Kaleidoskop

Němá etuda je oblíbený žánr, který dostanete jako první cvičení na jakékoli filmové škole. Tato není vyjímkou, je pěkně technicky zpracovaná, zejména se sound designem si někdo dal fakt velkou práci (až na některé záběry, kde to vypadá, že se autoři teprve učí jak zacházet s odrazkou). Průměrné dílko, nic víc.

Natočit historické drama není snadná práce. Zvlášť, když se odehrává za války, či jiné vzdálenější minulosti. Když jsem tento film před lety viděl na zkušební premiéře, byl jsem lehce ohromen. Samozřejmě scénář není žádné hvězdné dílo. Samozřejmě, je to studentský film, takže jej trápí spousta porodních bolístek (zejména chyby ve filmu zapříčiněné nízkým rozpočtem). Na druhou stranu je tam poměrně velký počet postav, je to natočené na hodně lokacích a tvůrci se maximálně snažili přiblížit době, kdy se film odehrává. Neříkám, že je to oscarové dílo. Ale na to, v jak sparťanských podmínkách to vzniklo, je to za mě velmi slušná studentská práce.

Když jsem psal, že režijní duo Štychová&Patzak vyprodukovali v jednom roce dva podobné filmy, nebylo to přesné. Kromě toho totiž pod jejich režijním vedením vznikla parodie na reality show s názvem Máte na to?!. A já nevím. Dá se tohle vůbec hodnotit? Jako je potřeba ocenit, že autoři si dali tu práci a alespoň si vymysleli vlastní pořad a neparodovali něco jako Výměnu manželek nebo Prostřeno. Dále je potřeba podotknout, že si dali poměrně velkou práci co se množství lokací a herců týče, to vše je poměrně obdivuhodné...ale. Myslím, že humor a komedie nejsou silnou stránkou Patzaka ani Štychové. Štychová je dobrá ve svých psychologckých dramatech a Patzak...no nerad bych tady někoho pomlouval. Jako možná by to mohlo být vtipné, pokud by se to připodobnilo k takovému tomu britskému humoru, ale to by se to asi muselo ve střihu více podpořit nějakou vhodně zvolenou hudební složkou (ta mi při sledování hodně chyběla). Ale tak chápu, že to asi není snímek, kterým by se chtěli autoři někde prezentovat a jako cvičení to je poměrně fajn.

Ultra krátké filmy, speciálně ty s minutovou stopáží, patří podle mě k nejtěžším žánrům. Převyprávět příběh ve dvou hodinách umí každý debil, ale vytvořit napínavou atmosféru v jedné minutě, to už chce kumšt. Tvůrčí kombo režisérů Natálie Štychové a Jana Patzaka vyprodukovalo v krátké době dva velmi podobné filmy, ovšem po jejich zhlédnutí musím konstatovat, že nemohou být více odlišné. Tím, že filmy hodnotím s odstupem, kdy už lépe znám tvorbu obou autorů, myslím, že dokážu poměrně jasně říci, kdo u kterého filmu byl více režisérem a kdo dramaturgem. U Terapie byla režisérkou podle mě spíše Štychová. Její rukopis rozpoznávám zejména ve zvoleném námětu (psychické problémy), ale i v poměrně divácky přijatelném vyprávěcím stylu, který je kombinován s "artovými" prvky. Terapii bych rozhodně hodnotil lépe než Dědictví (btw. všimli jste si, že Patzak je podepsán jen pod filmy na d?? Dědictví, Defekt, Dentální dysforie...). Podle mě je zde dobře zvolené ústřední téma, je to velmi pěkně natočené (hlavně práce s barvičkama), jen je podle mě škoda, že je to utnuté před pointou...(kdyby tam nějaká byla hodnotil bych to i výše). Inu těším se na další tvorbu Štychové a usilovně přemýšlím, proč spojuje svoje jméno s Patzakem...

Ultra krátké filmy, speciálně ty s minutovou stopáží, patří podle mě k nejtěžším žánrům. Převyprávět příběh ve dvou hodinách umí každý debil, ale vytvořit napínavou atmosféru v jedné minutě, to už chce kumšt. Tvůrčí kombo režisérů Natálie Štychové a Jana Patzaka vyprodukovalo v krátké době dva velmi podobné filmy, ovšem po jejich zhlédnutí musím konstatovat, že nemohou být více odlišné. Tím, že filmy hodnotím s odstupem, kdy už lépe znám tvorbu obou autorů, myslím, že dokážu poměrně jasně říci, kdo u kterého filmu byl více režisérem a kdo dramaturgem. U Dědictví si myslím, že to byl Patzak. Převážně pro to, že mi to velmi připomíná jeho další film Defekt (ten už jsem zde recenzoval, ovšem pro tuto chvíli stačí vědět, že jsem ho hodnotil jednou hvězdičkou) a to zejména zvolenou vyprávěcí formou. Stejně jako u Defektu, zde osu vyprávění tvoří série veršů doprovázená obrazem. Rozdíl je ale v tom, že zde se ještě Patzak držel zkrátka (nejspíš na radu Štychové) a verše doprovodil poměrně střízlivým obrazem, který má s textem i nějakou souvislost. Celkově bych to hodnotil asi na dvě hvězdičky, tu dramatickou atmosféru to moc nenaladilo a smysl textu mi nezůstal záhadou jen pro to, že mi jej osvětlila již zmíněná anotace.

