archívu.

Tahle písnička byl polistopadový restart Karla Gotta. Pomohl k tomu Pavol Habera svou hudbou, který v klipu i brnká. Zlatým slavíkem 1991 nebyl Karel Gott, ale právě Pavol Habera (nejen ve skupinách s Teamem, ale i v kategorii zpěváků) a Karla Gotta vytáhl do vkusu mladší generace. Text Karla Šípa aktuální i dneska - náš kód je dán, schází mi v něm nádech vlídných rán ... Klip se odehrává převážně v kavárně Café Savoy na Újezdě, občas prostřih na snídani do postele, na starší pár. Nepůsobí to přeslazeně, naopak, mám chuť si dát čaj, míchaná vajíčka, někoho pohladit, zpomalit a užít si ráno bez stresu. Za mne jeden z vrcholů v kariéře Karla Gotta, kdy si to sedlo hudebně, textově i vizuálně.

Píseň The Way To Your Heart od skupiny Soulsister sice hudebně nepřináší nic nového, je to prakticky kopie zahraničního originálu, ale zpěvačce se podařilo propojit text od Jany Rolincové (sestra Dariny; dále otextovala např. Svět má ty chvíle rád pro Karla Gotta) s tancem. Když odhlédnu od poněkud nudného pozadí hotelu Forum a závěrečné deportace zpěvačky na prapodivném vozítku na rampě Paláce kultury, je zde Iveta Bartošová tanečně na vrcholu. I díky tomuto klipu a tehdejšímu turné se jí na chvíli povedlo odrazit kritiky, že tančit neumí. Celé je to optimistické, dynamické a na rok 1990 v rámci českých videoklipů poměrně moderní.

1989: text Gabriela Osvaldová, hudba Ondřej Soukup, mj. v témže roce úžasná balada Ještě tě mám plnou náruč, ke které text napsal Zdeněk Borovec. Jiří Korn ve skvělé kondici, jeho hudba zněla moderně, byla na žebříčku hitparád, jen jsem si tehdy říkal, kurňa, co to má být, perestrojka, ironie, kritika ... ve výsledku zbytečná úvaha, hudba je hudba a když se k tomu povede klip, kde si Korn jede ve svém stylu, modelky - tehdy ještě nazývané manekýnky - pak vše působí roztomile. Takový předrevoluční předchůdce Freedom George Michaela, který si přizval do klipu modelky zvučných jmen a řádově vyšších honorářů.