anura

ruská Šakalí léta, jeden z nejroztodivnějších zážitků ve Varech...

Podobně jako tomu bylo u 1984 či u Plechového bubínku je i Předčítač snímkem, který se dle mého názoru vymezuje jakožto samostatné dílo vůči své knížní předloze. U předchozích snímků tomu možná nebylo na škodu, film svou předlohu nezahanbil a zároveň zůstal svébytným filmovým dílem. Snímek Předčítač uškodil své literární předloze vzhledem k absenci historického kontextu vyrovnávání se s německou otázkou a vůbec díky volné fantazii filmových tvůrců. Literární podoba Předčítače užívá ich formy, díky níž jsou situace nahlížené subjektivně, v knize je tedy očima chlapce detailně vykreslena Hannina komplikovaná osobnost a soužití vedle ní, ich forma rozkrývá Michaelovy veškeré úvahy a názory k procesu a k situaci v soudní síni. Z této podoby literárního textu vnímám i kapku na orosených okenních tabulkách v té síni. Oproti tomuto snímek Předčítač slyšitelnou a místy viditelnou ich formu postrádá, jeho náhled je jaksi všeobecný. Nosné téma celého Předčítače, vztah mladého chlapce k dozorkyni, je v první části odbyt pomocí několika pečlivě vybraných, sterilních záběrů s nezodpovězeným tajemstvím Hanny coby nečtenářky. Hloubku prožitků v jejich vztahu tu postrádám. Následuje pro mne zcela nevěrohodná, nebo spíše špatně natočená imitace Heidelbergského procesu (nikoliv procesů!), ve kteréžto postrádám určitou surovost poválečného Německa a určitě neméně surového Německa 60. let coby evropského státu, a zároveň v ní postrádám jediný věrohodný herecký či slovní projev. Tato konstrukce mne irituje. Jsou- li tvůrci, kteří mají dar vypovídat o vztazích na pozadí válečného tématu třeba proto, že mu byli svědky, proč vznikl snímek, kde afektovaná židovská spisovatelka z NY vzpomíná na plechovou krabičku popsanou ovšem! cyrilicí...

za trailer.... zatím. Film si, myslím, nechám ujít.

Jedno nedělní odpoledne u rodičů připomnělo mi několik smutných skutečností. Tu tendenci ke vzniku nekvalitních studiových pohádek v osmdesátých a devadesátých letech, na kterých není možné najít nic, co by lahodilo oku či uchu. Pominu formální stránku těchto děl, k smíchu a k pláči jsou tu především nevkusně řešené scény z polystyrenu, svíčkové aranžmá a vedle tohoto padají zde jakékoliv aury jindy možná schopných herců.

Filmy, které vystavěly svou podstatu jen na množství vtipných prupovídek či scének, se po čase mohou stát bezobsažnými. Výjimky tvoří ty filmy, které nestaví pouze na základech verbálních. Ale ty ostatní snímky ukazují, že kromě hlášek vlastně nic neobsahují, nic víc nás k nim nepoutá, ni téma, ni kvalita užitých výrazových prostředků. S četností viděného nutí mne opakovat vtipné věty s protagonisty bez sebemenšího pohybu koutku úst. Ale k Pelíškům jsme zase milosrdní, film si udržuje lyrickou rovinu, kamera je vlídná, střih je aktivní a podporuje rovinu komickou, doplněno pečlivým dobovým hábitem, jenž se skrývá v hudební složce a prakticky v misé-an- scéně každého záběru, nemohu si pomoci a přecijen dávám filmu hvězdičky tři.

Čtyři hvězdičky, i přestože budovatelský podtext prosákl výrazovými prostředky a citelně se vmísil mezi dialogy. Ten film patří ale mezi právě tu snesitelnou ukázku kinematografie své doby a co pozitivum, že nese výrazné stopy humoru Osvobozeného divadla.

.....souhlasím s henrim, co souhlasí s těmi ostatními.

Tento film řadím mezi nejméně povedené komedie Oldřicha Lipského. Tedy kromě Jiránkových animovaných pasáží, které jsou nosnou složkou filmu a převažují nad hranými. Tragikomická kritika lidské civilizace je však pro každou Jiránkovu animaci typická. Tomuto filmu chybí výtvarná kvalita zobrazeného prostředí a nadsázka v příběhu, prvky, s kterými Lipský vynikal ve filmech převážně ze 70. let. Přes mimozemské téma, které si režisér zvolil, se jedná pouze o konverzační záležitost s groteskními prvky, čili honička a předvídatelné nehody. Dvě hvězdičky přikládám k filmu pro herecké obsazení, respektive pro záznam komediálních schopností Lasici a Satinského a pro Cimrmanovské figurky. Toť vše.

Toto pokračování pro mne trpí jakýmsi defektem druhých a dalších dílů těžících pouze z úspěchů prvotiny. Ano, zase vidíme oblíbenou Bridget, pokoušíme se vcítit do jejích problémů a poznat se v nich, trpíme zájmem o pokračování, čili vývin rozehraného romantického osudu. A přitom vlastně pozorujeme film, který nemá se snímkem předešlým příliš společného. Deníková forma se vytratila, inteligentní humor a věrohodnost situací, podoba skutečné realitě je také pryč. Před námi ubýhají minuty nikterak výjimečné, respektive mírně nesmyslné romantické komedie.

Co jsme vlastně od tohohle filmu čekali? Mám pocit, že jsme ke Kachyňovi příliš milostiví. Věnujeme mu značný post za jeho několik povedených snímků, rozhodně mezi nimi září Kočár do Vídně. Ctíme jeho zručnost, generační příslušnost ke staré škole Vávrů, Vláčilů, Jasných atp. Znamená to snad, že je každý Kachyňův film něčím výjimečným, perlou v české kinematografii? Lásky mezi kapkami deště byl pro mne pojmem ještě předtím, než jsem ho viděla, netuším proč, snad protože se o něm často píše v tisku. Pojmovost se vytratila ve chvíli, kdy jsem tento film zhlédla. Ano, je zručně natočen. Formální prvky barevných filtrů, surrealistické zahrady a figurky, prostřihy dobové kinematografie či reklamní plakáty, specificky vytvořená, ač ateliérová atmosféra první republiky. Proč ale tak prkený projev veškerých mladých herců, přičemž až přílišná dominance Menšíkova? Proč mám film obdivovat za neustálé, okaté plivání na buržoazního velkopodnikatele v kontrastu s bídou živnostníků, s Žižkovem, kde se dle filmu vlastně potulují pouze žebráci a šlapky? Nikdo nic nemá, nic není, otesánek Baťa všechno spolknul a společnost zkazil? Proč se film éře, o které vypráví, vysmívá, čímž se vlastně uklání šťastné poválečné budoucnosti? Ach ne...