TheRay97

Jediné, co mi utkvělo v hlavě a stále nad tím přemýšlím, je scénka se západem slunce. To bylo panečku magický. Není divu, že byl film nominován za nejlepší kameru. V tomto ohledu si člověk vůbec nemůže stěžovat. Jenže Tequilový úsvit zůstává na mysli pouze do jeho západu, poté už si horko těžko vzpomenete, o čem to vlastně bylo.

Přeměna z blondýnky na brunetu - na to se musí rychle zvyknout. Ovšem Michelle Pfeiffer sluší všechno. Ale tento film není jen o Michelle Pfeiffer a jejím skvělým hereckým výkonům, že? Upřímně, osmdesátky mají zcela jinou atmosféru, takovou, která dokáže člověka donutit nenávidět dnešní dobu. Dříve se točily filmy, u kterých se může najít aspoň špetka motivu se na ně podívat. Married to the Mob se nijak neliší a ukazuje své vlastní kouzlo v odlišném světle.

"Jestli tohle je dobrý snímek, tak je to zázrak." Naprosto s tím souhlasím. ve filmu se nachází pasáže, kdy se člověk zasměje, ale jinak se k tomu nedá nic říct, snad jen to, že osmdesát pět minut mi nikdy neutklo tak pomalu.

Předtím než se vrhnu na recenzi, musím poznamenat, že Michelle, Susan i Cher vypadaly naprosto úchvatně. Tak, teď k filmu. V určitých momentech jsem se ptala neustále, proč by někdo něco takového dělal, ale ve finále bez takových momentů by to nebylo ono. Hlavní obsazení bylo vybrané skvěle, čas plyne až moc rychle (na můj vkus) a lze na konci pocítit to vnitřní uspokojení, že jsou tři kamarádky spolu a spojuje je něco dalo cennějšího než jen přátelství.

To byly ještě časy s černobílou obrazovkou, skvělými herci a hořkosladkou atmosférou. Psycho vyvolává psycho myšlenky. Proč taky ne. Pohrávají si s kamerou a dokážou natočit časovou schránku putující už skoro 63 let, doteď. A stále poplave dál.

Hned jak na scénu přijde Michelle Pfeiffer, už je to jen přestřelka, útěk, oddych a to celé odznova. Není to atypický příběh, ale zároveň nepostrádá akci.

Velmi respektuji, když scénář i režii představuje jeden člověk, o to víc když se k tomu ještě podílí na hlavní roli. Bohužel není to film, který by utkvěl v hlavě nadlouho, přestože poukazuje na to, jak filmy mohou podávat nepravdivé informace, obzvláště u historických filmů, pokud se toho neujme odborník. Navíc mě překvapilo poselství od Gretchen Carlsen na prošívané pokrývce a k tomu ještě had. První, co mě napadlo, byla Metallica a jejich Black album, kde na obalu je vyobrazen tentýž had v černém a jedna z jejich písní zní stejně jako nápis na pokrývce - Don't Treat on Me. Člověk se dozví věci, když si potom vyhledá původ tohoto nápisu.

První chyba, kterou jsem udělala, než jsem si film pustila, byla podívat se na hodnocení a recenze. Přišla vlna zklamání a netušila jsem co očekávat. Druhá chyba byla, že jsem se obávala zbytečně, protože snímek hodnocení od uživatelů boří. Můj čistě subjektivní názor je ten, že Grease 2 dokáže zvednout náladu, dobře se sleduje a dokonce hrají i příjemné písně.

Asi jsem člověk, který nechodí s davem, vytvoří si vlastní názor a za tím si stojí. Po přečtení si recenzích jsem myslela, že půjdu spát dřív, ale ve skutečnosti film není vůbec špatný. Používá se podobný humor jako u francouzských Četníků a člověk se při některých scénkách opravdu zasměje (nebo jsem já divná). Každopádně, vtípky nabraly občas trochu černého humoru, avšak filmu to neuškodilo.

Příběh dvou milenců v sobě nese poukázání na to, jak chudí a bohatí dříve mezi sebe kreslili hranice. Co se ale nestane, láska někdy převyšuje vše ostatní. Je uspokojující vidět, že dva lidé neberou ohledy na naléhání svých rodičů. Názory dvou odlišných světů se nedaly vystát, nedokážu si představit žít celý život jenom okolo určitých lidí - bohatých či chudých. Zde nastává situace dnešní době téměř neznámá - láska na celý život a víceméně spokojená rodina.