Kaleidoskop

Z portfolia režisérky Natálie Štychové jsem chválil již její kraťas Terapie a myslím, že toto je velmi vkusným pokračováním její profesní kariéry. Štychová zde velmi pěkně rozvijí svůj autorský styl - kombinaci tradičních vyprávěcích postupů a artových prvků přičemž myslím, že je jenom škoda, že se omezuje na plochu deseti minut, být to tak o dvě tři minutky delší, mohl se ten příběh ještě více rozvinout do krásy. Po kamerové stránce to nelze nechválit, ten film je vizuální skvost - všechny záběry jsou krásně propracované a snad i promyšlené. Jediné co mi na technické stránce trochu vadilo, že při projekci měla většina postav na plátně uřezané špičky hlav. To mohlo být způsobené nejspíš tím, že obraz byl původně komponován do 16:9 a později bylo rozhodnuto, že se to celé předělá do cinemascopu (ovšem, kdyby toto rozhodnutí přišlo v postprodukci dá se obraz trochu posunout, čili je dost možné, že tento hrozný ořez byl způsoben až v kině, což by mě jako tvůrce dosti utáželo :-)). Další co je potřeba vyzdvihnout jsou herecké výkony. Vendula Plazzerová v hlavní roli hraji opravdu výborně, dobře ztvárňuje všechny emoce (asi dobré režijní vedení ;)), ovšem mám trochu pocit, že zbytek herců jí v tom moc nepomáhá. Při sledování to pak pro mě celé herecky balancovalo na hranici amaterského a profesionální filmu a ač Plazzerová to hodně táhla nahoru, zbytek ansáblu to celkem spolehlivě vyvažoval. Na druhou stranu, ze všech ostatních filmů na letošní FAMOsféře, byl tento rozhodně nejlepší. Mělo to hlavu a patu, krásné vizuální i zvukové zpracování, za což lze režisérku jedině pochválit. I nadále tak trvá to co jsem napsal u Terapie - teším se na další tvrobu Štychové a o té Písecké škole asi nejlépe vypovídá to, že čtveřici filmů jejich absolventů, hravě strčí do kapsy ani ne odmaturovaná režisérka se svým desetiminutový kraťasem...         P.S.: Po diskuzi s autorkou jsem se dozvěděl, že zvláštní crop obrazu byl způsoben až přímo v kině. Vzhledem k tomu, že celé vstupné šlo jen a pouze na provozní náklady kina, myslím, že je to poměrně ostudná vizitka tohoto biografu (s umělci se nepodělí a ještě jim zničí projekci).

Hmmm, čekal jsem málo, dostal ještě míň. Adam Kůs je bezpochyby nadaný režisér, kterého písecká škola vybrousila k tomu, že umí točit filmy. Ovšem mám pocit, že to jsou všechno takové průměrné žánrovky a já si nejsem jist, jestli je dobrý nápad budovat si tvůrčí portfolio na tom, že umím hezky napodobovat cizí práci. A já jsem tak na jeho magisterský film by velmi zvědav, protože zatím mě jeho tvorba nepřesvědčila o tom, jestli je génius a vizionář nového uměleckého stylu anebo obyčejný absolvent Písku. A proto jsem doufal, že mě Společný večer přesvědčí o té první možnosti, no ... nestalo se. Ze všech lidí, kteří letos na FAMOsféře něco prezentovali, měl Kůs rozhodně nejlepší prezentovací schopnosti. Zatímco ostatní tam něco nejistě blekotali o smyslu svých děl a děkovali všem možným i nemožným, on sebevědomě vyskočil na pódium a jasně a stručně vše vysvětlil. Trochu mě ale zarazilo, když sebevědomě prohlásil, že to je komedie. To je z mého pohledu velmi těžký žánr a velmi troufalé tvrzení, protože pobavit široké publikum opravdu není jednoduchá věc...no, nebudu napínat a rovnou řeknu, že se nesmál nikdo. Za celých 30 minut stopáže bylo v sále hrobové ticho a podezřelé chichotání znělo jen z míst, kde seděl pan režisér. Přičemž, zase tady narážíme na to, že díla z FAMO jsou vizuálně nádherná. Je vidět, že Adam ty žánrovky prostě umí a když k tomu dodá hezkou kameru z Písku vždycky to bude vypadat přijatelně. Ovšem pokud se u něčeho, co je označované jako komedie nikdo nesměje, já bych to vnímal jako problém (já bych si ovšem třeba udělal něco jako testovací projekci, že). Po cestě domů jsem pak přemýšlel nad tím, kde se asi stala chyba a přišel jsem na to, že to vlastěn nedokážu říct. On ten film jako celek funguje (jako ano, jsou tam pasáže které by se dali výrazně zkrátit a ušetřit tak divákovi trápení) a jediné co mi k němu nesedí je to označení komedie. Kdyby to bylo nazýváno jako vztahové drama - klidně (i v takovém případě by mě to dost nudilo, protože ani ten námět není z nejlepších, ale rozhodně by to bylo mnohem přesnější označení než komedie). Ale pokud si někdo dá do vývěsky, že bude filmem bavit lidi, přijde mi jako zásadní problém, když se u takového díla nikdo nesměje. Sumasumárum, Adam Kůs je zcela jistě šikovný režisér, který by se jistě uživil natáčením filmů jako Ženy v běhu 2, mě jen přijde škoda mrhat svým nadáním a nepokusit se o nějaký vážnější filmový projekt.

