(mOnkey)

Brooker a spol. podpořený Netflixem sice nalili do remasteru hodně peněz, takže to hezky vypadá, má to kvalitní herce a sympaticky to pomrkává na klasické scifárny, ale kdo viděl papundeklový originál Výměna těl z Červeného trpaslíka, bude od onoho zásadního okamžiku čekat skoro hodinu na pointu, která jde cítit na tři miliony (světelných) let.

Panu učiteli s láskou.

Na skotský hrad přijíždí 20 Američanů, aby se utkali v soutěži o 250 000 dolarů. Finále se ovšem dožijí… Ehm, no nic. Když existují americká a britská verze filmu/seriálu/soutěže, mám ve zvyku dívat se nejprve na tu britskou, protože ji už tak nějak automaticky považuju za originál (omyl - jedná se o koncept z Nizozemska) a často bývá i kvalitnější (to tady platí). A protože britská verze Traitors byla silně návyková a měla by z ní jistě radost i samotná Agatha Christie, bezprostředně po jejím zhlédnutí jsem se vrhnul na tu americkou. Stejné kulisy mě až tak nepřekvapily, ale zklamáním byly jednoznačně úkoly, které byly v drtivé většině případů zcela totožné jako u britského bratříčka. O poznání horší dojem ve mně zanechali i účinkující, protože díky přehnané teatrálnosti některých z nich to působilo, jako by jednali podle scénáře. To možná souvisí s tím, že část z nich byli odchovanci jiných reality show, kde je podobné chování žádoucí (volba „celebrit“ mě příliš nenadchla, na druhou stranu jsem měl díky tomu možnost opět sledovat v akci Cirie ze Survivora, takže odpuštěno). U koho mi naopak přehnaná teatrálnost nevadila vůbec, byl vynikající moderátor Alan Cumming, jenž si svou roli neuvěřitelně užíval. Jak už jsem zmiňoval, soutěže byly vesměs totožné s britskou verzí, někdy se lišily v detailech či přiděleném časovém limitu. Právě tento fakt mě přivedl na myšlenku, že z toho trčí ruka producenta víc, než by bylo zdrávo. V osmé epizodě se objeví soutěž s únikovkou v chatě v lesích: týmy se blíží splnění druhé fáze, ale protože moderátor oznamuje, že zbývá několik posledních desítek sekund, jako zázrakem je druhá fáze zároveň poslední (Britové museli splnit ještě třetí a z jednoho záběru zde vyplývá, že byla připravena i pro Američany). Korunu tomu všemu v závěru nasadí absurdní hláška, že poslední úkol bude za tolik peněz, aby se v součtu hrálo o celých 250 000 dolarů. Takže to vypadá, že soutěže vlastně byly z hlediska hry zcela nepodstatné, je úplně jedno, kolik se v nich podařilo vyhrát peněz, a měly pouze vyplnit stopáž jednotlivých epizod (pro příště stříhat a zkrátit díly aspoň o 10 minut, Britové i Američané). Snad se v tomto druhá série poučí, protože potenciál do budoucna je tady obrovský. Oblíbenci: Cirie, Kate.