Studentské filmy je potřeba brát s nadhledem. Ne všechny jsou dokonalé, přeci jen, jejich tvůrci se teprve učí a tak drobné porodní polesti je třeba takovým dílům odpustit. Film 160/90, ovšem patří k těm dílům, která by se z fleku mohla měřit s kdejakou komerční tvorbou. Když jsem se koukal na jiné studentské filmy, získával jsem pocit, že trendem posledních let se stávají hluboká psychologická dramata s minimem dialogů. A já to chápu. Tvůrci předešlé devadesátkové generace, tento postup "němého filmu" používali a tak je logické, že se tohoto směru tichých záběrů, kde se vypráví pouze obrazem a ruchy chytá i moderní nastupující generace. Ale já se ptám: Proč se bojíme dialogů? Nedělají snad dobře napsané a vtipně vypointované dialogy dobrý film? Dělají. Ale na druhou stranu je potřeba si přiznat, že jsou filmy, které prostě mluvené slovo nepotřebují. A 160/90 k nim podle mě patří. Nevím jak moc je to způsobené kvalitním scénářem s velmi dobrou pointou (který mimochodem skvěle adaptoval a dobře pro svůj nápad využil původní povídku), anebo slušným režijním vedením, ale tento film dialogy prostě nepotřebuje. Na hercích vidím, že jasně vědí co mají svým projevem prezentovat, kamera přesně ví co má snímat, a zvukař ví, kdy má přidat hudbu (btw. herecký projev Jáchyma Sedláka jsem chválil již u snímku Dezolát, takže myslím, že minimálně u jeho postavy je základem jeho hereckého projevu správné porozumění scénáři). Jojo, když autor ví co chce divákovi sdělit, dělá se ten film jednodušeji... Mimochodem jsou to právě hudba a ruchy, které jsou zde perfektně využité místo slov a které dotvářejí zajímavý celek tohoto díla. Malý (půl)bodíček bych strhnul snad jen za momenty, kdy se má kamera pohybovat souběžně s jiným pohybujícím se objektem. V té chvíli bych já volil jízdu (a ta na místě k dispozici byla!), nebo alespoň stabilizátor, ale pokud měla rozklepaná kamera nějaký dějový důvod, třeba jsem ho pouze nepostřehl...Závěrem bych pak řekl asi tolik, že ačkoliv mi to z externího pozorování natáčení nepřipadalo, Julie Holá se svým týmem odvedli skvělou práci a těším se na jejich další tvorbu. P.S.: Já vím, že teď už trošku rejpu, ale pokud titulky (ve kterých jsou víceméně furt ta samá jména) trvají kolem 1,5 minuty, což je při 6ti minutovém ději 1/6 stopáže...nezavání to trochu narcismem? :-D Navíc, když tam jsou jen ta jména a totálně tam chybí třeba ozdrojování hudby...