Z filmů, které letos písecká škola prezentovala na FAMOsféře (Alternaci do toho tahat nebudeme), byl tento rozhodně nejlepší. O tom že jsou písecká díla vizuálně krásná asi není potřeba se bavit, to už je tam takový standart a proto se ve svých recenzích zaměřím spíše na obsahovou stránku. Tady je velmi dobrý první bod obratu - zápletka, ten má velmi dobrý nápad, dobře rozdmýchává děj, ten druhý už byl ale o něco slabší a mám pocti, že konec se nepovedl vůbec. Jako ano, je tam snaha budouvat tu napínavou atmosféru, ale já myslím, že to moc nejde dohromady s tím, že celý ten děj je poměrně dost předvídatelný. A když divák od začátku tuší celou pointu, tak se dramatická situace potažmo dramatický oblouk buduje dost špatně... Od filmu, o kterém jeho autoři před projekcí prohlásili, že je inspirován Hanebnými pancharty, jsem čekal trochu napíněvější scénář ve stylu Tarantina s pro něj příznčným humorem. Bohužel mám pocit, že tento film se mu ale příblížil asi jen světelnou stylizací. Na závěr bych dodal, že to určitě není špatné dílo a z tech co jsem včera viděl, patří určitě k těm lepším, prostě jen autoři byli tááákhle blízko k tomu, aby dosáhli geniality ...

Kromě filmů, ve kterých vystupují jako hlavní postavy psi, asi neexistuje nudnější žánr než je roadmovie. Všechny ty film vypadají pořád stejně, prostě se jenom mění události a počet nabraných stopařů na cestě. I přesto jsem se na Easy Rider kouknul, protože není radno soudit knihu dle obalu, že. Při sledování jsem přemýšlel jsem jak lze tento film číst a napadá mě několik variant: 1. varianta: jedná se o jakýsi filmový epitaf za (v  té době) pomalu končící érou hippies, taková poslední velká akce, dva poslední mohykáni kteří se rozhodli ještě na poslední chvíli prožít americký sen plných drog, lásky a volnosti. 2. varianta: jedná se o americkou odpověď na evropské nové vlny protože v mnohém se jim to podobá - razantní až dynamický střih, hlavní postavy na okraji společnosti, drogy, otevřený konec... a na konec 3. varianta: zcela tuctová roadmovie o dvou chlápcích, kteří se rozhodli brázdit ameriku na motorkách a rejžovat při tom na prodeji drog. Když už mám film za sebou, nevím úplně co si mám vybrat. Asi zůstanu někde mezi prvními dvěma variantami, protože si nemyslím, že by to byla až tak tuctová roadmovie, ale inspirace evropskými novými směry je hodně vzdálená, protože jsou tyto postupy hodně přizpůsobené pro nenáročné americké publikum. Pro mě to tedy není nejlepší film co jsem viděl, ale určitě je to zajímavá alternativa k běžné americké komerční produkci...