Na skotský hrad přijíždí 22 Britů, aby se utkali v soutěži o 120 000 liber. Finále se ovšem dožijí jen někteří z nich. Ani to netrvalo dlouho a moje přání byla vyslyšena. Traitors má totiž podobný koncept jako Mole, tedy hráče s tajnou identitou, kteří rozvracejí hru, ale s tím rozdílem, že se jednak nikdo z nich nesnaží sabotovat samotnou výhru, jednak že jejich identita není utajena samotnému divákovi (možné ozvláštnění konceptu do budoucích sérií?). Na začátku produkce tajně určí tři soutěžící, kteří budou tzv. zrádci, jejichž úkolem bude každou noc zavraždit jednoho ze spoluhráčů, tzv. stoupenců. Snahou zrádců je samozřejmě provádět vraždy tak, aby na sebe neupoutali pozornost ostatních. Všichni účastníci totiž každodenně zasedají u kulatého stolu a hlasují o tom, koho podezřívají z toho, že je zrádce - osoba s největším počtem hlasů vypadává ze hry. Protože je hypoteticky možné, že by hned v prvních třech hlasováních vypadli všichni zrádci (statisticky nepravděpodobné, ale náhoda je mrcha) a hra by tak byla u konce, mají to tvůrci pojištěné tím, že zrádci můžou v případě nouze naverbovat do svých řad jednoho ze zbylých soutěžících. Pokud se podaří eliminovat všechny zrádce, finalisti si výhru rozdělí mezi sebou. Pokud se ale do finále probojuje jeden nebo více zrádců a ostatní je včas nevyloučí, celý balík peněz připadne právě jim. Jak se dá asi očekávat, Traitors je pořad plný intrik, manipulace a lží, ale také se zde plní úkoly, díky nimž narůstá potenciální výhra. Některé z úkolů mají relativně štědrý časový limit, a tak mi přišlo krajně podezřelé, že se je často podaří splnit v posledních několika vteřinách pro zvýšení dramatického efektu (ovšem vždy ve prospěch hráčů, takže jsem tomu nevěnoval příliš pozornost, ale ještě se k tomu vrátím v komentáři k americké verzi). Ale beru to tak, že je to sice hra, ale zároveň reality show, takže větší či menší zásahy produkce se v tomto formátu jednoduše dají očekávat. Finále se navíc vydařilo na jedničku, takže jsem ochotný pár drobných neduhů odpustit a budu doufat, že se i tady dočkáme druhé série.

Děj se odehrává v jednom z největších měst USA, přesto však působí, jako by šlo o uzavřený mikrosvět malého městečka podobný tomu z Weirovy Truman Show nebo Darabontova Majesticu. Což není nutně na škodu, protože ten mikrosvět funguje báječně, na čemž má zásluhu hned několik činitelů. Jedním z nich je perfektně promyšlený scénář, kdy se postavy potkávají vždy v tu správnou chvíli (někdy snad až moc okatě, ale tak to prostě na „maloměstě“ chodí), dělají a říkají si ty správně věci a diváka nechávají náramně se bavit touto důmyslnou šachovou partií až do samotného závěru. A není v tom sám, protože ještě lépe se očividně na place bavil skvostně zvolený ansámbl - obzvlášť přesné jsou ve své roli ďábelská Allison Tolman a ďábelsky vtipná Eileen Galindo, ale naprosto perfektní jsou úplně všichni, což se zase tak často nevidí (vím, že i první série byla výborně obsazená, ale nepamatuju si, jestli byla i takhle s chutí zahraná). Shodou okolností jsem ve stejnou dobu sledoval i seriál Bad Sisters, tedy další komediální počin, který se zabývá zcela zásadní otázkou proč ženy vraždí, ale u něj mě některé přehnané situace vytrhávaly z děje zasazeného do zdánlivě reálného prostředí. Why Women Kill působí v tomto ohledu jako skvěle vysoustružená černohumorná divadelní hra odehrávající se v jakémsi zvláštním bezčasí na místě, kde neexistuje jiný svět mimo ten zobrazený v seriálu. 85%

Nostalgie je mrcha, ale musím uznat, že tady jí to vyšlo na jedničku. Nový Mole sice působí, jako by se vrátil dvacet let v čase, ale v tomto případě je to jedině k dobru. Při sledování jsem měl totiž pocit, že se mu podařilo navázat přesně tam, kde původní americká verze (kterou si ale, uznávám, už skoro vůbec nepamatuju) skončila. Soutěže jsou „jednoduché” a mají silný retro nádech, vypadávání hráčů v době, kdy jsme zvyklí na výbuchy a nervy drásající eliminace pomocí super a mega imunit, probíhá pomocí velmi neakčního kvízu a podobně. Je mi jasné, že dané věci z velké části vyplývají z menšího rozpočtu, což jde na soutěži upřímně vidět (ostatně ještě ve čtvrtém díle se hraje o pouhých 3500 dolarů), ale vůbec mi to nevadilo, dodává to pořadu nádech prvních sérií Amazing Race. Soutěž je promyšlená a nabízí pro hráče řadu morálních dilemat, díky čemuž je následně pro diváka velice návyková a v zhlédnutí všech epizod naráz bránilo upřímně pouze to, že vycházely ve třech týdenních várkách. Pokud vás Mole zaujme, doporučuje si jako zákusek naordinovat i britskou nebo ještě lépe americkou verzi. P.S. Doufám, že Netflix bude v exhumaci mrtvých pořadů pokračovat a jako další přijde na řadu Solitary - koncept je skvělý a produkci by to vyšlo na hubičku.

