zeyer

Film se skládá ze dvou částí - mladý Brecht s ideály, děvkař, hajzlík, který na jednu stranu fascinuje svým sebevědomím a ctižádostí, na druhou stranu by ho člověk za jednání s ženami zabil. Co ovšem prochází celým jeho životem, je nesmírná pracovitost, resilience a víra v mírový svět a v socialismus, i když nepochybně během života v NDR (druhá část filmu) o své volbě zapochybuje, dostane se i do rozporu s vládou, aby nakonec režim podpořil a zachoval živnost sobě a druhým. Slečny si domu vodí, i když jeho paní vaří. Při sledování mnou cloumaly emoce, nejraději bych dal Brechtovi facku, což jen dokládá, že film je dobře zahranou a věrohodnou autobiografií, která Brechta ukazuje i s tím negativním, co východoněmecký režim moc neprezentoval.

Kompletní název by měl být Leander Haußmanns Stasikomödie (2022): Tímto filmem režisér volně končí svou jakoby-trilogii. Jestliže Sonnenallee byla komedie, NVA spíše drama s několika komediálními prvky, tak v případě třetího filmu Leandera Haußmanna, který má v názvu komedie, nejde o komedii ani náhodou. Název je spíš provokace ve smyslu - "to je teda pěkná komedie" ... Režisér v tomto případě neměl v úmyslu dělat veselohru (vycházím z některých jeho rozhovorů) ... Pěkně je ukázána manipulace člověka, kdy hlavní hrdina má prokázat morální odolnost na dálkově ovládaném semaforu (řídí Stasi): Čekat vzorně na červenou nebo porušit pravidla a zachránit kočku? Hrdina se dostává do protistátní umělecké scény, kde mu poblázní hlavu láska a tím se mu relativizuje pohled na to, zda slouží dobru. Na filmu jsem byl hned po premiéře v Pasově - v kině jsem byl sám. V západním Německu téma netáhne, ve východním už je z tématu únava, humorná Sonnenallee a temná Stasikomödie spolu mají společné snad jen tu dobu, režiséra, scénáristu. Ale koho tato doba zajímá, bude nadšen. Je to film pro úzké publikum, takový underground ze škatulky DDR-Retro. Vizuálně působivé.

Nejsem si jist, zda film byl v české distribuci, český překlad by zněl "Chtěli jsme na moře". Dva týpci se ocitají v přístavu města Rostock, chtějí se stát námořníky. Jenže cena je vysoká, mají pracovat pro Stasi a sledovat jiného kolegu. Jeden má svědomí, druhý udá, týpci se rozejdou ve zlém, jeden končí v nemocnici, druhý prchá s přítelkyní - což je pro našince bizarní - přes Československo. Nepřekvapí, že to nevyjde a že končí ve vězení. Pro diváka - a to je jistě záměr - na konec není jasné - kdo je oběť, kdo je pachatel, komu lze věřit, kdo donáší. Kde je ještě pravda, kde je to jen zdání a kde je lež. Takhle to v NDR bylo. Film působí mrazivě, chvílemi až překombinovaně, v Životy těch druhých se tematiku povedlo zpracovat lépe, přesto i zde pět hvězdiček za skvělý vhled do atmosféry východního Německa.

Film Leandera Haußmanna je sice zařazen do žánru komedie, ovšem úsměvných momentů tady tolik není, což v souvislosti s tématem není na závadu. Nejde o humor Tankového praporu, ale o pohled na východoněmeckou armádu před sjednocením. Nebyla to zkrátka taková legrace ... Řada scén se vyznačuje poměrně brutálními postupy, až se plynule přejde do pádu Berlínské zdi a určitého stavu bezvládí, které přináší zúčastněným úlevu, ovšem zároveň otázku - bude skutečně lépe? Koho zajímá tematika NDR, bude spokojen. Koho zajímají uniformy – přeci jen poněkud jiné, než jsme měli v Československu – bude přímo nadšen.

První z retro filmů režiséra Leandera Haußmanna. Film byl v Německu promítán pod názvem Sonnenallee. Jel na vlně retro filmů z bývalé Německé demokratické republiky, která se kryje s dobou českých Pelíšků. Pěkně se povedlo zachytit atmosféru rozděleného Berlína, včetně oprýskaných fasád, pionýrů, špiclování, ale taky určitý nadhled a vlastně i pěkné chvíle a humor té doby. Alexander Scheer hraje nesmělého kluka, co dobývá dívku svého srdce. Film pobaví, nezarmoutí, oproti Pelíškům je méně hravý, ale ono to špiclování v NDR bylo holt lépe organizované než v ČSSR. Pro mne nezapomenutelný film i po téměř čtvrtstoletí.

Pro diváka, který nemusí nekonečné střílení, řetězení brutalit a jednu akční scénu za druhou, jde o příjemný sci-fi film. Rychlý spád několikrát zvolní, až do tempa klasické české detektivky, přitom není pochyb, že jde o film z budoucnosti, včetně několika vskutku originálních nápadů. Děj nepůsobí směšně, naopak vede k zamyšlení, co je lidský život, jaká je role Boha, náhody, universa … Je opravdu ideální, když má člověk vše pod kontrolou? A není právě tato ochranná kontrola cestou do nesvobody? Okolnosti lze díky postupnému vývoji pochopit. Na rozdíl od jiných recenzentů (nechodím tak často na sci-fi) jsem netušil, jak film dopadne a byl až do závěru v očekávání. Závěr mne nezklamal, byl tak akorát, jako v reálném životě, ani happy end, ani totální katastrofa, zákonem nepotrestaný hrdina byl potrestán morálně. Vizuálně zajímavý film s řadou zajímavých nápadů. Hlavní hrdinka v podání Andrey Mohylové mi ze všech českých herců seděla nejvíce. Znám ji z Divadla Josefa Kajetána Tyla (např. Radúz a Mahulena), kde hezky zapadá do souboru, ale tato role jí sedla naprosto skvěle. Určitý stereotypní výraz s minimem emocí k této roli patří, byla pro mne 100 % uvěřitelná a přesvědčivá. Přes minimum výrazné gestiky/mimiky je patrné, že v jejím mozku se odehrává určitý boj, že se nalézá mezi vědomím povinnosti v rámci systému a kategorickým imperativem jednat podle svého svědomí. I když jsem dle ohlasů šel na film s tím, že bude dobrý, mám z něj i s odstupem dobrý pocit. V českém prostředí, při českých (slovenských/polských/srbských) finančních možnostech famózní počin.