(mOnkey)

Další z neuvěřitelných příběhů, které napsal sám život. Po Anvil a Rodriguezovi se svět dozvídá i o takříkajíc rodinné punkové kapele složené ze tří bratrů Hackneyových. A co je na ní tak zvláštního? Například to, že tu byla mnohem dřív než Bad Brains, The Clash, The Adicts, dokonce i Ramones. Snaha prorazit v raných 70. letech s punkovou kapelou jménem Death se však nesetkala s úspěchem a to i přesto, že pánové pocházejí z Motor City, města rock 'n' rollu zaslíbeného. Bobby a Dannis se postupem času dali na reggae (však i k punkrocku původně konvertovali, jak sami uvádějí, až poté co uslyšeli The Who nebo Alice Coopera) a David skládal pod pseudonymem Rough Francis vlastní věci až do své smrti v roce 2000. Jak už to tak bývá, slovo se šíří a v době internetu ještě rychleji než kdy dřív, což nakonec vedlo k tomu, že se svět po nějakých třech dekádách o Death dozvěděl. K tomu kromě samotné hudby, jež je energická a i v dnešní době má co nabídnout (obě alba už čekají na to, až naplno udeří do mých ušních bubínků), Bobbyho tří synů, kteří společně se svými kamarády založili kapelu Rough Francis, s níž pomáhali (a stále pomáhají) šířit povědomí o Death tím, že hráli (hrají) cover verze jejich písní, nyní velkou měrou přispívá i tento dokument. Zachycuje totiž silný emocionální příběh jedné neobyčejné a neobyčejně soudržné rodiny, který, jak už bylo řečeno na začátku, dokáže napsat pouze sám život. 85%

Nesmělý (a mladý!) Dustin Hoffman se spustí s nesprávnou ženou, což roztočí kolotoč událostí, které budou mít neblahé následky na jeho budoucnost. K dokonalosti dle mého Absolventovi něco chybí, a to i přesto, že soundtrack od Simona & Garfunkela je našlapaný odshora dolů, škoda jen, že není o něco pestřejší. 80%

Jak známo, ty nejlepší příběhy píše sám život. Avšak k tomu, abyste je mohli adekvátně zachytit je třeba talentu, trpělivosti a taky peněz. To všechno naštěstí lidé z BBC mají a jako dar z nebes zároveň jednoho ze tří kouzelných dědečků, Davida Attenborougha (dalšími dvěma jsou Karel Zeman a Hajao Mijazaki). Tento tým dal vzniknout další dechberoucí sérii, tentokrát z rozmanité Afriky. Jsme tak svědky uchvacujících záběrů, v nichž dva žirafí samci svádějí boj o samici a území, přihlížíme uspěchanému životu mravenců a fandíme novorozeným želvičkám v jejich boji o přežití, který začíná úprkem do moře před hladovým ptactvem (Mimochodem věděli jste, že pohlaví želv určuje teplota, ve které je vajíčko uchováno?). To a ještě mnohem víc v tom nejlepším technickém provedení, jaké je v dnešním filmovém světě k vidění. A aby toho nebylo málo, i s emocemi to zamává o dost silněji než většina současných bijáků.

Seriál na motivy románů z pera královny detektivních příběhů, Agathy Christie. Hlavní postavou je mladá Mabel West, praneteř slavné slečny Marplové, která chce kráčet ve stopách své pratety, a proto vstoupí do služeb věhlasného belgického detektiva, Hercula Poirota. Příběhy se pochopitelně točí kolem vyšetřování záhadných vražd nebo jiných nekalých činností, u kterých Mabel sice asistuje, ale převažuje práce se znalostí lidské povahy u slečny Marplové a důkladné mravenčí průzkumy všetečného Hercule Poirota a jeho malých šedých buněk mozkových. Tento seriál tak nelze než doporučit fanouškům Agathy Christie, ale samozřejmě i všem ostatním. A to přesto, že jsem zatím viděl pouze 38 dílů z 39 (jednu z knih, která slouží jako předobraz dané epizody, jsem zatím nečetl, a tak jsem sledování ihned po zjištění názvu raději utnul : )). 70%

A máme tu dalšího vraha. K poznávacím znamením patří: neurvalost, absolutní neúcta ke starším, trudomyslnost, neuváženost a, což značně komplikovalo vyšetřování, nevýraznost a hanebná nestydatost. Jeho jméno zní FILM!

