vypravěč

Krásné, humanistické dílo o boji Síly člověka se stohlavou hydrou zvrhlé moci, prosté síly a mocné jen svou početností a zvířeckostí, přímo v jejím doupěti. „Silný tuší bratra ve všem, co je silné, ale ve všem, co potřebuje ochranu nebo útěchu, vidí své děti. Právě z této síly a z jistoty, kterou síla dává tomu, kdo ji má, vyplývá smysl pro spravedlnost a lásku k člověku.“ Tato nadčasová slova Charlese Baudelaira (o poezii Victora Huga) dokonale přiléhají moudré, vtipné a životu a pravdě oddané síle francouzského boxera a letce Jo Cavaliera, skvěle ztělesněného Belmondem, který pomáhá židovské rodině uprchnout z nacistického Německa. Povzbuzující, nesentimentální, ale přesto jímavý film, nikoliv prvoplánově, ale bytostně: protože v troskotajícím světě právě vědomí přítomnosti, neřkuli blízkosti takové sebeobětující síly musí dojmout zcela zákonitě. A nejen dojmout. Také posílit!

Až překvapivě věrná filmová adaptace pohádkového dramatu Julia Zeyera zachovává originální atmosféru a oživuje původní secesní poetiku díla. Ačkoliv je celý děj lokalizován do exteriérů (připomínajících svou dekadentní náladou, motivy a tvaroslovím malby Jana Preislera), nepozbývá svého originálního divadelního ladění, které je komorní, nebo lépe řečeno intimní (v intencích intimního jeviště, preferovaného moderním divadelnictvím fin de siècle). Soběstačné obrazy jsou naplněny básnickými dialogy a skvostnou hudbou a příběh se odehrává veden zpřítomňovanou osudovou melodií lidských niter. Filmu se tak podařilo spojit různá samostatná díla: Zeyerovo drama, Sukovu symfonickou hudbu a Preislerovu výtvarnou tvorbu (se Zeyerovou prací nesouvisející jen zdánlivě). Gesamtkunstverk.

Působivá studie japonské ztracené generace (po druhé světové válce). Vnitřně paralyzovaný hrdina přichází do horských lázní, kde prožívá krátkou romanci s mladou dívkou, která v něm znovu probouzí touhu žít. Se znovunabytým zdravím se ale jeho frustrace, pocit zbytečnosti a nepatřičnosti zcela nevytrácejí a myšlenky na lázně Akicu jsou neodbytné i v následujících letech (snad jako výčitka nebo pochyba). Návraty k čekající dívce však bolestné otázky nezodpovídají. Minimalistickou kompozici příběhu vyvažuje uchvacující krása exteriérů i interiérů, které ve mně vyvolaly dojem listování si japonskými dřevořezy, na nichž se mimovolně rozvíjí smutný, ale krásný příběh.

Překrásný němý animovaný film (s krásnou vtahující hudbou) osobitě adaptující orientální pohádky. Lotte Reiniger jej pojala jako stínohru, čímž odlehčila využitou secesní zdobnost a znásobila melancholii výrazu. Její animace je mnotvárná, v různých jednobarevných tónech se rozličně zostřuje i rozplývá, navozujíc střídavě dojem snu i dramatu. Při sledování princových dobrodružství jsem živě pociťoval, že jsem v kontaktu s kořeny, z nichž vzrostla řada pozdějších animovaných filmů i dětských ilustrací. Řečeno s Jiřím Karáskem ze Lvovic: „Na chvíli byl jsem děckem důvěřivě, / Jež upoutáno pohádkou je snivě, / Jež Chiméra jen svádí… // Půvabné loutky sehrály hru stínů. / Teď cítím jedno: hynu, hynu, hynu / Po tobě steskem, Mládí!“

Tím jedenáctým v názvu filmu je míněn rok uplynuvší od Velké říjnové socialistické revoluce; charakter díla je tedy prvoplánově oslavný. Vyzdvihuje se v něm Sovětský svaz, jehož idea je zde vtělena do konfrontace krajiny a lidské práce, která je znázorněna jako mocná, přetvářející síla. Odhlédnu-li s přemáháním od zrůdného režimu, který si toto propagandistické dílko objednal, nemohu neocenit režisérovu imaginaci, prostou klišé a stereotypů, hledající v neotřelých postupech nový filmový jazyk. Dynamické i statické obrazy často následují v dramatických poměrech, prostupují se a dávají odkrývat vnitřní i hlubinné analogii vztahu člověka a země, jehož záhadnost je zde domněle odhalena v síle lidských paží sycených chlebem zúrodňovaných brázd. Naivní, nebezpečné, ale působivé.

Pasoliniho pesimistické, společenskokritické drama matky a dítěte ve společnosti pokročilého mezilidského odcizení skvěle odhaluje dezorientovaný pohyb člověka v moderní městské společnosti a nemilosrdně vyslovuje pravdu o jeho věčném zavržení. Tragédie Mammy Romy tkví v jejích dávných vinách (hříších, či chybách), které byť by byly sebevíce odčiněny (napraveny), nepřestanou jí nikdy svazovat ruce. Svíravost díla podporuje jeho dokumentární, strohé ladění a ojedinělé humorné prvky, které jako by jen navozovaly dojem, že brzy dojde na slzy.

Výtečný němý sovětský vědeckofantastický film, jehož propagandistický ráz nesený řadou detailů a především grandiózní socialistickou revolucí na Marsu má náramné kouzlo nechtěného (bavil jsem se královsky!). Pominu-li jej, zbývá mnoho dalšího, proč se k Aelitě vrátit (a vracet se): poutavý, nápaditě komponovaný scénář, skvělé výtvarné pojetí obou světů (konstruktivistická mimozemská civilizace, přízračná Losova laboratoř nebo scény ze železnice), působivá stylizace postav a v neposlední řadě humor a ironie (např. ve výběru posádky rakety mířící ku Marsu a její následné (bezmála broučkovské) konfrontaci s marťanským světem nebo ve vlastní pointě filmu).

Tento nudný konvolut schémat a klišé, prostý vší psychologie a spíše tápavě improvizovaný než dramaticky komponovaný nezachránila ani výborná hudba, až marnotratně využitá pro tento nezáživný pokus o válečné drama.

Řečeno s Hölderlinem: "To, co hledáš, je blízko." Úžasný, vizuálně podmanivý, psychologicky věrohodný, emotivně barvitý dobrodružný film o moci lidské vůle a naděje. Krása barmské krajiny se snoubí s lidstvím hlavních postav a působivě rezonuje s vnitřní proměnou melancholického hrdiny.

Řezníčkův portrét českého sochaře, kreslíře a grafika Jana Křížka žijícího po komunistickém puči v roce 1948 ve Francii je nesmírně citlivý a vnímavý. Výrazově je bohatý i skromný: na pozadí (přes jitřící proměnlivost celistvých) krajinných záběrů, rodinných snímků a pohledů na Křížkova díla zaznívá vyprávění bezmála nezřené staré ženy, umělcovy manželky. Výsledkem je pevné dílo, v němž se předkládaná životní pouť neodděluje od míst, jimiž vedla, a od lidí, kteří po ní přešli. Nádherné dílo, nabyté ohromnou duchovní silou.