Když jsem vyrážel do kina na novinku Zóna zájmu, uvažoval jsem nad tím, jak složitou práci dělají kritikům festivaly. Jen si to představte, co máte napsat do kritiky filmu, který získá cenu v Cannes, v Berlíně, nebo snad dostane Oscara. A vám se třeba nelíbil. To se pak vystavujete riziku, že budete za idiota, který nechápe umění. Tak jsem si jel v tramvaji se svými myšlenkami a doufal jsem, že mi Zóna zájmu poskytne dostatek podnětů, na kterých půjde následující text postavit.První co mě napadá je poznámka, že film si bere na paškál jedno z nejsložitějších témat světové historie. Zároveň je to také téma, o kterém vzniklo nespočet filmů, ať už dokumentárních, hraných a nejspíš i pár animovaných. A každý z těch filmů vám bude tvrdit, že toto téma zpracovává jinak než ostatní, že je to jeho pojetí originální a jinde to neuvidíte. Ovšem jen u některých to bude pravda. A Zóna zájmu podle mě, mezi ně patří.Příběh totiž nezpracovává samotné téma koncentračních tábotů, či nacistických zvěrstev. Jeho tématem se stává fakt, že i přes to, co se v sousedství dělo, existují lidé, kteří si za plotem pro sebe dokázali postavit ráj na zemi, který nade vše milovali a nehodlali jej opustit i přes různé nepříjemné události. Ovšem místo klasické tříaktové struktury, kterou bychom čekali, autor toto téma zpracovává jakožto sérii obrazů z života rodiny hlavní postavy, které propojuje jen neznatelným dějem. Tento neznatelný děj má ale podle mě opodstatnění právě ve zvoleném vyprávěcím postupu. Protože, kdyby autor tuto sérii obrazů naplnil překotným dějem, získal by to co, třeba Petr Václav u Il Boema. Tedy vznikla by mu velká spousta dějových linií, které by nikam nevedly, jen by komplikovali děj a divákovi by motali hlavu. Toto skromné pojetí celého příběhu je proto za mě vhodnější. I tak mi ale chvíli trvalo, než jsem si na toto tempo zvykl, protože film je nasnímán velice pomalým, utlumeným způsobem, který se skládá převážně ze statických záběrů. Ty jsou propojeny velmi elegantním střihem a tak jedinné, co mi na kamerové složce chybělo byl nedostatek pohyblivých záběrů (v celém filmu je jich jako šafránu a když už je někde užit pohyb, je to jen v málo podstatných scénách, kde bych se bez něj obešel). Další co bych na kameře pochválil, je volba úhlů kamery. Téměř nikde totiž není v úrovni očí hlavních postav (jak bývá zvykem), ale je všude jinde. Volí podhledy, nadhledy, ovšem nejvíce je asi v úrovni pasu. Co se pak týče střihu, je to za mě asi nejzajímavější složka celého díla. Skvěle spojuje netradiční kameru, se spoustou zvukových efektů a hlavně vše výše zmíněné nádherně komponuje do výsledné podoby. Užívá třeba nestandartní zvukovou předehru a dohru celého filmu, občas též provede zvláštní velmi dlouhé prolínačky, ovšem nejvíce bych asi ocenil, že střihač přesně věděl, kdy záběr utnout a kdy jej nahradit jiným. Zajímavě se tu také pracuje s tmou, jakožto ekvivalentem ticha ve zvukové složce. Asi nebude překvapením, když na konci konstatuji, že se mi to líbilo. Myslím, že Zóna zájmu se již nyní zařazuje mezi nejzajímavější filmy letošního roku a plně rozumím všem kritikům i akademikům, kteří se rozhodnou nebo rozhodli tento snímek ocenit. A i kdyby to toho Oscara nedostalo, tak stále to má ocenění z Cannes, což si myslím, že ukazuje kvalitu filmu asi nejlépe.

Vztahová komedie zaobalená do jazzových melodií dvojce Šlitr&Suchý. Geniálně napsané, ovšem na divadelních prknech to možná vyzní lépe.

Není nad večer strávený u romantické klasiky. Zvlášť, když se vrátíte z Italské metropole a pustíte si film, který se v ní celý odehrává. Myslím, že nemá cenu nijak zvlášť rozebírat legendu, množství ocenění nejspíš mluví za vše. Za sebe tedy jen dodávám, že pro mě se jedná o milý a jednoduchý film, který krásně zachycuje prchlivost okamžiku i život v samotném Římě. Jediné, co mě trochu zamrzelo je ten konec, určitě by mi nevadila trochu delší stopáž, pokud bych se dočkal uzavřenějšího konce. Ale i tak se pro mě jedná o pěkné setkání s hollywoodským filmem padesátých let v kulisách nádherného města.

Kdo by to byl řekl, že když se pornografický román z konce 18. století přenese do moderní Itálie, bude stejně dobře sociálním komentářem, jakožto i sadomasochystickou podívanou. O tomto legendárním díle jsem už mnoho slyšel a kdysi před lety jsem jej i viděl a tak jsem si jej jako součást maturitní přípravy pustil znovu. Samozřejmě mě při sledování stále napadaly otázky typu: Jak toto někdo mohl zafinancovat? Jak to mohlo vůbec vzniknout? Proč k tomu existuje český dabing? A je to jen porno nebo umění? Nutno říci, že zejména na tu poslední otázku nedokážu odpovědět. Film podle mého názoru zůstává někde na půl cesty, obojího je tam dostatek, ale trochu převažuje ta umělecká část. Film prostě můžeme stejně tak vykládat jako kritiku společenského režimu podřazenosti a nadřazenosti, ale úplně stejně jej můžeme vnímat i jako kritiku těch nejzvrácenějších rozkoší. Tak nebo tak, film se nejen kvůli své kontroverzi stal legendou a když už nic, tak má podle mě alespoň výpovědní hodnotu o době a místě svého vzniku...