Nostalgie je mrcha, ale musím uznat, že tady jí to vyšlo na jedničku. Nový Mole sice působí, jako by se vrátil dvacet let v čase, ale v tomto případě je to jedině k dobru. Při sledování jsem měl totiž pocit, že se mu podařilo navázat přesně tam, kde původní americká verze (kterou si ale, uznávám, už skoro vůbec nepamatuju) skončila. Soutěže jsou „jednoduché” a mají silný retro nádech, vypadávání hráčů v době, kdy jsme zvyklí na výbuchy a nervy drásající eliminace pomocí super a mega imunit, probíhá pomocí velmi neakčního kvízu a podobně. Je mi jasné, že dané věci z velké části vyplývají z menšího rozpočtu, což jde na soutěži upřímně vidět (ostatně ještě ve čtvrtém díle se hraje o pouhých 3500 dolarů), ale vůbec mi to nevadilo, dodává to pořadu nádech prvních sérií Amazing Race. Soutěž je promyšlená a nabízí pro hráče řadu morálních dilemat, díky čemuž je následně pro diváka velice návyková a v zhlédnutí všech epizod naráz bránilo upřímně pouze to, že vycházely ve třech týdenních várkách. Pokud vás Mole zaujme, doporučuje si jako zákusek naordinovat i britskou nebo ještě lépe americkou verzi. P.S. Doufám, že Netflix bude v exhumaci mrtvých pořadů pokračovat a jako další přijde na řadu Solitary - koncept je skvělý a produkci by to vyšlo na hubičku.

I když já osobně nemám o počítačích ani jim podobných technologiích ani páru, tahle IT banda se mi nějakým zvrhlým způsobem zamlouvá. Asi to bude těmi pošahanými asociálními individui, která pobývají ve sklepě lichotivě zvaném "kancelář". Roy i Moss jsou prostě skvělí a i na Jen jsem si postupem času zvykl (o Richmondovi raději ani nemluvě). První série je super, ve druhé se tvůrci až příliš odklonili od původního konceptu (ale Gay musical called Gay je výborný!), přesto se jednalo o vysoce nadprůměrné epizodky, a tak doufám, že ani průběh třetí série nezklame - zatím mám za sebou první 2 díly a jemně se mi zdá, jako by seriál nevěděl, jakým směrem se ubírat.

Spider-Mana jsem nikdy nečetl, ale viděl jsem tolik různých zpracování, že bych je na prstech obou rukou nespočítal. Webbův The Amazing Spider-Man ve mně vyvolával zároveň očekávání (protože Summer) i obavy (z toho samého důvodu). Pokud totiž režisérův předchozí snímek 500 dní se Summer něčím není, pak vysokorozpočtovým letním blockbusterem. Na první pohled se sice Webbova verze může jevit zbytečná, protože v podstatě restartuje to, co před deseti lety odvyprávěl Sam Raimi (i mnozí před ním), ale veškeré obavy se naštěstí během sledování zcela rozplynou. Herecky je to velice příjemné - kromě sympatického Garfielda potěšil zejména Martin Sheen v roli strýčka Bena, a Rhys Ifans coby záporák Lizard. I když mnohem víc mě zaujala samotná postava dr. Connorse, protože Lizard je takový nijaký a jeho vzhled je pro mě obrovským zklamáním. Jinak si ale nemůžu stěžovat na nic; snímek má přes dvě hodiny, přesto mě nedokázal začít nudit, poněvadž má kromě dobře vykreslených vztahů a zatraceně líbivých akčních scén i ty z ranku odlehčenějších (a není jich zrovna málo - Stan Lee má na uších klapky jako Otík Rákosník a v poklidu poslouchá hudbu, zatímco se za ním odehrává souboj mezi Spider-Manem a Lizardem), dobře to zvučí a v několika záběrech až nápadně připomíná Mirror's Edge, což jako fanoušek oceňuju. Pro mě s přehledem nejlepší hraný film o pavoučím muži a s nadšením očekávám, co si pro nás Marc Webb připraví příště. Že by se po „hořké komedii“ a komiksu pustil do dramatu?

Proč mám takový neodbytný pocit, že Iñárrituovu spletitou mozaiku lidských osudů vždy zhatí jeden článek příběhu. V Babelu kazí dojem (chtěl jsem napsat selhává, ale zas tak přísný nebudu) příběh ostýchavé japonské dívky, tady zase trochu drhne vyprávění o modelce Valerii, které nemá takovou energii a grády, jako zbylé dva. Což je škoda, protože Amores perros je vskutku výsostná filmařina, která má i přes svou délku ohromný spád a tempo, které překvapivě nepolevuje ani v závěru.

Nikdy jsem nezastíral, že zbožňuju Agathu Christie a že Deset malých černoušků považuju bezmála za posvátné dílo. S adaptacemi černoušků mám jeden hlavní problém - že je už předem beru jako "pouhou" náhražku a obávám se, že žádná z nich nedosahuje takřka posvátného statusu dokonalé předlohy. Nicméně ještě musím prozkoumat verzi z roku 1974, ve které pana Namyho namluvil sám velký Orson Welles, a sovětskou, přes dvě hodiny trvající a podle ohlasů i nejvěrnější, adaptaci, abych to mohl tvrdit s určitostí. Tato černobílá verze se drží knihy rozhodně věrněji než ta z roku 1965. Jestli je i lepší, tím už si nejsem tak jistý. Rozhodně má správně ponurou atmosféru a slušné herce. Na druhou stranu mě štval nadhled některých postav a vlastně některé charaktery obecně - třeba jeden z těch, co… Ehm, už jsem říkal, jak mě i tady hrozně rozhořčil závěr? Možná je na vině i fakt, že jsem film viděl během posledních pár dnů několikrát, protože jsem ho překládal do češtiny, ale určitě bych si ho uměl představit i v lepším provedení. Titulky naleznete zde. 75%