anura

Když někde zahlédnu oslavnou chválu k snímku Jeana Renoira PRAVIDLA HRY, nebo se někdo rozplývá nad "úchvatným pojetím" románu DÁMY Z BOULOŇSKÉHO LESÍKA v režii Roberta Bressona, evokuje mi to pouze rozčarování, které jsem cítila během projekcí těch filmů a při odchodu z kinosálu. A musela jsem oponovat tvůrcům- inovátorům, jenž v těchto snímcích dosáhli spíš nechutné statičnosti a excentrických či mdlých hereckých výkonů. Byly to pro ně, výlučné režiséry, kroky do prázdnoty... Ale bohužel, naprosto stejná vlna rozčarování mne vyplavila z kinosálu po shlédnutí Zelenkova filmu. Zelenka se cíleně pokusil zvěčnit povedené dejvické zpracování Dostojevského na filmový pás. Jenže divadelní hra je přeci neuchopitelná. Každá vteřina na pódiu či v hledišti je prožitá pouze v jednom okamžiku, v tom je kouzlo divadla. Proč tedy ubírat filmu jeho filmovost a dodávat mu statičnost a snažit se hercům před kamerou vnutit jevištní pot? Proč vyrvat divadelní hru ze svých prken a učinit z ní film pouze tím, že je jí přidělen jiný prostor? Fascinace hereckými výkony a umem režiséra je pro mne vlastně fascinací nepřekonaného Čechovovského opusu a to je skutečně málo, co by mne k Zelenkovo snímku připoutalo. Snad i proto, že s filmem jako takovým se Karamazovi příliš neslučují. Film si mne vychoval jinak než divadlo, rozmazlil mne svým časoprostorem a výlučností a divadlo si přede mnou uhájilo svou jedinečnost okamžiku. Co jsme to četli o Dellucově fotogenii a o neslučitelnosti s divadlem? Proč vznikl z divadelní hry Příběhy obyčejného šílenství skutečný snímek, ale z Karamazových vytanul už jen záznam, kterému mermomocí vnucují prach a pot divadelní hry a zároveň ztratil filmovou řeč? Bude to asi vedlejší efekt, ta úporná až křečovitá snaha prolnout film s divadlem. Bude to podobná chyba jaké se dopustili Renoir a jiní....

Příliš lineární obraz lidí, kteří si neví rady sami se sebou a marná snaha mezi ně vklínit nějaký příběh. Rozřešením pro postavy i pro nás měla by být literatura. Knihy, ty jsou ve filmu ale jen donekonečna citované a míjené v mezititulcích jak běžel čas. Vývoj rádoby komplikovaných milostných vztahů je předvídatelný a také zbytečně protahovaný pro neschopnost postav si cokoliv smysluplně sdělit. Filmař zde podal málo věcné a poněkud prázdné sdělení, marnil čas.

Ještě zbývá nějaký čas, než se Gondry bude dívat svým hrdinům kukátkem do hlavy a po skluzavce jejich fóbií, snů a okamžiků pošle i nás. Ve filmu je už zárodek velkého výtvarného cítění, toužící se projevit a rozvinout a co do kreativity být dokonce o krok dál před současníky. Film charakteristiku Gondryho budoucích projektů nastiňuje, ale přitom ji sám ještě nemá. Jedná se o málo komediální frašku, nesoucí i nezřetelné sdělení. O pudech, které nás ženou do lesa a zase ven a nebo o těch pudech, jenž nutí lidstvo neustále myslet na sex? Sdělení o čemsi. Nejasné, bez psychoanalýzy mozků postav.

Další vězeňské prostředí, drama o živoření v něm? Hrdinové úspěšně utečou jako Monte Christo a nebo se pokusí utéct, pomstí se, možná na ně v závěru čeká provaz. A jestli se nenaplní můj narativní odhad, usnu v polovině filmu? Jaké štěstí, že se můj předsudek nenaplnil a bratřím Coenovým se podařilo najít si cestu k vězeňskému tématu prostřednictvím jiného žánru, než jakého jsme zvykem ve snímcích Vykoupení z věznice Shawshank, Prison Break a nebo Frajer Luke. Bratříčku, kde jsi? v sobě nese muzikálové prostředky, záměrně ochotnické, trochu ušmudlané. Komediální formou je odhalováno i pozadí surového prostředí Ameriky třicátých let. Vliv hnutí Ku- Klux- klanu, nabubřelí politici, kteří parazitují na finanční krizi. Připomněla jsem si tím i film Malý Velký muž, kde se Arthuru Pennovi podařilo vychýlit se z naučených klišé, které jsme si k westernu postupem času připojili. Nemám- li od Bratříčku, kde jsi? čekat násilí, které by umocnila akce kamery a zběsilý střih, dokážu vidět výborně vykreslené charaktery tří hrdinů, jejich naději a víru v „něco svého“ i přes neustálý výsměch osudu. Není to odtažité sledování anonymních postav či záhadného hrdiny- génia, je to sluncem prozářené, smířlivé putování kameramana a režiséra s třemi upachtěnými vězni, míjení se s podivnými figurkami a také s jejich neznámými cíli. Není to křeč a potřeba naplnit schéma dramatu. A není to nuda.

Snímek vznikl pro švýcarský Condor Film Zurich a byl Švankmajerovo prvním celovečerním. Jako i v předchozích krátkých filmech ani zde Švankmajer školácky neanimuje do písmene podle literární předlohy. Prolíná realitu s nadreálnem, pokouší se ji neustále zaměňovat za sen. Film dobře funguje i bez pevného příběhu, respektive podklad spisovatele Lewise Carrola stal se mlhavou konstrukcí v převaze jednotlivých animovaných epizod. Vždyť i Monty Pythonům se podařilo vyjmout z knihy Alenka v říši divů útržek básně a na něm postavit celý film Žvahlav. Literatura nonsensu slouží Švankmajerovi jako pojítko, můstek a zároveň rušivý prvek pro své animované sekvence, pro divadélko pofiderních kreatur. K stylotvorným prvkům určitě patří výborný nápad dívčích úst ve velkém detailu, odříkávající bezobsažné věty, prokladané nenucenými klavírními variacemi. Švankmajer přinesl NĚCO o podivnostech na základě klasické pohádky. Toto filmové zpracování je ve své originalitě skutečně vydařené, autorské a stejně tak divné, jako je kniha sama, chceme- li o ní trvdit, že je určena pouze dětem.