(mOnkey)

I přes úctyhodný počet epizod si "Simpsoni" drží nadstandardní kvalitu. Stále velmi svěží scénáře a nápaditá témata (// Psáno před pěti lety, kdy to s přihmouřením obou očí ještě jakž takž platilo.), která se zabývají jak současnými, tak i dávno minulými problémy. Se Simpsony je spojena řada hvězd, hudebníků, filmařů a pochopitelně i kvantum úsměvných parodií všeho možného i nemožného, autoři se nebojí obout vážně do nikoho (a ničeho)...Vypečená to rodinka.

Co si budeme povídat, Simpsonovi jsou jedním z mála seriálů, které zrají jako víno, čiže s přibývajícími epizodami roste i kvalita (tohle samozřejmě nefunguje donekonečna, láme se to odhadem někdy kolem 12. série). Osobně se mi většina scénářů prvních dvou tří řad zdá až příliš plochá (nerozvětvenost a nevyváženost děje), přesto slouží tato epizoda coby milník "novodobým" animákům a zároveň jako skvělý úvod do jednoho z ... však vy víte čeho.

Obměňovat po určité době obsazení není vůbec špatná myšlenka a jistě by se díky ní dalo natočit mnoho sérií bez výraznějšího kvalitativního úpadku – s čímž tvůrci zřejmě počítali. S čím už ovšem pravděpodobně nepočítali, je fakt, že když si člověk na postavy za dvě sezóny zvykne, těžko se mu s nimi pak loučí. Takže to nakonec až tak dobrý nápad vlastně není. Ale to rozhodně není jediný důvod, proč šly Skins po dvou sériích do kopru. Scenáristé totiž s výhledem na větší dramatičnost začali postavy druhé (třetí a čtvrtá série) a třetí (pátá a šestá série) generace přepisovat ze dne na den, z epizody na epizodu. No a to seriálu láme vaz, protože nejenže jsou „hrdinové“ zmíněných generací povětšinou hrozně nesympatičtí, ale oni se i chovají absolutně nesmyslně. To také zapříčinilo, že zatímco první dvě série jsem zhltnul během týdne a rád si je kdykoli zopakuju, se zbylými čtyřmi jsem se trápil dobré čtyři měsíce a už je nikdy nechci vidět. Trochu závidím těm, kteří byli (ať už z vlastní vůle nebo souhrou šťastných náhod) všemu od druhé série výš ušetřeni a těm, kteří se na Skins teprve chystají podívat, rázně doporučuju udělat to samé. Nejoblíbenější postava: Chris (plus celá první generace). Nejneoblíbenější postava: Effy (plus prakticky celá druhá a třetí generace). // Znovu jsem se podíval na první dvě série a musím hvězdičku v hodnocení přidat, tohle je prostě dokonalost za plný počet a ani čtyři následující debilní sezóny na tom nic nezmění. Jenom škoda, že kdy vznikly.

Když jsem viděl, že ve všech šesti dosavadních komentářích jejich autoři zmiňují britské Skins, řekl jsem si, že já se o nich ani slůvkem nezmíním. Chci ale uvést na pravou míru své hodnocení, takže se tomu nakonec stejně nevyhnu. Skins mají zatím šest sérií, ve kterých se vystřídaly tři party náctiletých a zatímco první dvě série jsou jednoznačně na pět hvězd, zbylé čtyři stěží za slabší tři. Po zprůměrování jsem tedy došel k lepším třem hvězdičkám. Říkám to proto, abyste si nemysleli, že SLiDE považuju bez výhrady za lepší seriál, když mu dávám o stupeň vyšší známku. (// Tohle už neplatí, podíval jsem se znovu na dokonalé první dvě řady Skins a kvůli nim přidal hvězdičku.) SLiDE sleduje osudy pětice lidí před maturitou, z nichž se stanou přátelé a společně prožívají cestu za dospělostí; na ní je čekají první lásky a sexuální zkušenosti, „lehké“ výtržnosti i rebelování proti veškerým autoritám - škole i rodičům. Jejich bezstarostný život v australském Brisbane navíc sestává z jednoho mejdanu za druhým, takže lehké drogy a moře alkoholu jsou na denním pořádku. Ústřední pětka je veskrze sympatická, nikdo přehnaně nevyčnívá ani není upozaděn, ale asi nejvíc jsem si oblíbil Tammy, která se stále hledá. SLiDE je poměrně odlehčenou zábavou, která svým hrdinům dopřává spíš to dobré, co život v jejich věku nabízí, takže žádné velké drama se nekoná (což je možná škoda, na druhou stranu deset epizod by k tomu bylo asi málo) - příběh se navíc v posledním díle završí, takže i kdyby někdy vznikla druhá série (seriál byl zrušený s tím, že autoři nevylučují, že se k němu někdy v budoucnu vrátí), pravděpodobně se v ní neobjeví stejné charaktery. Což u mě vyvolává lehký úsměv doprovázený tichým povzdechem - jak tohle může dopadnout už všichni víme.

