aluna

Jakeovi to sekne (všichni chlapi by měli trochu zpustnout a zarůst, aby byli zas chlapama), je to fajn udělaný a vůbec, jenže už nějak blbě snáším, když se brutalita vykresluje jako něco hustýho, což je dneska už skoro normální a pak se nelze divit, že dá holčina kopačky klukovi a on jí rozřeže tescomáckým nožem. Nic proti usekanejm hlavám, motorovkám a všem roztomilejm blbůstkám, ale musí bejt jasný, že jde o nadsázku (nebo dát zabíjení nějakej důvod, i když ten jde dát jen zabíjení, masakru ne). Já dřív myslela, že to lidi mají v hlavě v cajku a žádná kůl agitka v rouše zobrazování "reality", zhmotnění představ či co já vim, je neovlivní, ale... Nebezpečný, moc nebezpečný. A to, že se to lidem líbí, je důkaz, že to padá na úrodnou půdu a já tápu, proč bych tohle měla chtít sledovat?

Horor to moc není, ale na druhou stranu mám dost těch věčnejch znetvořenejch co nejhnusnějších ksichtů, dětí od hlíny v roztrhanejch šatičkách s kruhama pod očima, lekaček a ohlušujících skřeků. Jenže tady na mě dopadla jakási prapodivná nostalgie, protože ač je tenhle flák s televizním vzezřením točenej začátkem novýho milénia, na mě z něj dýchaj devadesátky a večery, kdy rodiče jednou za uherák vypadli někam na zábavu a já s bratrem jsme zůstali sami v prázdným baráku, ponocovali, čučeli na Velkou noční hudbu, u toho se ládovali, nahrávali na VHS klipy Mansona a Kurta a užívali si volnost bez přítomnosti zploditelů. A tenhle film ve mně ten milej pocit bůhvíproč vyvolal a za to poděkovat musím.

Jak říkám - nejsem fanda Stand up comedy, ale na tuhle bych šla. Dylan řeší to, co se honí hlavou i nám a především narážky na neustálý soutěžení o Nejlepčí pohovku měsíce, nejsofistikovanější kulinářskej blivajz, když se přitom každej někdy ve spěchu ve špajzu Na stojáka místo Boeuf Bourguignonne se sklénkou Bordeoux láduje chlebem se sádlem a cibulí (což je mimochodem delikatesa) a zalejvá to Veltlínem - zkrátka přetvářky, lži a zbytečnosti, co s dospělostí přijdou, jakoby snad lidi s věkem ztráceli schopnost nazývat věci pravými jmény a styděli se za to, jací jsou a tak se pořád museli nakrucovat do slunce, aby je ostatní viděli v lepším světle. A většinou, ať věci řeknete, jak chcete, i chovanec pavilonu Cé pozná, že prostě jen lžete, mlžíte - slovíčkaříte. Přikrášlování realit a obohacení šatníku produktivního věku o masky, skrz který stejně každej vidí. Nechci říkat silnější holce, že je tlustý prase, ale taky jí nebudu tvrdit, že má v tý minisukni pěknej zadek. Nepojedu na sjezd homosexuálů s transparentem "sodomie a úchylárny", ale normální to přece taky není. Každá barva kůže s sebou nese charakter a ženy a muži nejsou stejný - je na prd tvrdit opak jen proto, že není in to přiznat nahlas, ačkoliv to všichni vědí. Mimochodem: francouzská kulturní vložka je nej..."What was I thinking...It's rubbish!"

Efron se chtěl asi vymanit ze škatulky debílka ze Střední, tak si nechal narůst strniště, aby vypadal aspoň na osmnáct a půl a nahodil vojenskej mundůr. V nitru ale zůstal romantikem a tak vám líbezně zahraje na klavír (v doprovodu tklivých houslí), předvede romantickej tanec, tváří se jako ztracený štěně, který někdo nadloube pod žebra a za chodu trousí perly typu: "Zasloužíš si něco lepšího." "Já ho nezachránil, to Váš syn." a moje oblíbená, hrdinská: "V boji myslíte jen na kámoše vedle.", přičemž se vsadím, že když na to přijde, jeden by byl schopnej badyho nekst tu jů strčit do trajektorie projektylu, jen aby to člověk nekoupil sám. Každej jsme sobeckej, pokud jde o život a tak to taky bylo vymyšlený. Kdyby se o sebe každej staral pořádně, nikdo by vás nemusel zachraňovat. A další bonmot: "Nezemřel pro nic.".Není větší "pro nic" než ve jménu vlasti vlézt dobrovolně do války a nechat se tam zmastit. Jo, ten film má všechno - totálního klaďase, co sice vypadá, že neumí do pěti počítat, ale vydělit počet kulek v zásobníku tak, aby spravedlivě vyšly na všechy pojachtaný Iráčany, zvládá, pak záporáka, kterej je shodou okolností otcem malýho houslisty vojáčkovy panny Marie, jak jinak, a naše slečna pejskařka se, když TA zápletka přijde, nafoukne kvůli totální banalitě, asi proto, že je pěkná a může si to dovolit. Má to všechno - zpomalovačky, pruhovaný prápor s hvězdami, vyznání i sex pod sprchou. Voči ani náctileté klíny nezůstaly suchý...