Kouř je jeden z těch filmů, který má v mém filmařském srdci speciální místo. Je to film, který se pro mě stal jistým synonymem kultovna a geniality. Jeho autorem je režisér Tomáš Vorel a i jeho tvorbu mám opravdu rád. Již jsem zde opěvoval jeho film Pražská 5 a toto je jeho v pořadí druhý film. Příběhově vychází z jeho studentského kraťasu Ing. a stylisticky navazuje na poetiku divadla Sklep, ale i jiných souborů zmíněných právě v Pražské 5. Na choreografiích se například podílel Šimon Caban (mimo jiné i představitel Arnoštka), vedoucí Baletní jednotky Křeč a na scénáři se podílel Lumír Tuček vedoucí recitační skupiny Vpřed. Právě jeho texty a recitační způsoby jsou dobře patrné ve vyjadřování většiny postav i rytmické skladbě textů písní a dialogů. Příběh je často interpretován jako kritika socialismu a komunismu. Já si ale myslím, že film má spíš blíž ke Kafkovskému vidění světa, kdy jeden mladý bezvýznamný inženýr se snaží změnit svět (na rozdíl od Kafky, jemu se to povede). Samozřejmě tam lze vysledovat i tu kritiku byrokratického aparátu, bezmoci běžných občanů proti komunistické zvůli, ale i kritiku environmentální situace v průmyslových částech naší země. Na vrch tu pak máme geniální písně, které výborně fungují s ostatním prostředím filmu. Kouř prostě pro mě zůstává milovaným dílem a trochu mě mrzí kam se Vorel od této doby posunul...

Zatímco většina filmových fanoušků vyrazila tento víkend do kina na druhé pokračování Duny, já se vydal na jiný film, pro který byl tento týden premiérový. Jedná se o film Manželé Stodolovi, který je inspirován skutečným párem několikanásobných českých vrahů. Po zhlédnutí traileru jsem se trošku obával, že film bude příběh zpracovávat stylem true crime, kdy mi bude servírovat explicitní scény vraždění a bude se mi snažit vnutit takový ten "bulvární" pocit. Ovšem ku podivu tomu tak není. Film totiž dává velký prostor samotném vztahu ústřední dvojce a dává jej do kontextu s probíhajícími vraždami. A ano, někteří odborníci budou namítat, že film se nedrží reálných skutečností a v některých částech popouští uzdu fantazii. Na druhou stranu, stavět celovečerní film jen a pouze na událostech, které napíše osud není vůbec snadné, protože i když osud je mistr zvratů, stejně v tom příběhu budou nudné pasáže. Já osobně jsem si vystačil s tím co jsem o Stodolových věděl již před tím a myslím, že film jejich osud propojuje s fikcí tak dobře, že si běžný divák nejspíš ničeho nevšimne. Další, co je ale potřeba mít na mysli je fakt, že scénáristé dávají více prostoru Daně a Jaroslav ve většině scén vypadá jako trouba pod pantoflem. Těžko říct, jak moc toto vychází z reality, nicméně  z toho co jsem o tomto případu načetl se mi zdá, že Jaroslav opravdu byl slabším článkem týmu a Dana byla tou manipulativní a všehoschopnou mrchou (tím samozřejmě nijak nezlehčuji jeho vinu, pořád je to vrah). Je pravdou, že film kvůli tomu občas působí jako životopis Dany Stodolové, ale myslím, že to lze  filmu odpustit protože i to patří k ilustraci celého vztahu. Po technické stránce je potřeba vyzdvihnout herecký výkon v hlavních rolích, Lucie Žáčková i Jan Hájek hrají opravdu výborně a myslím, že jim v tom pomáhá i kamera, která nám většiniu času ukazuje jejich tváře a výrazy. Zvláštní je i střih, který ve mě budil pocit, že čím více jsme se blížili ke konci, tím více zpomaloval tempo. Nevím, jestli tomu tak oprvdu bylo, na stopkách jsem to neměřil, nicméně to nebylo vůbec špatné protože myslím, že to pěkně koresponduje s dějem (začátek vztahu, začátek vraždění - rychlejší tempo, postup času, větší strach z prozrazení - pomalejší tempo). Zaujala mě i hudba, protože jsem si po projekci vůbec neuvědomil, že tam nějaká byla. Nevím jestli je to jen má nepozornost, ale spíše si myslím, že film si je natolik jistý svým dějem, že hudbu prostě ke svému vyprávění nepotřeboval. Po Případu Roubal, je to druhý český počin o českých zločincích který jsem viděl. A ačkoliv nelze úplně srovnávat menší produkci pro internetovou platofrmu a velký rozpočet celovečerního snímku, myslím, že Manželé Stodolovi své téma vypráví mnohem zajímavějším a lepším způsobem a proto doufám, že nám Petr Hátle v budoucnu předvede i nějakou svou další tvorbu...