Hádám, že o příběhu něčeho, co má v názvu jméno Holmes (případně Sherlock v anglickém překladu), se netřeba nějak sáhodlouze rozepisovat. Jedná se o sled šestadvaceti nenavazujících epizod, ve kterých Sherlock Holmes společně s Dr. Watsonem a někdy i za pomoci inspektora Lestradea (i když ten se do vyšetřování jako obvykle spíš plete) řeší nejrůznější případy, které k detektivní branži patří. Protivníkem je jim úskočný profesor Moriarty se svými dvěma neschopnými nohsledy. Seriál by se dal asi nejvíc připodobnit k jinému Mijazakiho dílu, Rupan Sansei; i tady jsme svědky rozličných zločinů - avšak tentokrát se na ně díváme z té správné strany zákona, i tady mají jednotlivé epizody střídavou kvalitu, a i tady jsou některé z nich zdlouhavé. Ale pro svoji zálibu v detektivkách a těch z pera Sira Arthura Conana Doylea a Agathy Christie především, musím uznat, že ze všech seriálových pokusů páně Mijazakiho mě právě tenhle oslovil nejvíc. 75%

Umění nerozumím. Malířství už tuplem ne. Přesto van Goghovy obrazy, jako i obrazy jiných autorů, obdivuju. Nikoliv z pseudointelektuálního hlediska, ale jednoduše proto, že se mi líbí. Ostatně van Gogh slouží jako ideální ukázka toho, že umění není ani tak čistě subjektivní záležitostí, jakožto spíš odrazem společenských tendencí. Jak jinak si vysvětlit, že masového uznání se tento umělec dočkal až po své smrti? Lidé se chovají jako stádo, přestože tvůrčím činnostem většina z nich pramálo rozumí. Stejně tak ani já nemám problém akceptovat fakt, že v dílech velikánů (nejen v malířství, ale například i v oblasti klasické hudby) nevidím většinou ani tak genialitu samotných umělců, nýbrž prostě a jednoduše čiré osobní zalíbení. Sice jsem zatím neviděl například Pollocka, ale přesto se odvážím tvrdit, že právě tento snímek (Lust for Life, aby nedošlo k nedorozumění) představuje vrchol v rámci "biografií" slavných malířů. 85%

Ash se opět musí vypořádat se šmejdem z lesů, tentokrát po něm pase i jeho vražedná ruka a děší ho vypreparovaná zvířata. Ó, panebože!