Název a přebal se jeví dost ujetě, ale je to překvapivě moc milej seriál z anglickýho zapadákova, kde žijí pološílený vidláci s pološílenými zvyky a slušnou mírou neslušný předpojatosti. Zapadnout mezi krůtí a bramborový magnáty je někdy evidentně náročnější než být lvem prahnoucím po přátelství gazel. Domorodkyně Lisa se snaží do onoho šprýmařsky-nepřátelskýho prostředí aklimatizovat Irskýho krále jejího srdce a je zábavný pozorovat, co zas vesničani i Ian vymyslí za volárny, zatímco ti dva tak hezky, v pohodičce a s nohama v teple - ať se, co se - drží spolu proti všem.

Linehan si, stejně jako v Black Books, vystačil s Irem, zženštilým Anglánem a roztomilou neurotičkou a i když je to prča, mně je samotářskej, v dýmu zahalenej, sarkastickej lidukill se zálibou ve víně přecejen blíž.

MBF. My Best Friends - Multiple-Booze Fanatics (Manny, Bernard, Fran) - Made Bookshoping Fun. Bernard je sráč :)

Během monologu jsem si znovu-uvědomila dvě věci. Za A) Že nemám ráda Stand up komiky, protože mám pocit, že se až moc rádi poslouchaj. U řádky jeho komentářů pobaveně či potrefeně přikyvuju nebo obdivuju schopnost furt něco mlít, ale i tak jsem schopná si spíš vytvořit respekt např. k lídrům talk show, protože nehledě na to, jak moc s nima ne/souhlasím, jsou vedeni k dialogu, pročež jsou schopni se bavit téměř s každým (což je pro mě sci-fi, klaním se a závidím), čímž jsou znalí umu fakt diskutovat. A taky potřebuju nějaký to osobní kouzlo (který Moran sakra má) a sympatii, s kterou jsem na vážkách, páč si nejsem jistá, jestli to už fakt není jen sebestřednej bastard (pro kteroužto bručounskou povahu ho lidi začali mít rádi, ale zároveň chtějí, aby byl „milej“, chňa), co si s postupem odtrhaných stránek na kalendáři docela pochopitelně nosí na prkna ve sklénce místo vína šípkovej čaj a to jen proto, že se pokrytecky bojí přiznat starej fakt - imrvére chlastat je bezva….než se začnete pochcávat. Jo a za Bé) Že chci bejt chlap. Takže – 3* je v rámci možností dost a všechny jeho "Stojí s pěstí" šarády jsem si užila.

Verze s Červeným Fordem mě "jen" nudila a tento způsob, kterej mě nudil taky, zdá se mi poněkud nešťastným. Originalita je hezká věc, ale tahle příliš snaživě na oko útočící přebarvená digisplácanina z oněch let a druhý dekády 21. století, na mě působila, že ožil zámeček z loga "old sport" Walt Disneye a pan pohádkář se svýma příšerkama pomáhá panu Gatsbymu poránu uklidit všechny pozůstatky bujaření, jež natropila mamonem opojená jelita. Škoda nevyužitý atmosféry 20. let. I když podrobit vizuál filmu povrchnosti a touze po bohatství byl asi záměr, mně se z podbízivosti Luhrmannova všudypřítomnýho lesku a pompéznosti zvedal kufr. Jen mojí vinou zhýčkanýho klišaře, kterej potřebuje hrdiny a vysvětlení, je, že mám otázky a že si u mě jediná postava nevysloužila sympatii ani antipatii, jen a-patii.

Při sedmadvacátým "I love you, guys." mi pomalu stoupala večeře do jícnu a i když tam šlo o usvědčení z organizovanýho zločinu, dělat z týhle bandy svatoušky a nic víc než veselou snědší rodinku, co se ráda pobaví, futrujou si rypáčky a semtam při krájení dortu na oslavě zaříznou i lecjaký prase, taky není úplně nejlepší úhel pohledu (hezky se dá ztotožnit s výkřikem obžaloby v rozpacích), ale Jackie je srdcař a film taky jeden točil. A navíc fonetickej "Vyhrát naftu" tam překvapivě sedí a vnuknul mi myšlenkový asociace na večer: a verdikt? Určitě je lepší se jmenovat Win Diesel než Lo(o)se Gas.