Tohle zná asi každý, kdo se jen trochu zajímá o kinematografii. Vyjedete si s rodinkou na hory a v tom vás přepadne neovladatelná touha natočit artový snímek. A co v takovém případě máte dělat, že. Ze začátku mi to trochu připomínalo projekty Jana Patzaka, který v některých svých dílech pracuje s obdobným stylem (vážný monolog ilustrovaný obrazem a hudbou), ovšem narozdíl od něj, Marek je vtipnější, zajímavější a asi tak tříkrát divácky přínosnější. Pravda, nelze od tohoto filmu očekávat žádné hluboké myšlenky, ale spíše si myslím, že to lze brát jako takovou intelektuální bizarní komedii jako je např. Nejkrásnější portrét. Na druhou stranu kdo od toho očekával cokoliv jiného něž bizár, nejspíš pořádně nezná Petra Marka, protože ten jakožto čelní představitel českého současného experimentálního filmu, víceméně jiná díla netočí. :-) Nicméně budu muset kouknout i na další Markovu tvorbu, protože po tomto snímku jsem na ni velmi zvědavý.

Neznalosti na poli kultovních děl světové kinematografie je potřeba dohánět. A přiznejeme si, že RHPS je rozhodně dílo, které vstoupilo do historie. Film plný otevřené sexuality, hororových postaviček a výborných písní, jsem dnes viděl poprvé a doufám že né naposled. U děl tohoto formátu nejde moc popisovat, v čem všem je ten film geniální. Tohle se prostě musí vidět. Nejspíš si budu muset někdy zajít na promítání tohoto filmu v Aeru, aby to mělo tu správnou atmosféru!

Filmové adaptace díla Franze Kafky nemám rád. Jeho dílo je pro mě srdcovou záležitostí a nerad se dívám na to, jak jiní režiséři vidí dílo tohoto autora (protože se tyto adaptace větišnou liší od mého pohledu na dílo tohoto geniálního autora :-)) . Ke sledování adaptace Ameriky od Vladimíra Michálka jsem byl proto trochu skeptický. Ovšem byl jsem mile překvapen! Michálek zvolil z mého pohledu velmi vhodné post - noirové zpracování, které kombinuje s prvky klasických triků jako od Karla Zemana a hudbeně to podkreslil moderní hudbou z dílny skupiny Lucie. Po výtvarné a kamerové stránce je to diváckým nebem a krásným důlazem, že u v českých reáliích je možné natočit světový film. Trochu mě zklamalo herecké obsazení, protože jsem přesvědčen, že studio Ypsilon není nejlepším ansánblem pro vážné filmé drama. I tak ale tento film hodnotím jako velmi povedené dílo a trochu mě mrzí, kam se Michálkova tvorba od té doby posunula...

Film Love režiséra Gaspara Noého je jedno z těch děl, o kterých nejdřív hodně slyšíte, než se odhodláte se na něj podívat. Na čsfd se pak recenze takovýchto filmů, zpravidla dělí na dvě kategorie - jedni to odsoudí jako odpad, a druzí to ocení plným počtem hvězd. Já se pokusím zůstat někde na půl cesty, protože si myslím, že tento film není ani jedno ani druhé. Myslím, že většina těch, kteří film ohodnotí jako odpad, čekali něco jiného než dostali. Tito diváci podle mě očekávali spoustu explicitních záběrů spoustu dramatu, prostě takovou neobvyklou podívanou, s nádechem pikantnosti a bulvárnosti. Já ovšem myslím, že film má mnohem blíže k jakési filmové eseji. Ano, děj tu je, ale myslím, že Noé chtěl spíš zachytit to, čemu se říká láska. Zkoumá lásku ve všech podobách, v různých fázích vztahu od seznámení až daleko za rozchodem, zkoumá lásku mezi mužem a ženou, ale i větším počtem lidí. A ano, k tomuto zkoumání patří i scény plné sexu. Protože ačkoliv to pro některé konzervativní diváky může být překvapením, tak i sex patří k určitým formám lásky a tak podle mě není třeba to skandalizovat. Příběh hlavní dvojce zde slouží spíš jako jisté vodítko a propojení jednotlivých motivů. Noé tu dále pracuje s výraznou barevnou stylizací, scénář i mizanscéna jsou prošpikovany množstvím odkazů na jiné filmy a obrazotvorná kamera je ještě podpořena nádhernou hudbou. Všechny tyto aspekty z tohoto díla dělají nádherný divácký zážitek, který každému může ukázat, význam svého názvu. Tedy co to znamená láska.