Když jsem kdysi začínal číst Agathu Christie, snažil jsem se Hercule Poirotovi vyhýbat, co to jen šlo. Měl jsem tehdy hloupé předsudky kvůli seriálu s Davidem Suchetem, který se mi jednoduše nelíbil. Když jsem později začal číst příběhy tohoto drobného Belgičana, postupně jsem jim přicházel na chuť (seriálu rovněž), až se z něj stal můj nejoblíbenější detektiv ve službách paní Christie. No a Smrt na Nilu patří rozhodně k tomu nejlepšímu z pera autorky. Filmová podoba prošla drobnými úpravami, vyhodila pár nepříliš důležitých postav a zaměřila se jen na to stěžejní. Peter Ustinov se své role zhostil výborně, úloha nebojácného detektiva mu sedla, i když po srovnání musím přeci jen uznat, že David Suchet se pro roli hodí daleko spíš. Hercule Poirota jsem si vždy představoval doslova jako zavalitého skrčka s postavou tučňáka a navoskovanými kníry, čemuž se Ustinov "pouze" přiblížil. Taky mi oproti předloze chybí ve filmu důkladná detektivní práce, zevrubnější vyšetřování jednotlivých podezřelých a zkoumání stop, ale chápu, že tomu, už kvůli udržení snesitelné stopáže, nešlo vyhovět. Takhle jsme tak ochuzeni o Poirotovy brilantní dedukce, kterých se skutečně dočkáme až v závěru. To ovšem nic nemění na tom, že se bezchochyby jedná o velmi kvalitní zpracování, kterému prakticky nic nechybí. Diváci neznalí předlohy si můžou ještě deset bodíků přidat. Za mě 80%

Bláznivých komedií, které staví na chameleonských výkonech Petera Sellerse, jsme tu měli nespočet. Soft Beds, Hard Battles ale narozdíl od valné většiny z nich nenabízí prakticky žádnou výraznou nadstavbu. Scénář je plytký a bez valných komediálních ambicí. Tuto složku obstarává výhradně jen Sellers, jehož šestirole mi sice přišla plná potenciálu, leč charakterově opět hluboko za scénáristickými očekáváními. Například oproti výživné trojroli v Kubrickově Dr. Strangeloveovi je tady pestrost Peterových postav až trestuhodně upřednostněna na úkor jejich charakteristiky. A to mě velice mrzí. 50%

Má nejčerstvější závislost posledních několika dnů nese jméno Solitary a jak už název napovídá, účastníci musí čelit mimojiné samotě a odloučení nejen od svých blízkých, ale i od lidí obecně. A ačkoliv se jedná o reality show, člověku nejsou protivníky ostatní soutěžící, nýbrž netradičně on sám. Tedy obrazně řečeno; o výhru 50000 dolarů usiluje celkem 9 (10) lidí, ale každý je v tom sám za sebe a své limity nachází nezávisle na výkonu konkurentů. Abych vám trochu osvětlil, o co vlastně v Solitary jde - jednotliví účastníci jsou uzavřeni v malé osmihranné kóji, která je na délku o něco větší než postel, která vyjíždí ze zdi (ovšem jen za předpokladu, že je soutěžícím vůbec dopřán luxus spánku, tím spíš luxus pohodlí). V této buňce stráví nejvytrvalejší z nich deset dní a při tom plní nejrůznější úkoly, které mají za cíl je buďto fyzicky, nebo psychicky (a nejlíp oboje najednou) zlomit a donutit stisknout červené tlačítko, které jediné může jejich trápení ukončit. Vtip je v tom, že soutěž opouští vždy pouze první člověk, který danou disciplínu vzdá, ale vzhledem k tomu, že ostatním je tato informace pochopitelně neznámá, utrpení často pokračuje i dlouho po tom, co jsou všichni zbylí hráči v bezpečí. Narůstající spánkový deficit, všudypřítomný hlad (a chlad - nebo teplo, záleží na štábu) a konejšivý (protože tak zní) a zároveň deprimující (protože po nich zase něco chce) hlas počítače jménem Val (Nebo bych měl napsat VAL?) si na soutěžících postupně vybírá svou daň a pro škodolibého diváka je jednoduše radost to sledovat. P.S. Celkem vznikly čtyři série, hodnotím netradičně už po třech, protože tu poslední se mi přes veškeré úsilí až na dvě epizody nepodařilo sehnat. Kdybyste věděli, kde ji obstarat (nebo jak oblbnout IP adresu, aby si myslela, že jsem na území Spojených států a dovolila mi streamovat video přímo v prohlížeči), dejte mi prosím vědět. // Po půl roce se mi konečně podařilo sehnat poslední sezónu. Zhltnul jsem ji na posezení.