Původně jsem se chtěl komentáře zdržet, protože Matty vystihl většinu bodů, o kterých jsem chtěli mluvit, ale nakonec mi tato zhůvěřilost přeci jen nedá. Sellersova tragická postava, která se schovává za masku sexistického prasátka, zavře mladou nastávající nevěstu proti její vůli u sebe doma a za pomoci výhružek a psychického nátlaku se ji tam snaží držet následující týden. A celé je to označené jako romantická komedie. Katastrofě se stále ještě dalo zabránit použitím černého humoru, jenž by změnil tón filmu. Ale vtipný ten film není vůbec, takže Sellersovy prvotní chlípné narážky jsou pouze děsivé. O romantice také nemůže být ani řeč, jelikož (citové) vydírání nepovažuju za formu dvoření se. Aby toho nebylo málo, vše nakonec vyvrcholí tím nejděsivějším způsobem (následuje spoiler), kdy oběť v důsledku Stockholmského syndromu opouští svého snoubence a stěhuje se ke svému vězniteli. Psychologické drama jak vyšité, bohužel velmi nevydařené.

Chamtivost, rozežranost, mamon a argumenty typu „ale slanina“ v době, kdy jde celý ekosystém do kytek, nepovažuju za hodné člověka 21. století, který má přístup k internetu a tedy vědomostem. Někteří ale tak jak je už dobrým zvykem raději podrobí každé jedno číslo mravenčímu rozboru a budou doufat, že se neshoduje o 0,07 % s jiným odhadem, jen pokud jim to dá možnost v klidu pokračovat ve svých zavedených pořádcích a zvesela ignorovat samotnou podstatu problému.

No ty bláho, viděl jsem jeden z trailerů, ve kterém se Wan dušoval, že chtěl natočit něco odlišného, zatímco záběry působily jako stoprvní variace na generickou duchařinu v obřím domě. To by však nemohlo být dál od pravdy. Zhoubné zlo působí jako aktualizovaná epizoda nějakého brakového hororového seriálu nebo povídky roztažená na celovečerní stopáž. Akorát je aktualizovaná pro osmdesátá léta, bere si to nejlepší z De Palmy, využívá absurdní zápletky, přemrštěných hudebních motivů (často i ve zcela nepatřičných situacích, což má komediální / komediálně vyhrocený efekt) a béčkového vedení herců, z nichž asi nejvíc si svou roli užívá hlavní vyšetřovatel. Přesto je na výsledném produktu vidět naprostá filmařská sebejistota a taky to, že je přesně tím, co z něj tvůrci chtěli mít.

Upřímně, Outer Banks až příliš hřeší na to, že cílí na mladší publikum. Záleží tak jen na vás, jestli (případně do jaké míry či jak dlouho) budete ochotni přehlížet či tolerovat, kolikrát příběh spoléhá na absolutní náhody, šťastná setkání či rovnou zásah deus ex machiny. V tomhle jde seriál daleko za hranici scenáristické lenosti a dle závěru druhé série to nevypadá na brzké zlepšení. V čem naopak seriál boduje, je rozhodně překrásné prostředí Severní… tedy vlastně Jižní Karolíny, sympatičtí hlavní hrdinové a především samotná zápletka o hledání pokladu. Ačkoliv jsou tedy počínání a schopnosti postav velmi často přitažené za vlasy, hledají poklad - existuje snad lepší zápletka? Výhodou je také to, že už po prvním díle bezpečně poznáte, jestli tohle dobrodružství bude pro vás nebo ne. 70%